Mladá fronta DNES 18.8.2007 str. 11, Názory
Mojmír Hampl, vrchní ředitel a člen Bankovní rady ČNB
Veřejná debata o euru dostane už brzy nový impulz.
Vláda bude totiž v dohledné době diskutovat o nové verzi strategie přijetí společné měny. Klíčovou otázkou do debaty bude, zda nyní stanovit cílové datum pro přijetí společné měny, či nikoliv. V úvahu přitom připadá rok 2012 jako technicky nejbližší možný. Rozhodnutí, zda právě rok 2012 bude rokem výměny české koruny za euro, je samozřejmě politické. Jako jím ostatně byl i vznik celé eurozóny. A je tedy plně v rukou vlády. Nicméně centrální banka jako spoluautor zmíněné strategie a jakýsi "ekonomický poradce' kabinetu doporučila datum zatím neurčovat. Osobně jsem silně přesvědčen, že stanovení data vstupu by v tuto chvíli nebylo moudré. Proč?
Euro naše ekonomické problémy nevyřeší
Rok 2010 jako původní "eurocíl' stanovený minulou vládou zkolaboval mimo jiné díky tomu, že jsme přestali plnit maastrichtské kritérium pro deficit veřejných rozpočtů. Veřejný sektor objevil schodkové hospodaření jako příjemnou návykovou látku a jako narkoman začal požadovat vyšší a vyšší dávky.
Dnes snad již všeobecně převládá názor, že jde o nemoc, kterou je potřeba léčit. Ale léčení fiskálních závislostí je v demokracii povětšinou obtížné a při malé poptávce domácího publika - jako je tomu dnes v Česku - navíc dlouhodobé. Jakou logiku tedy má stanovovat termín 2012 nyní, když ještě není schválen, natož do roka a do dne úspěšně dodržen alespoň jeden reformní rozpočet? Obezřetnější by bylo přesvědčit se, že plánované změny ve veřejných rozpočtech opakovaně, tedy módně řečeno udržitelně, skutečně nastávají. Několikrát stanovovat a následně v bolestech odvolávat termín vstupu do eurozóny je ten nejlepší způsob, jak postupně zesměšnit jakýkoli pátý či osmý termín vstupu. A podobné úkoly nás čekají i v jiných oblastech - zejména na trhu práce.
Kritici tohoto přístupu jistě namítnou, že stanovení data bude mít přece umravňující efekt, tj., že českou politickou reprezentaci donutí ke včasnému provedení potřebných změn a reforem. Je mi líto, zahraniční zkušenost to nepotvrzuje. Každý, kdo snad nerealisticky čekal, že vyhlídka společné měny donutí země eurozóny ke krokům, které by ještě před jeho zavedením vyléčily bolavý trh práce, zadlužování, malou konkurenci či obecnou "ospalost', byl hluboce zklamán.
Stalo se velmi málo a zavedení eura pouze řešení domácích problémů zkomplikovalo, protože nereformované členské země se ještě ke všemu zbavily vlastní měnové politiky jako určitého nárazníku tlumícího hospodářské šoky. Není pak divu, že Velká Británie, Dánsko či Švédsko, které euro nepřijaly, rostou od vzniku eurozóny naopak až dvakrát rychleji než oněch 11 zemí, které euroměnový projekt v roce 1999 spustily. Předtím přitom rostly přibližně stejně jako dnešní země eurozóny. Jinými slovy, má-li daná ekonomika nedořešené ekonomické problémy bez eura, což je zatím případ naší země, bude je mít s eurem tím více, nikoli tím méně.
Kde je chyba? Ukazuje se prostě jen, že po změnách nebo reformách, které mají být úspěšné, musí vždy existovat silná domácí poptávka. Ta vzniká zřejmě jen ve dvou případech: buď v důsledku krize, což je častější (viz Slovensko), nebo díky zvláště přesvědčivým politikům i v dobrých časech. Blížící se datum přijetí eura však není ani jedním, ani druhým případem. Proto nevynucuje změny faktické a trvalé, maximálně pouze optické a dočasné. To, že se opticky "vyřešené' problémy objeví po vstupu znovu a bolestněji, je jasné. Řekové či Italové by mohli vyprávět.
Navíc, jakkoli to mnozí neradi uslyší, sama eurozóna příliš netouží po nových členech ze skupiny dohánějících, tedy rychleji rostoucích nových členských zemí Evropské unie, mezi něž patříme. Ona sama zatím totiž není ekonomicky řečeno optimální měnovou zónou, v níž by "jeden střih šatů', tedy jednotná měnová politika, vyhovoval všem. Jakkoli se to zdálky nemusí zdát, uřídit jednotnou měnovou politiku v prostoru sestávajícím na jedné straně z "jižní osy' (Itálie, Portugalsko či Španělsko), která trpí rychlejší ztrátou konkurenceschopnosti, a na druhé straně ze stabilnější " severní osy' (Německo, Rakousko, Belgie či Finsko), k nimž je pak "přilepeno' třeba rychle rostoucí Irsko, prostě není snadné. Pro samu eurozónu může být problém vstup nových zemí, které zatím dohánějí ty bohatší a mají dramaticky jiné nároky na kurzové a úrokové podmínky. Proto bude i pro nás poučné sledovat, jak bude vypadat případný vstup Slovenska do eurozóny v roce 2009 a zda evropské struktury nezačnou hledat argumenty, proč Slovensko stejně jako dříve Litvu spíše nepřijmout. I proto by bylo rozumné zatím v klidu čekat.
Členství v lepším klubu?
To vše budiž podpořeno skutečností, že česká měnová politika zatím naštěstí nepotřebuje kupovat důvěryhodnost zvenčí. Nízké úrokové sazby máme už několik let i bez eura. A postupně posilující koruna zajišťuje srovnávání cenových hladin, a tedy i životní úrovně bez nutnosti vyššího růstu cen proti eurozóně, což by mimochodem předčasný vstup do eurozóny ohrozil a - jak ukazuje právě případ Irska - inflace by mohla poskočit na výrazně vyšší úroveň, než jsme dnes zvyklí. Není tedy divu, že ani poptávka české veřejnosti po tom, aby úroková míra jako klíčová regulovaná cena v ekonomice byla určována raději z Frankfurtu než z Prahy, není příliš velká. "Když něco není pokažené, proč to opravovat?' říká k tomu staré známé pravidlo.
Útočím tedy na rozšířený mýtus, že samo členství v eurozóně je znakem kvality ekonomiky, členstvím v lepším klubu. Naopak, kvalita se tvoří doma, ne venku. I proto platí, že všechny reformy děláme kvůli sobě, ne kvůli euru. Euro je maximálně jen zástupný, pomocný argument třetího či čtvrtého řádu. Má-li země skvělou domácí politiku, bude se jí dobře dařit i bez eura. Má-li špatnou, euro jí nepomůže. Získat často přeceňované mikroekonomické výhody jednotné měny (nulové poplatky za směnu, eliminace kurzového rizika pro podniky) je možné právě jen tehdy, když plnění domácích úkolů zabrání nepříjemným a podceňovaným makroekonomickým nákladům jednotné měny (vyšší inflace, prodlužování a prohlubování recesí při asymetrických šocích, hlubší a delší strukturální problémy na trzích práce i zboží při "zprůměrované' měnové politice pro celou zónu).
Snad by tedy stálo za to dívat se na "problém' stanovení data vstupu jinak, než bývá zvykem. Nikoli brát termín jako kouzelnou hůlku, která nás jakýmsi zázrakem bude disciplinovat, ale zkusit vzít vstup do eurozóny naopak jako finální "zlatou tečku' celého procesu dlouhodobého dotahování k příjmovým, mzdovým a cenovým hladinám našich zatím stále bohatších sousedů, kterému ekonomové říkají reálná konvergence. A je skoro jedno, jestli taková tečka přijde za osm či patnáct let.
Důležité je hlavně to, jak my sami budeme po tu dobu plnit své domácí úkoly a jak rychle budeme bohatnout.
Euro nám v tom nepomůže.