Mojmír Hampl (Forbes Česko 3.5.2012 strana 14, rubrika: Názory a komentáře)
Mnozí tvrdí, že při řešení dluhové krize v eurozóně konají zodpovědné orgány a osoby „příliš málo a příliš pozdě". Toť jistě otázka názoru. Mám za to, že institucionální uspořádání, rozhodovací mechanismy a demokratické brzdy uvnitř této zvláštní „měnové zóny bez státu" neumožňují konat ani o moc více, ani rychleji. To je koneckonců jednou ze zjev(e)ných konstrukčních vad celého projektu. A platí to bez ohledu na fakt, zda věříme, že to, čeho se má jaksi dělat víc a hbitěji, je vůbec správné.
Ve světle stále opakované mantry „příliš málo, příliš pozdě" však paradoxně trochu zapomínáme na oblast, v níž toho činíme naopak spíše „příliš mnoho, příliš brzy". Tou oblastí je již několik let regulace finančního sektoru, jak se snaží i Česká národní banka opakovaně upozorňovat. Je jasné, že v atmosféře současné finanční krize, záchrany bank z veřejných prostředků, pádu velkých jmen, a dokonce celých zemí je neuvěřitelně svůdné tuto trumfovou kartu hrát.
Ovšem i zde jako v životě platí, že podlehnutí všem lákadlům v jakékoli míře nemusí být zdraví prospěšné.
Přestřelit v oblasti regulace finančního sektoru ve špatných časech může být škodlivější než nečinit vůbec nic a čekat, až se bouřka přežene. Zejména v Evropské unii vynikáme schopností dělat v regulaci často hlubší a rychlejší zásahy i oproti těm částem světa, které byly toutéž krizí postiženy stejně či více (jako jsou třeba USA).
Přísnější či nákladnější pravidla mají platit či už platí nejen v oblasti kapitálu a likvidity klíčových finančních institucí, ale též přístupu k systémově významným institucím, ratingovým agenturám, alternativním investičním společnostem, odměňování ve finančním sektoru, auditu, nemluvě už o debatách týkajících se zdanění finančního sektoru tou či onou formou apod. To vše vytváří atmosféru regulatorního tlaku a nejistoty, která je krajně nepříznivá pro získání dalších investic do finančního sektoru, a to právě v okamžiku, kdy by nového kapitálu bylo jednorázově v sektoru potřeba nejvíc! Divím se pak, že se řada významných evropských osobností diví, jak kupříkladu banky obtížně lákají nový kapitál.
Vždyť činíme vše pro to, abychom je jednorázově udělali méně atraktivní nejen pro nové, ale i stávající investory.
A kde není nový kapitál, tam je třeba přísnější kapitálové požadavky dohánět snižováním objemu aktiv, tedy též nižším úvěrováním ekonomiky.
A to už by měli chápat všichni.
Dodatečná regulatorní zátěž uvalovaná ve špatných časech má obdobné dopady jako utahování měnových či fiskálních šroubů. Jen malou omluvou je, že regulatorní přestřelení občas může vzniknout i neúmyslně.
Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že rozhodovací orgány někdy trpí tím, čemu říkám „myšlení podle bodů programu". Dané těleso se zabývá jednotlivými navrženými úpravami pravidel, tak jak jsou navrženy k projednání v programu zasedání.
Každý bod jednotlivě, sám o sobě, by při správném časování možná mohl mít smysl. Když je jich ale najednou na pořadu pět či osm, snadno unikne kontext, tedy součet a celkový dopad všech jednotlivých bodů dohromady. A jak správně konstatoval šéf americké centrální banky Ben Bernanke, dobře měřit a zhodnotit kumulovaný dopad mnoha regulatorních opatření najednou je už téměř nemožné.
Dnes už víme dobře a kanonicky, že největší hospodářsko-politickou chybou Velké deprese ve 30. letech bylo neochvějné přesvědčení tehdejších tvůrců politik, že musejí za každou cenu udržet fixní kurz svých měn ke zlatu.
To vedlo k dramatickému zpřísňování měnové politiky právě v době, kdy ta měla být maximálně uvolněná. A až opuštění této myšlenkové chyby, která se v dané chvíli zdála být zcela nezpochybnitelnou pravdou, vedlo k lepším hospodářským výsledkům. Podotýkám, že podobnost fixace měn ke zlatu tehdy a fungování fakticky zafixovaných kurzů měn v měnové unii dnes věru není náhodná.
Dnes ale opět riskujeme, že budeme opakovat obdobnou hospodářskopolitickou chybu jako ve 30. letech dvacátého století. Ovšem tentokrát v oblasti finanční regulatoriky. Zdroj chyby může být přitom úplně stejný: všeobecné přesvědčení, že nikdy jindy než teď není na regulatorní masáž lepší čas.
Říkáme velice často, že chování finančního sektoru je procyklické, tedy že „přifukuje" bubliny a prohlubuje poklesy. Upřímně, nejsme ale zrovna my právě tak procykličtí třeba v oblasti tvorby pravidel pro finanční sektor?