Jana Havligerová (E15 28.5.2010 strana 1, Titulní strana)
Nevěří, že ekonomický pokles je možné zachránit expanzí veřejných výdajů, a skeptický je viceguvernér Hampl také vůči snahám více a důkladněji regulovat finanční trhy. Navíc je přesvědčený, že v Evropské unii bychom si už měli nalít čistého vína. Chceme mít jeden stát, anebo ne?
* E15: Jak moc nás má ještě zajímat Řecko, jaký ekonomický a politický dopad jeho kauza může mít?
Zajímat nás to má velmi. Jsme součástí jedné ekonomické zóny, která se jmenuje Evropská unie, a jakkoliv nemáme euro, tak všechny problémy eurozóny jsou nepřímo i naše problémy. Takže to téma je naprosto zásadní a je zásadní ekonomicky i politicky. Diskuze u nás se často soustředí na úplně krátký horizont, na aktuální balíček, na to, jak se budeme, či nebudeme podílet na případných záchranných programech. Mnohem zásadnější přitom je, jak se budou vyvíjet pravidla v eurozóně a v Evropské unii. Pravidla hospodářské politiky v příštích letech. To je úplně klíčové téma.
* E15: Proč je klíčové?
Projekt eurozóny nemá žádné dobré precedenty, ty se teď tvoří. Díky tomu, že eurozóna je tak bezprecedentní případ měny bez státu, všechno, co se děje v reakci na řeckou krizi, může stanovovat mantinely toho, co se bude dít dál. Takže já říkám, je to zcela zásadní a nejenom v krátkodobém pohledu, ale z hlediska dlouhodobého nastavení pravidel v eurozóně a v celé Evropské unii.
* E15: Když se bavíme o nastavení dlouhodobých pravidel, myslíte, že by to mohlo vést až ke společné fiskální politice zemí unie?
Hlavní integrační proud vždy bere každý problém jako odůvodnění, proč je potřeba víc integrace. A pokud se nějaký problém objeví opakovaně, tak to pro ně znamená, že integrace s nejvyšší pravděpodobností bylo málo a musíme přidat. Za sebe, neříkám to jako centrální bankéř, ale spíše jako občan, jsem přesvědčený, že bychom si už jednou měli nalít čistého vína, a fakt si zcela jasně říct – a to je politické, a nikoliv ekonomické rozhodnutí – jestli chceme mít v Evropské unii jeden stát, nebo ne. Ta otázka pořád visí ve vzduchu a bez jejího vyřešení se další dílčí otázky budou tak trochu flikovat a nebude to dlouhodobé řešení fundamentu.
* E15: Takže si myslíte, že bude nutné říci: Jeden stát se vším všudy?
Nechci, abyste mě tlačila do odpovědi, co si myslím, že je správné politicky, jakkoliv svůj silný názor na smysluplnost a funkčnost případné evropské federace mám. Málo lidí si ale uvědomuje, že není možné mít v jednu chvíli zároveň autonomii rozpočtů a zároveň vynucování pravidel. Tohle je kvadratura kruhu. Buď je autonomie a potom v krizové situaci téměř neexistuje žádný mechanismus, jak ona pravidla vynutit. Anebo jsou striktně vynucována pravidla, a pak v nejbolestivějších situacích nefunguje autonomie. Bohužel, největší bolestí mnoha evropských diskuzí je, že nechceme tyto otázky férově postavit. A nechat všechny, kdo mají právo rozhodnout, férově na ně odpovědět. Pořád říkáme, že můžeme nějak dosáhnout obojího najednou. I případ Řecka směřuje k takové diskuzi. Pomohlo by, kdybychom si začali otázky klást otevřeně. Když rozdělíte odpovědnost, peníze a rozhodovací pravomoc, odtáhnete je od sebe, vytváříte systémový problém, který se vám prostě vrátí v příští krizi. To je případ nového dohledového uspořádání nad finančními trhy v EU, které se nyní tvoří a má podobné konstrukční vady. Něco podobného se stane, když takto konstruujete měnovou zónu. Kvadraturu kruhu prostě nevyřešíte, pokud si neodpovíte na základní otázky. Nedá se směřovat k nějakému cíli a přitom ho nepřiznat.
* E15: Nejít ani pěšky, ani nejet na voze...
Přesně. Minulý týden jsem na konferenci v Berlíně měl šanci mluvit s jedním z významných německých otců zakladatelů eurozóny a ten říkal: Myslel jsem si, že euro bude stát na dvou věcech – každý jede sám za sebe, a máli problém, tak za něj sám odpovídá. Za druhé, centrální banka nemá přímo odkupovat dluh vlád. Obojí padlo, a teď už je úplně jiná eurozóna, než ta, na jejíž konstrukci jsem se podílel. Dodám – je tak překvapující, že se hroutí střecha postavená na chabém základě? Každý právník vám řekne, že síla smlouvy se pozná teprve v okamžiku, kdy některá strana neplní dohodnuté a máte plnění vynutit. V tomto ohledu smlouvy zakládající eurozónu selhaly.
* E15: Pomohl by odchod Řecka z eurozóny?
Je vůbec myslitelný? Vynutitelný není, s tím by země musela souhlasit. Tak jsou konstruovány smlouvy. Dobrovolný odchod se nezdá být pravděpodobný, proč by to Řecko v tuto chvíli dělalo? Neumím si teď představit okolnosti, za kterých by to mohlo nastat. I když krize nás naučila, že všechny nepředstavitelné věci se velmi rychle stávají představitelnými.
* E15: Řecká kauza každopádně vyvolala obrovský tlak na vyrovnání rozpočtových deficitů. Nakolik takový tlak na utlumení spotřeby a podvázání investic poznamená ekonomiku?
Vždy jsem se s trochou skepse díval na ta doporučení, že by v situaci poklesu mělo velmi rychle docházet k mohutné expanzi veřejných výdajů. Schopnosti vlád vytvářet veřejnými výdaji dodatečný růst HDP nebo dodatečný růst ekonomického bohatství – tedy oněm fiskálním multiplikátorům – příliš nedůvěřuji. Rozumnější politika pro dlouhodobě udržitelný růst, pro dlouhodobou investiční aktivitu soukromého sektoru, a ta je klíčová, je mít v pořádku veřejné rozpočty. Přesně tohle dilema řešila na začátku osmdesátých let Margaret Thatcherová. Spousta ekonomů jí říkala – teď nemůžete začít opravovat nerovnováhy v ekonomice, snižovat inflaci a spravit fiskál, tím ekonomiku zabijete. Nestalo se. Naopak. Tím, že stát začal utrácet jen v rámci svých možností, a ne nad něj, nevytlačoval soukromé výdaje. O co víc si půjčí vláda, o to méně si půjčí soukromý sektor, o to víc jdou nahoru úrokové sazby pro soukromý sektor. Opravit neudržitelné fungování státu je to nejlepší, co se pro dlouhodobý stabilní růst ekonomik dá udělat.
* E15: Takže obavy, které varují před tím, že řešení vysokého zadlužení v Evropě způsobí další ekonomickou recesi, a ta se dokonce přelije přes oceán, jsou naprosto liché?
Neříkám naprosto liché. Ale za prvé jde o to, jak konsolidaci rozpočtů provést – různé mixy snižování výdajů a změn daní mají různé růstové dopady. A za druhé si myslím, že důraz na fiskální zachraňování světa byl hodně přestřelený. A že pokud se od těchto přestřelených úvah vrátíme k něčemu rozumnému, naopak to může důvěru privátních investorů zvýšit. Tedy zvýšit investiční aktivitu a také to může oživit úvěrování reálné ekonomiky. A to rozumné je: všichni bychom měli žít v rámci vlastních možností a připustit, že fakt není možné dluhy řešit tím, že budeme vršit další dluhy anebo dluhy jedněch pořád přenášet na bedra druhých. Sleduji například se zájmem, jak MMF letos silně doporučuje mnoha zemím rychlou fiskální konsolidaci poté, co vloni doporučoval fiskální expanzi.
* E15: Vynechme fakt, že Řecko lhalo, falšovalo statistiky a tak dál. Jak se na řecké krizi podepsaly ratingové agentury, kterým mnozí vyčítají, že snížením ratingu země dané problémy jen zvětšily?
To nejde vynechat. Fakt nevím, jestli si lidé uvědomují, že kdyby takto jednal soukromý investor, který má svoje akcie nebo svůj dluhopis na veřejně obchodovaném trhu, tak vedení instituce, která by takto systematicky lhala svým věřitelům, by bylo vyšetřováno, platilo by sankce nebo by bylo ve vězení. Řecko jako instituce, která si ve velkém půjčovala od privátních a jiných investorů, svým věřitelům systematicky lhalo. To dost těžko přejdete tím, že se řekne – zapomeňme na to. V každém jiném případě u každé privátní firmy by to byl skandál naprosto neuvěřitelných rozměrů s osobními důsledky pro vedení takových firem.
* E15: Mají díl viny ratingové agentury?
Tyto agentury jsou samozřejmě významné a významnými je do značné míry učinily veřejné instituce – státy a regulátoři –, protože značně posílily roli ratingu ve veškeré regulatorice. Takže moc nerozumím snahám exemplárně jim vyčinit a vytvořit novou evropskou ratingovou agenturu, která bude dělat „lepší“ rating. Rating je prostě jeden ze zdrojů informací na trhu a jejího příjemce nezbavuje odpovědnosti, aby ji kriticky zhodnotil. Znovu říkám, problém vznikl tak, že se informace od těchto privátních institucí začaly velmi významně používat pro regulatorní účely, a tím pádem změna ratingu začala mít velmi významný dopad na chování celého sektoru. To je ale problém naprosto nesouvisející s tím, že tyto agentury jsou tři, a žádná z nich není evropská.
* E15: A jsme u nové regulace. Němci a Britové už ji v podstatě spustili na vlastní pěst…
Pravidla, která vzniknou, budou do jisté míry tlačena a malována těmi, kteří mají ve finančním sektoru největší problémy. A budou aplikována i na ty finanční systémy, které by za daných okolností nic takového nevyžadovaly. Takže jim to spíš může i uškodit. Za jeden takový sektor považuji náš domácí.
* E15: Dá se proti tomu něco dělat?
Argumentovat, vysvětlovat, že příliš velké regulační úsilí může být naprosto kontraproduktivní v tom, že bude demotivovat soukromé investory, aby do takového sektoru přinášeli další peníze. Přitom jedním z cílů takové regulace má být posílení kapitálu. Může to také zpomalit oživení ekonomik, protože finanční instituce budou přeopatrné v reakci na nekoordinované, nepromyšlené, nepropočítané a vzájemně neprovázané regulační návrhy. Nastane něco, co už má dokonce i evropský termín. Říká se tomu „regulatorní nejistota“. Ta samozřejmě může znamenat, že se celý finanční sektor bude chovat tak, že období ekonomické agonie bude zbytečně prodlužovat.
* E15: V Česku se ale žádná velká diskuze o budoucích regulacích nevede.
Jsme znovu na začátku rozhovoru. Pravidla, která vznikají, považuji za jednu z nejzávažnějších diskuzí, kromě debaty o změně pravidel pro fiskální politiku. Takže mě absence debaty o nich mrzí. Jakkoliv rozumím tomu, že do určité míry je to dáno tím, že finanční sektor u nás neměl žádný zásadní problém. Tím pádem ale budeme příjemci pravidel, která pro náš sektor v danou chvíli nemusejí být optimální. Potom se můžeme tisíckrát vztekat – za tři čtyři roky –, že bankovní sektor poskytuje ještě dražší služby, je méně efektivní, málo úvěruje, že je přeopatrný na určitý typ rizik vycházejících z reálné ekonomiky. Možná, že je to ale tak, jak na konferenci v Berlíně říkal Angel Gurría, šéf OECD. Přestřelení v oblasti regulace nastane, připravte se na to. Můžeme tomu utnout ty nejostřejší hroty, ale připravte se na to, že takhle funguje politická sféra, a tak to bude.
* E15: Nová pravidla pro regulaci ale připravuje i basilejský výbor.
To je férový postup. Navrhnou se nějaké principy v jedné oblasti, která je klíčová, tedy kapitál a likvidita bank, k nim se spočítají potenciální dopady a budeme se bavit o tom, jestli takové dopady jsou akceptovatelné, nebo ne, a jak je rozfázovat. To dává smysl, je to na velmi vysoké odborné úrovni. Ale když do toho začnete z každého hlavního města střílet nějaký dodatečný nepromyšlený návrh – jeden řekne, zaveďme daň, druhý musíme změnit odměňování, třetí musíme zakázat hedgeové fondy, čtvrtý řekne, musíme změnit účetní pravidla a další, že musíme zavést novou ratingovou agenturu – to vše vytváří regulatorní nejistotu. A obávám se, že ta už má na chování českého finančního sektoru vliv. To se v delším období může vymstít.
***
Budeme příjemci pravidel, která pro náš sektor v danou chvíli nemusejí být optimální