Lubomír Lízal (Forbes Česko 1.11.2012 strana 16, rubrika: Názory a komentáře)
Takřka univerzální historickou odpovědí na kteroukoliv finanční krizi je více regulace a planý slib, že už nikdy žádná krize nebude. Tak dnes přichází i bankovní unie. Na tom by nebylo nic nečekaného.
Potíž je v tom, že dnešní krize se liší od těch v minulosti. Ty dřívější se zpravidla vyřešily státním zásahem, tedy užitím veřejných peněz na (částečnou) sanaci situace. Tentokrát to však nejde, neboť problémem jsou přílišné veřejné dluhy a ty jaksi dost dobře nejde řešit jimi samými. To bychom museli být baronem Prášilem, abychom se jako on z bažiny vytáhli za vlastní boty.
Zásadním problémem Evropské měnové unie je silná vazba mezi národním bankovním sektorem, který drží nadměrné vládní dluhy, a faktickou neexistencí věřitele poslední instance. Řada zemí má dluh vyšší, než je jejich roční HDP, a i umělá hranice „bezpečného" dluhu (60 % HDP) je dávno pryč. Veřejné finance, kterým trhy nedůvěřují a nepůjčují, již nemůžou být věřitelem poslední záchrany. Jenže vlády se do této neřešitelné situace dostaly i zásluhou jimi uplatňované regulace, která bankám umožňuje držet domácí vládní dluh, aniž k němu mají jakýkoliv regulatorní kapitál či opravné položky. Vždyť přece vládní dluh je bezpečný a vláda je vždy solventní a může finanční sektor v případě potřeby sanovat, že? Bohužel jsme se právě přesvědčili, že nikoliv.
Kromě smrtelně nepopulárního šetření je řešením jen přerušení vazby mezi národním dluhem a bankovním sektorem přesunem dluhů a potenciálních ztrát na celoevropskou úroveň. Proto se také objevil návrh na vznik bankovní unie - a jde o logický krok, který se snaží vyřešit právě absenci věřitele poslední instance. Současný návrh Evropské komise má čtyři provázané, avšak separátně připravované oblasti.
Zaprvé jde o jednotná pravidla, pro všechny banky v EU budou stejná. To dává smysl z hlediska rovnosti konkurence na jednotném trhu, na druhou stranu detailnost některých ustanovení, například pravidla pro odměňování pomocí akcií, připomíná ony pověstné normy na zahnutost banánů. Vzhledem k tomu, že se pravidla ještě připravují, nemusí být o překvapení nouze. (No nekupte zajíce v pytli!)
Druhou částí je sjednocený dohled, kdy ECB má dohlížet na všechny banky eurozóny a země s vlastní měnou se mohou připojit. Navržené nerovné podmínky hlasování v rozhodovacích orgánech spolu s neznalostí oněch pravidel v prvním bloku činí takový krok testem ekonomické naivity.
Nejproblematičtější jsou však až další dvě části. V každé zemi existuje národní systém pojištění vkladů, ze kterého se pak odškodní drobní střadatelé, když dojde ke krachu banky.
Navrhovaný systém sdílení prostředků v rámci pojištění vkladů de facto znamená, že například český vkladatel bude sanovat španělské střadatele. Což bude u nás asi stejně populární jako na Slovensku solidární příspěvek k záchraně Řecka. Čtvrtý element, společný rámec pro krizové řízení (podle těch „rovných" hlasovacích pravidel bankovního dohledu) znamená, že celoevropský regulátor a jeho výbory budou rozhodovat, jak se případný krach finanční instituce bude řešit a kdo to zaplatí. Takže se klidně může stát, že z české (či jiné) dcery mezinárodní banky bude nařízen transfer peněz do domovské země v zájmu „řešení krize".
To všechno probíhá s přesvědčením, že raději rychle než správně. Snahou je napřed salámově protlačit části, kde mohou země uplatnit právo veta (což jsou ty méně problematické prvky stavebnice), a až poté se zabývat zbytkem, který lze v EU prohlasovat většinovým způsobem. Není tedy divu, že to vede k obavám. Zejména situace, kdy může být domácí regulátor zcela vyšachován z řešení krize, která se dotýká bank na jeho území. Laicky řečeno, půjde o nekontrolovaný transfer peněz mezi zeměmi.
Proč by na takový systém měly přistoupit země, které mají finanční sektor v pořádku a nemají neudržitelný veřejný dluh, tuší asi jen autoři návrhu bankovní unie.
Přitom je v zájmu celé EU, aby se problémy eurozóny vyřešily. Jenže střelba na mnoho cílů, z nichž některé teď nejsou důležité a jiné jsou vysoce kontroverzní, znamená jen zbytečné překážky a řešení akutního problému stále oddaluje. Současný postup komise vypadá, jako když tvoří detailní požární předpis pro sousedy, když má sama požár v obýváku. Lépe napřed hasit svoje.