Guvernér

Lubomír Severin (Velo 6/2010, strana 86, rubrika: Lidé, práce, osudy)

Prohlídka u vchodu, široké schodiště, tlusté koberce, dlouhá chodba, klid, důstojnost, s Markétou si připadáme trochu ztraceni. První dojmy po vstupu do sídla České národní banky na pražských Příkopech, místa, kde se slévají infomace o stavu ekonomiky nejen české, ale i světové.

Očekává nás Zdeněk Tůma, guvernér ČNB, a jeho dvě hodiny času vyměřeného na rozhovor, který byl s ředitelem komunikace a mluvčím banky Markem Petrušem domluven snáz, než jsem čekal. Ono nakonec všechno šlo snáz, než jsem čekal. V zasedací místnosti nás vítá štíhlý sportovní padesátník s přímým pohledem a lehkým úsměvem v očích. Tohle že je ten přísný asketa a člověk, o kterém se toho moc neví? Vyhýbá se mediálnímu marasmu, do povědomí ekonomicky neerudované veřejnosti vstoupily nejvíce pochybnosti o jeho schopnosti vést ČNB z úst Miloše Zemana a Václava Klause (jedna z mála věcí, kde se shodli) a pak rezignace na post guvernéra.

Markéta žádá Zdeňka Tůmu o spolupráci, odcházíme do jeho pracovny, otvírají se dveře na balkon s výhledem na Obecní dům. „Víte, že je to vlastně poprvé, co je otevírám?“ říká. Po deseti letech, dva měsíce před ukončením jeho guvernérské práce... Tady asi opravdu není čas na zbytečnosti. Mám čas se rozhlédnout po pracovně, opět tu není nic, co by nějak prozradilo jejího obyvatele. Snad jen cedulka za zády guvernéra umístěná tak, aby ji každý host viděl. Stojí na ni „Politické rozhovory zakázány“, ovšem až na druhém místě, na tom prvním je napsaná německy. Od kdy tady může být? V čele místnosti velký portrét T. G. Masaryka Karla Wagnera z roku 1932, snad jako morální imperativ. Tady bych neměl odvahu se flákat...

Při přípravě rozhovoru jsem si uvědomil, že mě Zdeněk Tůma zajímá jako sportovec až v druhém sledu, jeho život je především ekonomie a manažerství. Občas jsem si připadal jako na poradě, kde se střídala delší lidsky vřelejší výpověď s krátkou sumarizací vhodnou pro média nebo pro ty, kteří mají rádi zkratku. Velmi často relativizoval, výrazy jako docela, občas, celkem zazněly tam, kde „nebyla k dispozici přesná čísla“. Bankéř. A ještě jeden pocit byl velmi silný – Zdeněk Tůma vědomě či nevědomě bilancoval své působení v centrální bance. A protože náš rozhovor vznikal čtrnáct dnů po oznámení rezignace, nebylo možné nezačít jinak.

Cítíte něco jako úlevu? Když jsem dal výpověď, zdálo se mi v zaměstnání najednou všechno s výhledem na konec jiné. Nějak jsem se vnitřně osvobodil, problémy byly najednou snesitelnější. Máte podobný pocit?

„Lidé mi říkají, že vypadám hodně relaxovaně. Napadlo mě takové přirovnání, když jdete po horách s batohem na zádech, nepřipouštíte si, že něco nesete, pak přijde okamžik, kdy si řeknete, tam je cíl – a těšíte se, že batoh shodíte, protože najednou cítíte, že něco nesete. Asi ano, ale mám stále dva měsíce před sebou, pracuji do posledního dne, čeká mě několik jednání bankovní rady, pár závazků v zahraničí, chtěl jsem všechno dotáhnout. Pravda je, že se těším na prázdniny s dětmi a rodinou, bude to fajn.“

Takhle zvenku je překvapivé, že guvernér může skončit, kdy chce, dohodou. Nebo může prezident nepřijmout rezignaci?

„Tohle zákon úplně přesně neřeší, hovoří konkrétně o vzdání se funkce, i z toho důvodu jsem šel za prezidentem. Byl jsem rozhodnutý, měl jsem napsaný rezignační dopis, ten jsem prezidentovi rovnou přinesl. Nenapadalo mě nic tak závažného, kvůli čemu bych mandát nemohl dotáhnout, spíše se mi zdálo, že by to mohlo pomoci hladkému předání dalšímu guvernérovi, zkrátit nejistotu. Mandát jsem měl od pana prezidenta a on byl první, kromě manželky, s kým jsem to chtěl projednat. Vzal to na vědomí, následně jsem od něho dostal dopis, kde přijal mé vzdání se funkce, a tím to bylo vyřešené. Lze si představit, že by existovaly argumenty, pro které by prezident mohl vybídnout odstupujícího guvernéra, aby to ještě zvážil. Na druhou stranu je velmi obtížné nutit někoho, kdo říká, že by chtěl skončit, aby pokračoval. Nelze to zobecňovat, ale kdo dává mandát, měl by mít právo se k tomu vyjádřit, kdo se vzdává funkce, měl by brát vážně argumenty druhé strany. Tady se jednalo o relativně malé zkrácení funkčního období, takže myslím, že nešlo o žádné drama.“

Loď je tedy nyní v klidnějších vodách, než se dostane na volné moře?

„V posledních letech jsme zažívali klidné období, od plánovaně řízené ekonomiky k tržní, kdy se budovaly nové instituce, a to bylo mnohem bouřlivější. Většina restrukturalizace bankovního sektoru proběhla v 90. letech. Naskočili jsme do doby, která byla ve světě poměrně ekonomicky příznivá, což neznamená, že jsme neprocházeli kritickými momenty. Troufám si tvrdit, že ve srovnání s některými centrálními bankami v regionu jsme si vedli celkem slušně, naše měnová politika má velmi dobrou pověst. Stejně tak dohled nad finančním trhem, což je druhá nejvýznamnější funkce centrální banky, má také velmi solidní mezinárodní reputaci. Doba byla poměrně klidná, prošli jsme nicméně krizí a i tady nám lze přičíst nějaké kladné body. Nejde jen o to, že bychom nějak moudře rozhodovali v oněch dvou letech, je to také o letech, která byla předtím a která přispěla k tomu, že česká ekonomika má slušnou pověst a kredibilitu. Máte tak šanci procházet krizí snáze, dnes se obecně na trzích kladně hodnotí, že Česká republika patří k těm, kteří prošli krizí relativně slušně.“

Nebude mít Váš odchod vliv na mechanizmus rozhodování? Počet členů bankovní rady je šest. Kdo bude mít v ruce žolíka?

„Do 30. června já. Předpokládám, že do té doby bude prezident jmenovat sedmého člena bankovní rady a guvernéra. Zatím se nikdy nestalo, aby v termínu, kdy končí někomu mandát, nebyl doplněn počet členů bankovní rady. Něco jiného by nastalo, kdybych skončil ze dne na den, pak by mohlo trvat několik týdnů, než by prezident rozhodl o novém doplnění bankovní rady a novém guvernérovi. Nyní má čas přes dva měsíce, což předpokládám je dostatečně dlouhá doba. Pokud by tomu tak nebylo, tak ze zákona platí, že zastupuje některý z viceguvernérů. Podobně tomu bylo, když můj předchůdce pan Tošovský šel na chvíli do vlády, tehdy za sebe určil zástupce.“

Od roku 1989 jste prošel odborně několika stádii vývoje ekonomiky, byl jste na to připraven? Zejména krize bylo něco, o čem jsme jenom četli…

„U krize nevíte nikdy, jak bude vypadat, co se bude přesně dít. Nevíte, odkud budete dostávat rány, takže nelze říci, že na to jste dokonale připraven. Měnová politika dnes funguje ve světě na bázi jistých pravidel, je jasné, co sleduje. Ve světě převažuje názor, že by měla zajistit cenovou stabilitu, a existuje několik dobře popsaných postupů, jak se k tomu dostat. Buď tím, co děláme my, tj. cílováním inflace, nebo řízením kursu. Cílování převažuje, takže pokud chceme dosáhnout předem určené úrovně inflace, potom sledujeme, jestli se vyvíjí tím směrem, abychom se pohybovali poblíž cíle. Snažíme se odhadnout vývoj ekonomiky na rok dva dopředu. Kdyby se naše prognóza inflace odchylovala, vede to většinou k zásahu měnové politiky, která uvolňuje nebo naopak zpřísňuje. To pomáhá komunikaci směrem navenek, protože finanční trhy a veřejnost vědí, co děláme. Nám to usnadňuje, abychom vysvětlili, proč jsme zvýšili nebo snížili úrokové sazby. Říkáme, že je to politika založená na nějakých pravidlech, ale ta do jisté míry – a v krizi do značné míry – padají. Ukázalo se, že jak centrální banky, tak i další oblasti hospodářské politiky musely sáhnout k mimořádným nástrojům. Pak se chováte ad hoc, snažíte se hasit oheň a nepřemýšlíte, jestli to pravidlo je takové nebo onaké, děláte maximum pro to, abyste krizovou situaci zvládnul. Nicméně stále asi platí, že v krizi a u onoho hašení je dobré mít v sobě zabudovaná nějaká pravidla, abyste věděl, co by asi mohlo být správně v tomto okamžiku a co ne.

Měli jsme výhodu, že jsme nemuseli použít žádné z nějakých mimořádných opatření a mohli se držet nadále našeho způsobu rozhodování. Reagovali jsme snižováním úrokových sazeb, daleko více a podrobněji jsme sledovali chování na finančních trzích i na peněžním trhu, který u nás po dobu několika měsíců zamrzl. Snažili jsme se vyhnout nedostatku likvidity v některých bankách, takže jsme měli připraveny nástroje, jak jim likviditu poskytnout. Měli jsme připravenou půdu pro přijetí některých mimořádných opatření, ale v našem případě to nebylo nezbytně nutné. V tomto směru jsme byli v jisté výhodě ve srovnání s některými zeměmi, kde dodávání likvidity bylo masivní, podívejme se na Spojené státy nebo na eurozónu.“

Znamená střídání různých stupňů vývoje v minulém dvacetiletí Vaši výhodu ve srovnání se „západními“ bankéři? A naopak, chybí Vám něco proti nim?

„Určitě tu jsou témata, která máme promyšlená lépe, protože oni se s nimi nesetkali. Uvedu příklad. Ve vyspělých zemí se asi nesetkáte s tím, že by centrální banka systematicky generovala ztrátu. To je jedna z věcí, kterou máme promyšlenu lépe, protože jí čelíme po řadu let. Je to dáno tím, jakým způsobem vznikala bilance naší centrální banky, tím, že jsme začali s velmi malou bilancí. Aktiva sestávají ze zahraničních měn, respektive z aktiv v zahraničních měnách, tedy především v dolarech a eurech. Když si představíte, že máte 90 % aktiv, ale můžeme předpokládat, že máme 100 % aktiv v eurech či dolarech – v našem případě je to téměř 30 miliard euro –, tak v okamžiku, kdy zhodnotí koruna vůči euru o jednu korunu, což se stalo mnohokrát za poslední roky, máte okamžitě kursovou ztrátu skoro 30 miliard korun. V důsledku tlaku na posilování koruny a díky tomu, že naše ekonomika je celkem úspěšná a dlouhodobě posiluje, tak systematicky vytváříme kurzové ztráty. Ty se kumulují a čím bychom to mohli jedině splatit, jsou zisky, jinak by to za nás někdo musel zaplatit. Pokud nechceme zvyšovat deficit veřejných financí, tak centrální banka ztrátu postupně uhradí sama, nicméně v mezidobí se nám tyto ztráty kumulují - v tomto okamžiku dosahují 150 miliard korun. To je něco, co je pro vyspělé země neznámá věc, a přemýšlí, co to znamená, zda to může ohrozit naši finanční nezávislost. My víme, že ne, že to budeme schopni splatit, sice v období deseti, patnácti či dvaceti let, ale je to něco, co je zvládnutelné. To je příklad tématu, který pro nás byl specifický, v podobné situaci je Chile, Izrael, ale také třeba Slovensko.

Výhodou vyspělých zemí je zkušenost. Na finančních trzích je hodně mladých lidí, jsou super vzdělaní, umí vytvářet zisky, pohybovat se na finančních trzích. Ale jsou okamžiky, kdy je zkušenost k nezaplacení. Například jsem zažil debatu se současným prezidentem Evropské centrální banky Jean Claude Trichetem, kdy říkal ‚vždyť to bylo stejné jako v roce 1994‘. Měl paralelu se současnou situací a minulostí, to mu umožnilo lépe předvídat současnou reakci finančního trhu. Přestože finanční produkty jsou sofistikovanější, tak za nimi je vždy chování a rozhodování lidí. Jestliže máte akumulovanou zkušenost o chování finančního trhu 20–30 let dlouhou, je to určitě výhoda. Nicméně už dnes i bankéři na českém trhu mají zkušenost až dvacetiletou, nemyslím, že v tomto bychom zaostávali. Když se podíváte na české bankéře, to platí o manažerech obecně, ale zůstaňme u finančního sektoru, tak se velmi dobře prosazují v mezinárodních finančních a bankovních skupinách a často odcházejí do zahraniční ať po Evropě či po světě. V tom je posun proti 90. letům, která pro nás byla obdobím učení. Ve spojení s transformací to může být výhoda pro české manažery, velmi často jsou v částech světa, kde tyto zkušenosti mohou využít.“

Nevypadáte, že byste něco dělal napůl, k tomu rodina, individuální sledování oboru – kde lze nalézt čas a energii na sebe?

„Pravda je, že jestli se na něco těším, tak na to, že budu číst, co já budu chtít, a ne co musím. To se mi v posledních letech zrovna moc nedařilo, občas jsem na dovolené něco přelouskl. Teď budu mít ‚karanténu‘, máme konkurenční doložku, půl roku bych neměl dělat nic, co by bylo v konfliktu se zájmy působení ČNB.“

Byla doba, kdy Vás práce válcovala, kdy jste měl pocit, že je něco špatně? Pokud ano, co byl signál ke změně? Zdraví, okolí?

„Zdraví snad ani ne. Sport má pro mě důležitou úlohu, je to způsob, jak si vyčistit hlavu a udržet kondici. Běhám, jezdím na kole, hraju tenis, baví mě víc věcí, nikdy jsem se neorientoval pouze na jednu aktivitu. Kondice se občas docela hodí, mám osobní měřítko pracovního stresu. Když se mi navrší počet nevyřízených e-mailů přes 150, vím, že začíná být zle, a pokud je to přes 200, pak mám pocit, že nestíhám. Večer, kdy vyřizuju e-maily, je potom delší. To sice říkám napůl žertem, ale v zásadě to tak docela funguje, zejména v období, kdy je více zahraničních cest.“

Rodina respektuje Vaše pracovní vytížení?

„Starší syn byl malý, když jsem do centrální banky nastoupil, dvojčata se narodila v době, kdy už jsem tady pracoval, takže nic jiného neznají. Nepřišlo jim, že by to bylo něco divného, pro ně je to normální. Ale během víkendů se věnuji rodině, i když pár víkendů je ‚nabořeno‘ pracovně. Je pravda, že není obvyklé, abych byl v pět odpoledne doma, ale snažím se vyhýbat večerním akcím. Mám štěstí, podpora rodiny je důležitá, manželka má pochopení a to je fajn.“

Máte svůj žebříček sportovních aktivit?

„Těžko říci, na předních místech by se objevily běžky, s nimi je spojeno běhání obecně. Pokud chci, aby mi to jelo v zimě, nezbývá, než se občas proběhnout. Stalo se, že mě zlobila achillovka, tak nezbývalo, než nalézt něco jiného, tehdy jsem koketoval s veslováním. Kolo je příjemné, nevýhoda je, že ve srovnání s během je časově náročnější, hodina běhu je intenzivnější než hodinová jízda na kole. Kolo je spíše víkendová záležitost, zejména když se dostaneme na Šumavu. Občas jedu do práce na kole a někdy to domů to vezmu i menší oklikou, to je příjemné. Hodně jsem hrával squash, pak jsem přešel k tenisu, to jsou sporty, které mám rád. Když mě poprvé oslovil pan Tošovský a ptal se, zda bych měl zájem stát se členem bankovní rady, souhlasil jsem. Trochu to přeženu, když řeknu, že jeho druhá otázka byla ‚hrajete tenis?‘. Velmi brzy jsme se ale v hovoru k tenisu dostali, řekl jsem, že ne, ale že to můžu zkusit. Pak jsem tak trochu plácal, ale před pár lety jsem usoudil, že je dobré mít trenéra, a od té doby jsem se zlepšil.“

Je aktivní sport téma mezi Vašimi domácími kolegy a spolupracovníky? Nebo vítězí golf a jachty?

„Jsou lidé, kteří rádi jezdí na moře, mají rádi jachting, hodně jich hraje tenis, ten je stále rozšířený, v posledních letech jde nahoru golf. Proti němu nic nemám, párkrát do roka si jej zahraju, ale mizerně. Na něj už opravdu není čas, to je požírač víkendů. Každý má svůj relax jinak postavený, nemusí to být jen sport, o kolegovi viceguvernérovi Mirkovi Singerovi je například známé, že má vinici, kterou mají jako hobby se svým otcem.“

Co Vás napadá, když se jako národohospodář, finančník a cyklista proplétáte na silnici mezi výmoly, vytrhanými kusy asfaltu a rozpadlými krajnicemi?

„Proto jezdím na horském kole, zejména po Praze. Byla doba, kdy jsem jezdil na užších pláštích, ale párkrát jsem zapadl do kolejí a měl docela namále. Praha není na kolo ideální, ale moc to neřeším, lze nalézt cesty, kterými se člověk dostane tam, kam potřebuje, aniž by jel po nejhlavnějších silnicích. Ráno cestou do práce to vezmu přes Petřín, v tu dobu tam nikdo není, tím se vyhnu dopravě. Když hodně spěchám, jedu Holečkovou mezi auty, to je adrenalinovější záležitost. Praha nemá historicky vhodné podmínky pro výstavbu stezek, ale lze se vyhnout dopravě, například kolem řeky je to příjemné. Když chci jet domů oklikou, tak z nábřeží jedu po cyklostezce až do Troje a zadem se mohu dostat přes Šárku domů, a to už je docela výlet. Větší problém je symbióza motoristů a cyklistů, pořád tu nejsme jako řidiči zvyklí, že se mezi námi motají cyklisté. Mám srovnání s kolem zaslíbeným Holandskem, kde je cyklista respektovaný. Byl jsem tam na studijním pobytu, měl půjčené kolo, a to bylo úžasné. Výhodou jsou tamní roviny, lze jet v kravatě a obleku, kdybych tady šlapal zpátky do Motola v obleku, nedopadlo by to dobře... Dispozice města jsou určující, ale čím více bude cyklistů, tím více se tomu bude muset doprava přizpůsobovat jak z hlediska struktury, tak z hlediska chování řidičů, kteří si postupně zvyknou, že se mezi nimi motáme.“

Je pro mě zvláštní představa, jak se jeden z nejdůležitějších mužů v zemi se stupněm prověrky tři vrací s blikačkou večerní Prahou.

„Nemám nějaká bezpečnostní omezení, prověrka na stupeň přísně tajné znamená, že se mohu seznamovat s dokumenty nejvyššího utajení. Ale nepamatuji si, že bych se s takovým dokumentem za dobu svého působení setkal. Spíše je to razítko, že nic neskrývám. Prověrka trvá rok, tak jsem prověřen od hlavy k patě, ale rozhodně to neznamená, že bych si domů v batůžku vozil na zádech přísně tajné dokumenty. Moje funkce nespadá pod režim ochrany, prověření znamená pouze vysoký stupeň utajení. Nemyslím, že tu děláme něco, co by z nás tvořilo nějaké cíle, naštěstí jsme země, která je poměrně bezpečná, zatím tu nebyla žádná mimořádná událost v tomto smyslu. Ale například v Německu byla před 20-30 lety doba, kdy docházelo k teroristickým útokům. Tehdy došlo i k pokusu o atentát na šéfa Bundesbank a dodnes tam jistá míra ochrany existuje.“

Kolo pro Vás není jen dopravní prostředek, účastníte se závodů. Tam každý většinou tvrdě pozná, jak na tom je. Co je pro Vás měřítkem úspěchu či neúspěchu? Srovnáváte se s ostatními, nebo jste sám pro sebe měřítko?

„Pořád se ještě snažím závodit, vždycky mám nějakou ambici. Pokud organizujeme něco v ČNB, za ty roky znám své soupeře, dívám se, jestli jsem se k nim přiblížil, vyhrál nebo prohrál. Na masovějších akcích, například v půlmaratonu, mám vyzkoušené, že se pohybuji někde v druhé třetině. Když skončím do poloviny startovního pole, nebo na konci první třetiny, považuji to za dobrý výsledek. Samozřejmě je rozhodující typ závodu, kdo se jej účastní. V menších závodech, kde to není masovka, je to o pocitu a čase, kterého dosáhnu. Na Jizerské padesátce jsem se chtěl dostat pod čtyři hodiny, což jsem si splnil, na půlmaratonu jsem měl ambici pod 1:45, což se mi také podařilo. Většinou si vytknu cíl, který mě přinutí si jít před akcí alespoň několikrát zaběhat.“

Jak vyhodnotíte neúspěch?

„Sport je pro mě především relaxace, není to alfa a omega, něco, kvůli čemu bych nespal. Znamená to, že soupeř, dost často kamarád, měl lépe naběháno, tak mu poblahopřeju.“

Zajímá Vás na cyklistice i technika?

„Jen trochu. Jednou jsem listoval nějakým katalogem a polovině věcí nerozuměl. Od doby, kdy jsem jako kluk jezdil na favoritu, který jsem sám opravoval, se technika obrovsky posunula, proto jdu pokorně do servisu. Neznamená to, že bych neuměl nic, ale chybí čas.“

Nechal jste si tedy poradit při výběru kola?

„Ani ne, máme jako rodina kola od Authora, pak jsem si udělal radost a koupil v USA Cannondale Rize 2, to jsem řešil intuitivně, přišel jsem do obchodu a vybral, co se mi líbilo. Jsem s ním spokojený, mám fulla a jeho průjezdnost terénem je fantastická.“

Vaše práce je obtížně představitelná pro naprostou většinu z nás, ale vypadá jako když ne vrchol, tak těsně pod ním. Co očekáváte lepšího?

„Máte pravdu, že tohle je svým způsobem vrchol, není nic víc. Do ČNB jsem se vrátil z Londýna, kde jsem byl v Evropské bance pro obnovu a rozvoj, byla to zajímavá práce. Nabídka jít do ČNB mě oslovila jako někoho, kdo dělá takzvanou makroekonomii, národní hospodářství, to pro mě byla největší výzva. V případě jiných centrálních bank se tam často dostávají bankéři na závěr své kariéry a pak odcházejí spokojeně do důchodu. To není můj případ. Je možnost zůstat v branži centrálních bank, což by znamenalo Evropskou centrální banku, ale protože nejsme v eurozóně, není tam nic, co by pro mě bylo dostatečně atraktivní. Pak je tu Banka pro mezinárodní platby, která sdružuje národní centrální banky, ale přece jen chci dělat v budoucnu zase něco jiného. Nějaké nabídky jsem již dostal, ale věnovat se jim budu později, teď dotáhnu svou práci a pak se uvidí. S největší pravděpodobností zůstaneme v Čechách, sice se nám s manželkou líbí Londýn, ale tady jsme spokojení.“

Pokud byste dlouhodobě pracoval v zahraničí, dokážete si sebe a svoje děti představit jako světoobčany, každé v jiném koutě světa? Pro mě jako rodiče vyrůstajícího v období železné opony je taková představa zvláštní.

„Spíš to pro nás byl motiv, proč naše děti chodí do normální státní školy. Viděli jsme u pár lidí, že jejich děti už pak nechodí s dětmi ven, ale takzvaně na párty a podobně. Když bychom jako rodina šli ven, tak jen na pár let, aby se děti naučily jazyk. Nebylo by to na patnáct dvacet let, kde by potom nastal efekt, o kterém jste mluvil. Po patnácti letech v Americe je obtížné udržet stejný vztah k rodné zemi, člověk je už jednou nohou tam. Mám pár známých, kteří přesně nevědí, kam patří, jejich mateřština není plnohodnotná, protože vystudovali jinde a chybí jim část slovní zásoby. Ale netroufnu si to nějak zobecňovat, rozhodně to neplatí absolutně.“

Mám poslední dvě otázky na stupeň prověrky tajné. Máte stavební spoření? Váš negativní poměr k jeho náročnosti pro státní pokladnu je znám.

„Teď musím přemýšlet... Měl jsem ho, ale už skončilo, a teď si neuvědomuji, že by mi v poslední době procházely nějaké papíry o spoření rukama. Asi nemáme.“

Napsal jste někdy básničku?

„Nenapsal, alespoň nic, co by bylo hodno toho slova. Je to výraz pokory před poezií, básníci patři mezi skupinu lidí, kteří dokáží něco vyjádřit neuvěřitelně kondenzovaně. Tuhle ambici jsem neměl, tady necítím žádný svůj talent. Nechávám to na jiných, snažím se nepouštět do věcí, kdy by výsledek nestál za řeč.“

Děkuji za rozhovor.