(Jana Chuchvalcová, Karel Machala, Bankovnictví 22.4.2004 strana 12, rubrika: Fokus - Měnová politika po vstupu do EU)
O načasování vstupu do režimu ERM II a poté do Evropské měnové unie se mezi kandidátskými zeměmi
již dlouho diskutuje. O tom, jaký náhled na tento problém zastává centrální banka, jsme hovořili s
Pavlem Štěpánkem, vrchním ředitelem České národní banky a členem bankovní rady.
* Nezměnila ČNB v průběhu diskuse o časovém horizontu možného převzetí názor? Nejprve jste
argumentovali ve prospěch co nejrychlejšího vstupu do eurozóny, nyní spíše uvažujete o tom, že by k
převzetí eura mohlo dojít možná až ke konci dekády...
Strategie pro převzetí eura má formu dokumentu, který podpořila i vláda. Jejím hlavním
posláním je důraz na předchozí přípravu tak, aby bylo možné hladce přijmout měnu euro a poté bez
problémů realizovat výhody z jejího přijetí. Dokument uvádí, jaké výhody mohou z přijetí eura
pramenit, ale také identifikuje problémy, resp. oblasti, které nám zatím zabraňují navrhnout
zahájení procedury směřující k jeho přijetí. Jde vesměs o oblasti, kde odpovědnost za změny leží na
vládě a na něž má centrální banka omezený přímý vliv. Strategie tak například poukazuje na problém
veřejných rozpočtů nebo nízké flexibility trhu práce. My bychom byli rádi, kdyby v těchto oblastech
proběhly potřebné strukturální reformy, a to co nejdříve, protože jejich uskutečnění je v prvé řadě
bytostným zájmem naší ekonomiky. Teprve poté lze ve druhém plánu začít uvažovat o převzetí eura.
* V postoji k perspektivě převzetí eura tedy převládá opatrnost. Vstup do Evropské unie však
vytvoří možnost změnit pohled na roli devizového kurzu v měnové politice, a to vstupem do tzv.
mechanismu ERM II. Proč ČNB nedoporučila do ERM II vstupovat co nejdříve?
V oficiálních textech i ve vyjádřeních na evropské straně k tomuto tématu sice registrujeme
určitý vývoj, nicméně převažuje argumentace, že účast národních měn kandidátských zemí v tomto
mechanismu může v jisté etapě konvergenčního procesu představovat přidanou hodnotu pro přípravu ke
vstupu do eurozóny. Uvádí se zejména vliv tohoto mechanismu na omezení kurzových fluktuací, na
stabilizaci inflačních očekávání a na nižší inflaci. Objevuje se i argument, že ERM II vytváří tlak
na rychlejší realizaci domácích reforem. My se na deklarované přednosti tohoto mechanismu díváme
kritickým pohledem, opírajícím se o naše vlastní zkušenosti, hodnocení naší současné situace i
perspektivy konvergence. Máme kredibilní měnovou politiku, prosadila se stabilita inflačních
očekávání na nízké hladině. Omezily se fluktuace hospodářského výkonu, úrokové sazby se posunuly na
úroveň měnové unie. Proto docházíme k poněkud odlišnému pohledu na smysl tohoto mechanismu,
nevidíme jej jako nástroj, ale protože jím projít musíme, vnímáme jej spíše jako období testování
naší připravenosti na převzetí eura a z toho odvozujeme představu o tom, že by v něm neměla koruna
setrvat déle než povinné dva roky. To ale také znamená, že by do něj měla vstoupit až tehdy, až
bude zřejmé, že po dvou letech může následovat plynulý vstup do eurozóny.
* Znamená to tedy, že důvody pro obezřetnější přístup k určení okamžiku vstupu do eurozóny
leží jen na "domácí" půdě?
Jakkoliv převzetí eura nemá alternativu, pro rozhodnutí o jeho načasování nestačí jen
soustředit pozornost na to zda a jak jsme připraveni, ale jistě je a bude nutné se dívat
drobnohledem i na to, jak funguje eurozóna sama. V tomto bodě ovšem přecházím od komentování
institucionálního hlediska ČNB k ryze osobnímu pohledu. Euro si za krátkou dobu své existence
vydobylo slušnou pozici ve světě, má šanci konkurovat dolaru v pozici rezervní a transakční měny,
Evropská centrální banka - zejména po příchodu nového šéfa - významně posílila svou kredibilitu a i
díky tomu odolává euro externím negativním vlivům jako je porušování Paktu stability
nejvýznamnějšími ekonomikami eurozóny. Nelze však přehlédnout ani bagatelizovat, že se nenaplnila
očekávání růstového impulzu po zavedení eura, že nedošlo k očekávanému urychlení ekonomické a
finanční integrace, že hospodářské cykly členských zemí nadále divergují, že vážně skřípe
pokračování strukturálních reforem a že nad řešením fiskálních problémů klíčových hráčů visí
otazník. Rozhodně tedy nemáme před sebou ekonomický monolit a měnovou politiku, která vyhovuje všem
stejně.
* Jak se bude měnit měnová politika po vstupu do EU - ještě před vstupem do eurozóny? Bude
pokračovat inflační cílování až do samotného okamžiku vstupu do eurozóny?
Princip cílování inflace lze a je žádoucí podržet až do integrace do měnové unie jednak není
v rozporu s převzatými závazky, jednak je strategií, která přinesla dobré výsledky. Často v této
souvislosti padá otázka, jak to bude fungovat v momentě, kdy koruna vstoupí do kurzového mechanismu
ERM II, kdy na jedné straně zde bude inflační cíl, resp. kritérium, na druhé straně současně jistá
forma kurzového závěsu. Svým způsobem tedy půjde o sledování dvou cílů současně a otázka je nám
kladena tak, zda se tyto dva cíle nemohou dostat do vzájemného rozporu - a pokud by tomu tak bylo,
který z nich dostane přednost. Osobně se domnívám, že takové otázky jsou hodně spekulativní a svým
způsobem se vztahují jen k marginálním situacím. Je třeba vidět, v jakém okamžiku a po splnění
jakých podmínek koruna do ERM II vstoupí. Pokud budeme správně komunikovat v logice našeho vidění
smyslu ERM II, že tak činíme právě proto, že považujeme situaci za nazrálou pro převzetí eura do
dvou let od vstupu do kurzového mechanismu, pak se budeme moci opřít v prvé řadě o zdravé
ekonomické fundamenty a kredibilní politiky na straně naší. Díky jasnému horizontu převzetí eura v
tom okamžiku nepochybně budeme mít oporu i v kredibilitě a stabilitě samotné eurozóny na straně
druhé. Pokud jde o samotný vývoj fundamentů, pak šíře pásma povolené fluktuace kurzu a nastavení
inflačního kritéria nepůjdou proti probíhající reálné konvergenci a s ní spojenému inflačnímu
diferenciálu. A konečně, nedovedu si představit jiný než pragmatický přístup Evropské komise a
centrální banky, které nemají a jistě ani nebudou mít zájem svými přístupy k hodnocení plnění
konvergenčních kritérií poškodit ekonomiky zemí směřujících k převzetí eura.
* Jak se dívá ČNB na rozdíl v ukotvení měnové politiky u nás a v ECB?
Myslím, že v tuto chvíli není již významných rozdílů. ECB rovněž sleduje hledisko stabilní
inflace, i když je obecně známé, že de facto má cíle dva. V posledním období ale došlo k jistému
novému pohledu na tyto cíle a v jejich hierarchii byl zvýrazněn právě prvek stability inflace. V
tomto smyslu se rozdíly stírají. Na jaké úrovni diskutujete s ECB?
Na všech. Od pracovní až po vrcholovou úroveň. Využíváme k tomu primárně naší účasti v
různých výborech či komisích v roli pozorovatelů. Naše zapojení do ECB je již zcela zřetelné. ECB
věnuje čas monitoringu ekonomického a měnového vývoje vstupujících zemí. Dochází také k výměně
názorů mezi některými centrálními bankami kandidátských zemí.
* Spolupracujete s ECB například formou účasti na jejích jednáních nebo vysílání odborníků na
stáže do ECB?
Vzájemná kooperace je již skutečností. Od okamžiku, kdy byly podepsány asociační dohody, jsme
byli vtaženi do způsobu fungování ECB. Pracuje tam velké množství pracovních skupin, kam posíláme
své lidi a kde se zúčastňujeme debaty. Ve většině máme zatím do vstupu do EU pozorovatelský statut.
Existují však i témata, kde se od nás přímo žádá aktivní participace na rozpravě. V tomto smyslu
silná provázanost existuje již dnes a po 1. květnu ještě vzroste. Současně také dochází k poptávce
ECB - zatím převážně v poloze krátkodobých kontraktů expertů. Požadavky narůstají a narůstat budou.
Chceme zpracovat analýzu, o jak mohutný dopad na ČNB se jedná. Už nyní je však možné říci, že nápor
je značný.
* Jaký je tedy postoj ČNB k prudce rostoucímu zadlužení ČR a k počátečním reformám, které
mají zatím nárůst dluhu jen přibrzdit a nikoliv snížit?
Na místě je kritika. Obecně pozornost k této oblasti dost oslabila. Není zcela zřetelné, do
jaké míry jsou různé návrhy ještě kompatibilní s tím, co bylo do vínku fiskální reformě vloženo. Je
nepochybně dobře, že se podařilo debatu nastartovat a že se podařilo v rámci první etapy této
reformy přijmout některá opatření. Bohužel první etapa neoslovila zdaleka všechny zásadní faktory,
které způsobují deficitní vývoj. K řešení zůstávají prakticky všechny klíčové oblasti. Všechna
opatření první etapy mohou v kratším časovém horizontu přinést nějaký pozitivní efekt ke snížení
tlaku na deficit. Ale základní otázky týkající se výdajů na penze, revize dalších sociálních
výdajů, zdravotnictví a podobně - čekají na řešení. To jsou položky, kde se bude rozhodovat o
budoucí dlouhodobé stabilitě či nestabilitě veřejných rozpočtů. Obávám se, že došlo k určité erozi
původního reformního nasazení. Jsou to politicky i sociálně citlivé oblasti a témata, která
přesahují volební horizont. Ztrácí se tam zřetelná perspektiva, jak a kdy budou věci řešeny, což my
z pozice centrální banky těžko ovlivníme - ale může to potom mít dopady na budoucí kalibrování
měnověpolitických nástrojů. A musí se počítat i s tím, že to může ovlivnit také horizont vstupu do
eurozóny.
Děkujeme za rozhovor.
***
"Máme kredibilní měnovou politiku, prosadila se stabilita inflačních očekávání na nízké
hladině. Omezily se fluktuace hospodářského výkonu, úrokové sazby se posunuly na úroveň měnové
unie. Proto docházíme k poněkud odlišnému pohledu na smysl mechanismu ERM II. Nevidíme jej jako
nástroj, ale protože jím projít musíme, vnímáme jej spíše jako období testování naší připravenosti
na převzetí eura a z toho odvozujeme představu o tom, že by v něm neměla koruna setrvat déle než
povinné dva roky. To ale také znamená, že by do něj měla vstoupit až tehdy, až bude zřejmé, že po
dvou letech může následovat plynulý vstup do eurozóny," říká Pavel Štěpánek, vrchní ředitel a člen
Bankovní rady ČNB.
Pavel Štěpánek (*1956) vystudoval obor finance na VŠE v Praze. Po ukončení studia v roce 1979
působil nejprve jako asistent na VŠE, v roce 1981 nastoupil na ministerstvo financí jako odborný
referent. Působil zde postupně v různých funkcích ve studijněvýzkumném centru, v oddělení veřejných
financí, v odboru finanční politiky. V roce 1998 byl jmenován náměstkem ministra financí pro
problematiku finanční politiky, mezinárodních vztahů, kapitálového trhu a privatizaci bank, ve
druhé polovině roku přešel do funkce poradce generálního ředitele České spořitelny. V letech
1993-1998 byl členem prezidia Fondu národního majetku a krátce působil též v dozorčí radě Poštovní
banky. Členem bankovní rady ČNB je od 13. února 1999.
Absolvoval zahraniční studijní pobyty při MMF, zaměřené na problematiku daní a veřejných
financí. Na téma finanční politiky přednáší na VŠE v Praze a publikuje v denním a odborném tisku.