Euro: zdravé rozpočty nestačí

(Právo 8.10.2004 strana 14, rubrika: Trhy & ekonomika)

Komentář

Horké politické léto přineslo novinku, převzetí společné měny eura bylo poprvé označeno v programovém prohlášení za jednu z priorit nové vlády. Zatímco tzv. eurostrategie - společný dokument vlády a centrální banky - hovoří podmíněně o odhadu možného horizontu přistoupení České republiky k eurozóně za splnění jistých předpokladů, vládní programové prohlášení nově vymezuje, že by k tomu mělo dojít do roku 2010, a jakožto podmínku nutnou ke splnění tohoto cíle vidí ozdravení veřejných financí.

I s přihlédnutím k tomu, že programové prohlášení je nevyhnutelně úsporným zkratkovitým textem, dochází zde k riziku minimálně dvojího zjednodušení. Tím prvním je, že zvýrazněním úlohy ozdravit veřejné rozpočty bude odvedena pozornost od oblastí ostatních. Tím druhým je, že stanovením termínu převzetí eura s tak velkým předstihem se vnese do debaty parametr, který apriorně zkreslí vyvážené posuzování výhod, nákladů a rizik tohoto kroku.

Připravenost země na vstup do eurozóny nespočívá zdaleka jen ve splnění rozpočtového i dalších formálních kritérií, ale má širší základ v celkové síle ekonomiky, v míře a struktuře její propojenosti s ekonomikou eurozóny, v dosaženém stupni a v dynamice nominální konvergence a v neposlední řadě i v kompatibilitě hospodářské politiky samotné.

A nejen to, debata o této otázce se dosud jen velmi cudně, pokud vůbec, dívala "na druhý břeh", tedy na eurozónu samotnou. Úspěšnost eura navenek lze těžko zpochybnit, na druhou stranu ale eurozóna zůstává i po letech poměrně heterogenní oblastí, nedostavil se očekávaný růstový impuls, fiskální vývoj se spíše zhoršil a konečně velmi skřípe prosazování strukturálních reforem. Pro nás bude převzetí eura znamenat usnadnění obchodu, snížení transakčních nákladů, odstranění kursového rizika i zvýšení cenové transparentnosti. Bude mít však i náklady a bude znamenat nová rizika. Rozvoj institucí a rámce eurozóny směřuje a bude směřovat dříve nebo později k nevyhnutelně vyššímu stupni koordinace prostředí, "průměrování" strukturálních a makroekonomických politik v rozsahu nezbytném pro fungování měnové unie, a to ve směru, který nemusí být ani v dlouhém horizontu pro jednotlivé ekonomiky nejvýhodnější.

Dnes jsou třeba úrokové sazby pro jednu zemi vysoko a pro jinou nízko, i když pro zprůměrované euroagregáty jsou vhodné. Koordinace zpravidla vede k oslabení komparativních výhod jedněch proti druhým, což je těžko stravitelné z pohledu těch, kteří tím jsou postiženi. Debata k harmonizaci přímých daní je toho dramatickým příkladem.

Na straně rizik figuruje také omezené portfolio adaptačních mechanismů v případě asymetrického dopadu externích šoků na ekonomiku. A konečně i v poměrně stabilní situaci může špatně načasované členství generovat nová rizika - např. v důsledku redukce rizikové prémie při přetrvávajícím inflačním diferenciálu.

V neposlední řadě je zde otázka samotné vstupní procedury. Maastrichtská kritéria zůstávají zkratkovitým vyjádřením makroekonomické stability, avšak jsou také zatížena reflexí výchozí ekonomické situace zemí spojených v multilaterálním kursovém mechanismu a připravujících měnovou unii, a proto zastarávají.

Podmínky budoucích členů měnové unie jsou dnes v mnohém jiné, ať už jde o mechanismy reálné konvergence (přímé zahraniční investice), či dosažený stupeň konvergence nominální a fungování kursových mechanismů. Proto pokulhává argument, že noví členové musí mít formální podmínky vstupu stejné jako členové původní. Ekonomická racionalita a rozumné vážení nákladů a přínosů by měly dostat přednost.