Hospodářský růst nemůže být izolovanou prioritou

(HN 28.11.2000 strana 12, rubrika: ekonomické analýzy/servis)

Finanční a devizová rovnováha musí zůstat podmínkou zdravého ekonomického rozvoje

Zdůrazňovaným cílem hospodářské politiky je urychlení růstu HDP. Přitom se zpravidla považuje za samozřejmé, že to má být tempo co nejvyšší, máme-li se v ekonomické výkonnosti postupně vyrovnat zemím EU. Ustupuje do pozadí, za jakých finančních a měnových podmínek či spíše rizik má, nebo může takový vývoj probíhat.

Nesporně pozitivní vývoj provází narůstající zhoršování finanční a devizové pozice země. Situace v reálné ekonomice se dostává do stále ostřejšího střetu se situací ve finanční a měnové ekonomice. Stabilita a trvalost hospodářského růstu je ohrožována finanční a devizovou nerovnováhou. Vývoj doprovází permanentní a stále výraznější zadlužování bank, podniků a státu, růst jak zadluženosti devizové, tak vnitřní. Zahraniční zadluženost ve volných měnách se zvýšila z 205 mld. Kč v r. 1993 na 814 mld. Kč v r. 1999 a další progrese nastane v letošním roce. Veřejné finance, především státní rozpočet, se dostaly v roce 1996 do deficitu, který loni představoval 29,6 mld. Kč; státní zadlužení se zvyšuje a v letošním roce dosáhne až 300 mld. Kč. Do střetu se dostává míra určitého hospodářského růstu s mírou určité finanční a devizové rovnováhy a s udržením určité míry inflace. Přesněji jde o to, jakou prioritu mají, nebo mohou mít z hlediska celkového hospodářského a sociálního vývoje různé úseky centrálního působení, které jsou v rukou vlády, České národní banky, příp. jiných institucí.

Vznikají tlaky na "výpomoc"

Hlavní příčinou narůstajícího deficitu státních financí je profinancování krizové situace bank, které v minulých letech nahrazovaly svými úvěrovými postupy nedostatek investičního a provozního kapitálu v transformovaných podnicích. Vláda na sebe přebírá nedořešené problémy bankovní likvidity. Co bylo "skryto" v obchodních bankách, to se nyní "odkrývá" ve státním rozpočtu. Jde o určitou formu veřejného zadlužování, a tedy i o možný tlak na "výpomoc" ze strany peněžní politiky nebo spíše na její úkor. To je také hlavní důvod, proč původně uvažovaný deficit státního rozpočtu na příští rok ve výši 20 mld. Kč se zvyšuje na 49 mld. Kč. K tomu přistupuje jako stále sílící faktor finanční tlak rozpočtových mandatorních výdajů, zejména z důchodového pojištění. Dochází k disproporci mezi růstem příjmů z produkční sféry a růstem výdajů mimo produkční sféru. Trend k deficitu veřejných financí je nárazově zmírňován využíváním příjmů z privatizace státního majetku. V roce 2001 půjde např. o 20 mld. Kč z prodeje licence mobilních telefonů, dále o poskytnutí dotace do Fondu bydlení zatím částkou 7 mld. Kč a později částkou 20 mld. Kč z uvažovaného prodeje státních podílů v Komerční bance a v Telecomu. Začíná se promýšlet založení Sociální pojišťovny, která by měla "dostat do vínku" 40 mld. Kč. Jde tedy o případy, kdy se z prodeje státního investičního kapitálu transferují peníze do financování spotřeby. Trend k zadlužování se těmito postupy sice formálně paralyzuje, ale věcně a funkčně tak česká ekonomika ztrácí svůj vlastní kapitál, který by se mohl nebo spíše měl alokovat podle výrobních kritérií. Pokud nestačí ani tyto peněžní transakce, vyústí finanční nerovnováha do úvěrového řešení, tedy do otevřeného zadlužování emisí státních a komunálních obligací. Tyto postupy nemohou zůstat bez dopadů na kapitálový trh. Úvěrová poptávka vyvolává tendenci k růstu úrokových sazeb a odčerpává peněžní zdroje, které by jinak mohly být alokovány k podpoře ekonomické výkonnosti podniků. Bývá také spojena s tlakem na uvolnění emisní politiky ČNB. Dlouhodobé finanční nerovnováze se obětuje strukturální rovnováha i měnová stabilita, obojí s dopadem na investiční výkonnost ekonomiky.

Permanentní deficit

Po propadu v letech 1996 a 1997 se platební bilance dostala opět do situace, která vyústila do zvyšování devizových rezerv ročně kolem 60 mld. Kč. Je to však vývoj, který je provázen vážným narušením strukturální rovnováhy devizové pozice země. Zvyšuje se zahraniční zadluženost, a to s výrazným nárůstem dlouhodobých závazků podniků a bank. Její podíl ve směnitelných měnách na HDP se z 22,5 % na začátku r. 1993 zvýšil na 44,8 % koncem r. 1999 a tento trend pokračuje. Na dlouhodobé úvěry připadá 62 % a jejich příjemci jsou z 89 % podniky a obchodní banky. Dluhová služba v r. 1999 dosáhla částky 147 mld. Kč, (12,5 % vývozu). Jádrem problému je permanentní deficit zahraničního obchodu, který kulminoval v roce 1996 částkou 160 mld. Kč. I přes výrazné zlepšení této situace v roce 1999 se nedaří přiblížit se aspoň zhruba k jeho vyrovnání. Závažné je, že od r. 1994 nestačí k vyrovnání obchodního deficitu ani příjmy ze služeb, které se poskytují pro zahraniční klientelu, zejména z turistiky, takže se do deficitu dostal i celý běžný účet platební bilance. Na příliv deviz z cestovního ruchu působí výrazné podhodnocení kursu české koruny. Ve vztahu k německé marce nebo k rakouskému šilinku je tento kurs přibližně o třetinu nižší než běžný nominální kurs (tzv. exchange rate deviation index - ERDI); jsme pro cizí turisty příliš lacinou zemí. Druhým vážným rysem ohrožené devizové rovnováhy je vývoj finančního účtu platební bilance. Z finančních příjmů se kryjí deficity zahraničního obchodu se zbožím a se službami a často se zlehčují účetnickým konstatováním, že je to "ufinancovatelné", že je to "vykompenzováno" devizovými finančními příjmy. Přehlíží se únosnost úvěrového zadlužování i funkční charakter příjmů z privatizace. Tendence k povrchnímu zlehčování devizové a kursové situace je zřejmá i z obvyklého vysvětlování neočekávaně velkého deficitu zahraničního obchodu v letošním roce, když se jako hlavní důvod uvádí prudký růst cen ropy. Takový pohled vychází z představy, že objem i struktura našeho dovozu jsou pevně dány a že změny dosavadních cenových relací na tom nemohou nic změnit. Je to uvažování poplatné představě o prioritě a nezbytnosti "reálných" ekonomických procesů, na jejichž rozsah a strukturu cenové změny příliš nepůsobí. Když nestačí domácí tvorba kapitálu, nastupuje zahraniční kapitál, který by měl pracovat jako kapitál doplňkový, jako akcelerátor výroby ve vybraných oborech a kapitál návratný, nemá-li jeho vstup do naší ekonomiky ohrozit dlouhodobou rovnováhu. V letech 1993 až 1997 přicházel hlavně jako úvěrový kapitál a zvýšil hrubou zadluženost ve směnitelných měnách na 740 mld. Kč. Těžiště přílivu investičního kapitálu se v druhé polovině 90. let přesouvá do přímých zahraničních investic, a to odprodejem státního vlastnického podílu v bankách a ve velkých podnicích. Objem těchto investic dosáhl už 13 mld. USD a dostává se do stále prudší progrese; v r. 1991 jejich devizový příjem dosáhl 41 mld. Kč a představoval 2,5 % HDP; v roce 1999 to bylo 169 mld. Kč s podílem 9,2 % na HDP. Tato struktura finančního účtu platební bilance je dlouhodobě těžko udržitelná, protože nad příjmy z přímých a portfoliových investic budou převažovat jejich splátky a repatriace výnosů. Nelze přehlédnout, že od minulého roku dochází k výraznému "odlivu" volných finančních prostředků do ciziny. Záleží tedy na koncepčním slaďování fiskální a monetární politiky, aby střet zájmu na hospodářském růstu se zájmem na finanční a devizové rovnováze nebyl řešen způsobem, který může být krátkodobě pohodlnější, tedy spoléháním na zahraniční kapitál a pasívním převáděním bankovní a podnikové zadluženosti na stát, ale který je rizikový pro dlouhodobý zájem na finanční a měnové stabilitě. Nelze preferovat hospodářský růst, který by byl založen na nezdravých financích a penězích.