Miroslav Singer (Ekonom 6.11.2008 strana 6)
SLOUPKY MANAŽERŮ
Jednou z otázek, o níž se nejvíce diskutuje v probíhající finanční krizi, je, zda by nějaká globální dohledová instituce byla při její prevenci efektivnější než dohledy národní. Takové návrhy dnes předkládají i čelní politici Evropské unie.
Otřesy finančních systémů sice mají globální rozměr, ale problémy, které je způsobily, a otřesy bank byly typickými případy pro národní dohledy, neboť v nich šlo o konkrétní problémy na konkrétních trzích.
Neumím si představit, že by nějaký globální dohled řešil problémy těchto bank jinak, nebo dokonce lépe než dohledy dotčených zemí.
Lze dokonce i vyslovit hypotézu, že jediným předvídatelným výsledkem globálního či panevropského dohledu by bylo zaplavení portfolií španělských bank toxickými aktivy, neboť by je španělský regulátor nemohl zakázat. Ku prospěchu španělských daňových poplatníků tak však učinil, čímž má i tak krizí dost postižená španělská ekonomika o starost méně.
Nelze si nevšimnout, že globální krizi nyní řeší premiéři a ministři financí, aniž by měli k ruce představitele nějakého globálního dohledu. Zároveň si jednotlivé země řeší své vlastní problémy pomocí svých vlastních přístupů a zkušeností, podle svých vlastních priorit a na účet svých daňových poplatníků.
Je obtížné představit si, do jaké míry by političtí představitelé byli ochotni přenechat tuto činnost nadnárodnímu dohledu, který by pravděpodobně uplatňoval jednotné přístupy bez zřetele k situaci jednotlivých zemí.
Kdyby však někdo chtěl vytvářet lepší dohled nad finančním trhem, měl by sjednocovat roztříštěné dohledové instituce v jednotlivých zemích a zvažovat soustředění dohledu v centrální bance. Právě v ní jsou totiž pohotově k dispozici všechny klíčové informace za všechny segmenty finančního trhu včetně trhu peněžního, a dokonce včetně požadavků bank na hotovost.
Lze spekulovat, zda všechna prohlášení o potřebě globálního dohledu nemají maskovat selhání dohledů některých evropských zemí, nebo přinejmenším selhání komunikace mezi dohledy a politickými elitami.
Jak jinak si totiž lze vykládat škodolibou radost často právě těch evropských politiků, kteří dnes o globálním dohledu nejvíce hovoří, z problémů amerických finančních institucí? A to v době, kdy o potížích evropských finančních institucí už jejich národní dohledy musely dobře vědět. Protože je těžké představit si, že by bankovní dohledy jednotlivých evropských zemí byly tak nekompetentní, nelze natolik flagrantní selhání komunikace přičíst nikomu jinému než politikům.
Domnívám se tedy, že chtějí-li skutečně zlepšit situaci evropských ekonomik, mnozí evropští politici by udělali lépe, kdyby se na evropské úrovni věnovali záležitostem evropským (jako kupříkladu pravidlům volné soutěže nebo případnému časovému omezení výjimek z Paktu stability a růstu).
Možná by ale bylo ještě užitečnější, kdyby se více než dosud věnovali záležitostem dohledů svých zemí a sloučení jejich orgánů.