Markéta Fišerová, Marek Miler (Hospodářské noviny 25. 4. 2016 strana 10, rubrika Panorama )
Nejdůležitější vlastností každého centrálního bankéře je schopnost využít nezávislosti, kterou této funkci dává zákon. Jen tak lze dělat nepopulární rozhodnutí, říká odcházející guvernér České národní banky Miroslav Singer.
Guvernér České národní banky Miroslav Singer bude v červnu – po 11 letech naposledy – hlasovat o nastavení úrokových sazeb. Jako šéf bankovní rady vedl instituci, která rozhoduje o zásadních věcech v ekonomice: o ceně peněz nebo měnových intervencích. Když na sklonku roku 2013 Singerův tým kvůli hrozbě deflace oslabil korunu téměř o sedm procent, čelil guvernér kritice ze všech stran, od prezidenta Zemana až po bulvární tisk. V zahraničí ale v následujících třech letech získal tři prestižní ocenění. V roce 2014 například titul Evropský guvernér roku od měsíčníku The Banker, který vydávají The Financial Times. „Řada centrálních bank byla v mnoha dobách centrem útoku médií, protože centrální bankéř dělá nesrozumitelné věci,“ říká Singer.
* HN: Bylo pro vás rozhodnutí oslabit korunu to nejdůležitější, čeho jste se za více než deset let v ČNB účastnil?
Zažil jsem tady víc věcí, které jsou pro mě důležité. Kurzový závazek pro mě nebyl mentálně těžké přemýšlení. Ona to intelektuálně zase taková dřina není a makroekonom, který vychází z čísel a faktů, by si to měl být schopen uvědomit. Ale třeba na začátku mého působení jsme řešili situace, které bych nazval „zombies“ starého českého bankovnictví, které se draly z hrobů. Pak si myslím, že jsme docela významně měnili fungování banky uvnitř. Nejvíc práce jsme udělali na tom, že jsme před krizí sjednotili dohled a pak se v krizi ukázalo, že se to strašně vyplatilo. Že jsme měli včas informace, kde je jaký, i malý, problém.
* HN: Myslíte si, že byl zásah proti koruně hned na začátku šťastně podaný a vysvětlený veřejnosti?
Myslím si, že se dalo udělat víc během prvního víkendu. Ale že bychom byli nějak dramaticky změnili první reakci, to si upřímně nemyslím. Tohle bylo příliš zásadně odlišné od toho, co banka doposud dělala. Mnoho z nás si například myslelo, že dramatická reakce veřejnosti přijde ve chvíli, kdy sazby posadíme na nulu. V tom okamžiku ale vůbec nepřišla. Dopředu neodhadnete, kde je bod, kdy se to najednou začne vnímat dramaticky.
* HN: A ta míra negativní reakce vás překvapila?
Řada centrálních bank byla v mnoha dobách centrem útoku médií, protože centrální bankéř dělá nesrozumitelné věci. Ty buď zvyšují nezaměstnanost, nebo se lidé bojí, že zvýší ceny. To je podstata měnové politiky. A vy neumíte dělat dvě dobra naráz. Jedna věc je ale vědět, že kritika může přijít, a druhá věc je to zažít. Jedna věc je číst o horské dráze a druhá je na ní sedět. Na jedné debatě minulý týden někdo říkal, že z centrálních bankéřů jsou najednou mediální celebrity. Já jsem to opravoval: spíš zločinci z bulvárního tisku.
* HN: Ono to asi není moc příjemné, když jste na titulních stránkách bulváru. Jak jste to snášel?
Někdy kolem roku 2014 jsem byl na nějaké oslavě narozenin, kde za mnou soustrastně chodili lidé a říkali: To je hrozný, Mirku, co vám ten Blesk dělá, proč s tím něco neuděláte? A přijde Ondřej Hejma a řve na mě na dálku: Gratuluju, gratuluju! Třikrát gratuluju! 20 let jsem v showbyznysu a tři dny po sobě jsem na titulní straně Blesku nikdy nebyl!
* HN: A kritiku intervencí ze strany prezidenta Zemana berete jak? Je to zasahování do nezávislosti banky?
Politici občas centrální banky komentují. Myslím si, že je dobře, když k tomu nedochází, ale stává se to a není to nic, co by mělo člověka šokovat. V systému ale mají lidé různé role. Byli politici, kteří to podpořili, a politici, kteří to nepodpořili. A protože kritika je vždycky médii více reflektována, kritici byli více vidět. To je všechno.
* HN: Šel byste znovu do takzvaného kurzového závazku, kdybyste věděl, jak bude třeba režim slabé koruny prodlužovat?
Kdybychom věděli, jaká bude poptávková situace v Evropě a ve vyspělém světě, šli bychom do něj nejspíš dřív a nejspíš razantněji. To znamená se slabší úrovní kurzu. To už je ale minulost. V tuhle chvíli se zdá, že potřebné uvolnění měnové politiky jsme schopni dodávat, aniž bychom museli hladinu kurzu měnit. Stabilizuje to ekonomiku, stabilizuje to chování výrobců.
* HN: Během let, kdy jste v pozici guvernéra, jste musel dělat rozhodnutí, kde bylo třeba zvažovat víc aspektů najednou a výsledek byl často nejasný. Co je tou hlavní vlastností centrálního bankéře, aby dělal „správná“ rozhodnutí? Racionalita? Schopnost vidět kontext?
Musí být schopný využít nezávislosti, kterou ze zákona má. Tu nezávislost nemá proto, aby činil věci, se kterými všichni souhlasí – na to žádnou nezávislost nepotřebuje. Musí si být vědom toho, že nezávislost má právě pro ty případy, kdy s ním společnost nemusí ve velké míře souhlasit.
* HN: Potřeboval jste k některým rozhodnutím i odvahu?
Nevím. Buď jsem otrlý z definice, nebo nevím. Zažil jsem v životě situace, kdy jsem odvahy potřeboval mnohem víc. Třeba když jsem byl mluvčí fakulty v roce 1989 a řekli jsme, že se udělá okupační stávka na VŠE. Na to potřebujete mnohem víc odvahy než na zavedení kurzového závazku.
* HN: Až odejdete z banky, dostane se ČNB do nepříjemné situace, že bude opouštět intervenční režim zrovna v době, kdy se budou chystat volby.
V ČNB se uvažuje o politice mnohem míň, než si lidé myslí. Když jsme snižovali sazby pod dvě procenta, bylo to ve stejný týden, kdy poprvé v polistopadové historii podrželi vládu – Stanislava Grosse – komunisté. A já vás mohu ujistit, že na měnovém jednání bankovní rady Grosse nikdo ani nezmínil. Přestože byste si mohli vytvořit teorii, že bude uvolněnější fiskální politika a my tím pádem nebudeme muset tolik uvolňovat měnovou politiku. Ale centrální banka ovlivňuje realitu za rok, za rok a půl a tam politika skoro nehraje roli.
* HN: Politika má nicméně vliv na složení bankovní rady.
Skoro žádný.
* HN: Prezident není politik?
Prezident je sice politik, ale ne ve smyslu velké politiky. Prezident je prezident a nějak se rozhodne.
* HN: Je podle vás správné, že tato pravomoc zůstává výhradně v rukou prezidenta?
Když počátkem milénia probíhala debata o tom, jestli by neměla být na prezidentově rozhodnutí „záklopka“ v podobě veta jiné instituce, třeba Senátu, napsal jsem článek, že by tam taková pojistka být mohla. A tehdy někteří kolegové – pamatuju si třeba ekonoma Ondřeje Schneidera – zorganizovali petici, že se tato pravomoc nesmí Havlovi vzít, a vyzvali mě, ať to podepíšu. Já jim říkal: Kluci, neblbněte, ústavní zákony se nepíšou pro jednoho prezidenta, ale pro život. Vím, že vám to připadá neuvěřitelné, zkuste si ale představit, že se prezidentem stane třeba Klaus nebo Zeman!
* HN: A teď to vidíte jak?
Mezitím jsem z praxe dospěl k názoru, že to není špatný systém. Zaprvé: viděl jsem u našich sousedů, jak dlouho čekají na viceguvernéra, protože se parlament pořád nemůže dohodnout. Další výhodou našeho stávajícího systému je, že prezident se nikdy nemůže na někoho vymlouvat, když jím jmenovaný člověk prokazatelně selže. Výsledkem je, že se vlastně vůči této volbě chová velmi odpovědně. Pamatujete si některého člena bankovní rady, o kterém by se dalo říci, že tam zjevně nepatřil? V jiných zemích se to stává a stává se to často proto, že se musí najít nějaký kompromis. U nás to dosud fungovalo velmi dobře, protože ultimátní pravomoc s sebou nese i ultimátní zodpovědnost.
* HN: Co říkáte na výběr svého pravděpodobného nástupce?
Jestli bude mým nástupcem Jiří Rusnok, budu velmi potěšen. Znal jsem ho dávno předtím, než do ČNB přišel. Znám ho i profesionálně a i v tomhle smyslu jsem v pohodě.
* HN: Chybí podle vás v bankovní radě třeba typově nějaký člověk, který by byl přínosem?
Jasně. Žena!
* HN: Ale prezident Zeman i Jiří Rusnok se shodují, že pohlaví pro ně není relevantním kritériem…
Vím. Ale já o tom mluvím úplně pragmaticky. To je strašně důležité ne z hlediska kvalifikace bankovní rady, ale z hlediska jednání tohoto orgánu. Když v místnosti sedí samí chlapi, jsou strašně soutěživí. A to zejména když mají velká ega, která jsou zase důležitá pro to, aby byli schopni nakládat s nezávislostí. Chlapi se strašně předvádějí a každý je strašně vtipný. A když je tam žena, tak se debata přece jen zcivilizuje. Proto je dobré, aby tam seděla. Nejsem už úplně přesvědčen, že by tam mělo být mnoho žen, to se ale dostáváme někam jinam. Dámy vůči sobě dokážou být také velice agresivní, což každý chlap nad čtyřicet dobře ví. Jedna dáma v bankovní radě není vůbec špatný nápad. Ale nedělal bych to kvótami.
* HN: Hovořili jsme o vlivu politiky na ekonomiku. Kariéra v politice by vás nelákala?
Ne, na to nemám povahu. Do politiky jdete, protože vás hrozně baví být vidět, což ale já ke svému životu nijak zvlášť nepotřebuju. Abyste dělal práci dobře, máte ji mít rád, musíte o ni stát. A já o politiku v tomhle smyslu nestojím. Jsem spokojený, když mě lidé znají v odborné oblasti, ale nemám velkou potřebu být celebritou. Já politiky znám a myslím si, že je to skutečně baví a že je to jeden z podstatných motivátorů, proč chce někdo být v demokratické politice.
* HN: Čím vás láká funkce viceguvernéra Rozvojové banky Rady Evropy, sídlící v Paříži, kam kandidujete?
Je to víc věcí. Zaprvé – změna. Teď bych docela rád změnil to, co dělám. Dalším faktorem je, že jak člověku táhne na padesátku, říká si, jestli nenajde sílu na změnu bydliště, tak už ji nenajde nikdy. Za pár let bude definitivně pozdě. Myslím, že by to prospělo zvlášť dětem. A konečně, ta instituce se soustřeďuje na oblasti, ve kterých se cítím dobře. Mě hrozně bavilo v rámci ČNB jezdit se zahraniční pomocí. Jsme opravdu velmi populární třeba na Balkáně nebo v zemích bývalého Sovětského svazu, kde se mluví rusky. Mám jazykovou školu, takže za dva dny v takovém prostředí už vyprávím vtipy v ruštině. Mě prostě baví jet třeba do Tbilisi, vylézt z hotelu a projít si město. Je to region, který mi připadá zábavnější než některé části vyspělé západní Evropy.
* HN: Jaký máte záložní plán pro případ, že neuspějete?
Je tam sedm kandidátů, tak by bylo hloupé, kdybych na to upínal svou celou pozornost. Můžu tady zůstat, mám to tu rád, i český soukromý byznys skýtá zajímavé možnosti. Mezinárodní instituce by pro mě ale byla zajímavá změna.
* HN: V ČNB jste od roku 2005. Jak se za 11 let změnila ekonomika a politika centrálních bank?
Je to doba, která by nepřekvapila někoho po druhé světové válce, protože paměť velké deprese tehdy ještě byla silná a jasná. Nás to ale trochu překvapuje, protože poslední velká krize systému založeného na kapitalismu byla v 70. letech. Tehdy byli lidé zvyklí na to, že se poklesu HDP čelí tím, že se v ekonomice posiluje poptávková stránka přes měnovou politiku nebo třeba i přes fiskální politiku a její uvolnění. A ono to nefungovalo. Tak se podobně diví dnes ti, kteří mají pocit, že jediné, co má centrální banka dělat, je snižovat ceny. Ale proticyklická politika má dvě strany. A v tuto chvíli zažíváme tu, na kterou nejsme úplně zvyklí. V tomto smyslu to není doba přelomová, ale doba jiného problému, než který zažilo hodně těch, kteří ekonomiku komentují nebo ji znají z 80. a 90. let.
* HN: Je možné, že pomalá inflace a růst jsou ve skutečnosti jakýmsi dlouhodobým problémem dnešních ekonomik? Že za tím stojí hlubší důvody než jen ty cyklické, třeba dopad technologií? A že se třeba i chybně díváme na to, co se v ekonomice děje?
Teoreticky je možné všechno. Bez čísel si vždycky vymyslíte jakoukoli teorii, jak se všechno strašně změnilo. A pak se podíváte, jaký podíl má sektor IT, kde bychom mohli mluvit o revoluci na výstupu. A je to v řádu jednotek procent i ve vyspělých ekonomikách. Jinými slovy – to vám to nevysvětluje. Je to klišé, ale je potřeba vylézt z Prahy a jít se podívat do fabrik. Zjistíte, kde masa lidí pracuje, co spotřebovává a činí – nejsou to žádné IT technologie, kde bychom mohli mluvit o revolucích. Jezdíme dál auty na benzin, výroba je stále orientovaná jako předtím. Je ale prostě nedostatek poptávky.
* HN: Když se za těmi 11 lety v ČNB ohlédnete, čeho si nejvíc vážíte? Co vidíte jako největší úspěch?
To, že banka měla loni nejmíň lidí ve své historii. A to při rozšíření svého mandátu. Nikdy se nám nepodařilo prodat, že jsme na začátku krize – ještě dřív, než do toho šla vláda a parlament – zmrazili mzdy. A teď je jako první vracíme zpátky, protože se pereme o lidi s finančním sektorem. Z rozpočtového hlediska se chováme odpovědně a manažersky. A to jsme přitom instituce, která si peníze tiskne. Tím pádem je těžké někoho motivovat, že bychom nemuseli mít na výplaty. Na ty my budeme mít vždycky.