Lenka Zlámalová (Lidové noviny 12.6.2010 str. 13, rubrika Byznys)
...říká Zdeněk Tůma v posledním rozhovoru před odchodem z funkce guvernéra České národní banky.
Dnes odpoledne ho v Kongresovém centru ČNB čeká poslední veřejné vystoupení ve funkci guvernéra. Zdeněk Tůma po dvanácti letech z centrální banky odchází, ale stále netuší, komu předá své místo. V exkluzivním rozhovoru pro LN varuje před přesouváním dalších pravomocí v ekonomice na evropskou úroveň.
* LN Už víte, komu to tady předáte?
To nevím. A znáte pana prezidenta, že to nikdy neohlašoval příliš dopředu, což nakonec platí pro oba dva prezidenty, jak pana Havla, tak pana Klause. Čekám, že během posledního týdne v červnu to asi pan prezident oznámí.
* LN Prezidentovi se schází dost práce najednou. Vybírá nového premiéra i guvernéra. Nebyl moc nadšený z vašeho předčasného odchodu. Nemůže dočasně vedením banky jen někoho pověřit?
Prezident jmenuje guvernéra, ale nemůže nikoho pověřit. Guvernér musí, je-li nepřítomen, pověřit svým zastupováním jednoho z viceguvernérů. Já jako odstupující guvernér bych musel někoho pověřit, takže by z toho byla spíš pěkná šlamastyka. Myslím, že se nedostaneme do tak komplikované situace.
* LN Probíral s vámi pan prezident, kdo by měl banku vést?
Ne, ale přiznám se, že jsem to ani nečekal.
* LN Rozhodl jste se pro rychlý odchod i proto, aby se zkrátilo období spekulací o vašem nástupci.
Ty snad alespoň částečně ustaly. V okamžiku, kdy média začala řadu kroků ČNB interpretovat optikou domnělého nebo skutečného souboje o nástupnictví mezi dvěma viceguvernéry, považoval jsem za lepší to zkrátit. Není podstatné, jestli po téměř dvanácti letech odejdu o chvíli dřív. Ke konci vašehomandátu se navíc jeho skutečná síla omezuje. Už neděláte nějaká strategická rozhodnutí. Stále si myslím, že to bylo docela fajn rozhodnutí.
* LN Už máte představu, co budete dělat?
Zatím velmi obecnou. Když jsem ohlásil, že odcházím, tak jsem dostal nějaké nabídky. Do konce roku nemůžu dělat nic, co by bylo ve střetu zájmů s mojí funkcí, protože máme v konkurenční doložce karanténu. Má představa o budoucí kariéře se v poslední době posunula. Před rokem dvěma jsme si s manželkou mysleli, že jedna z variant by bylo jít někam do zahraničí. Jenže nedávno jsme zjistili, že jsme tady už dost zakořeněni. Nic aktivně venku tedy hledat nebudu. S největší pravděpodobností zůstanu tady.
* LN Jaká práce vás láká?
Je mi docela sympatické, jak se v anglosaském světě běžně přechází z akademického prostředí do veřejného sektoru, pak zase do byznysu a zpět. Moje kariéra je podobně pestrá. Teď mám pocit, že po dvanácti letech ve veřejném sektoru bych měl směřovat někam jinam. Takže je velmi nepravděpodobné, že bych šel do zahraničí nebo zůstal ve veřejném sektoru. Rozhodnu se na podzim.
* LN Pracoval jste jako akademik, pak v soukromé investiční bance Patria a Evropské bance pro obnovu a rozvoj. Stále jste se ale věnoval financím. Zkusíte jinou branži?
Nevadilo by mi zkusit něco úplně jiného.
* LN Bývalý viceguvernér Luděk Niedermayer skončil v poradenské firmě.
Poradenství je určitě jedna z možností.
* LN Co se vám za těch dvanáct let v ČNB nejvíc podařilo a kde jste udělal největší chybu?
No, to je těžká otázka. Co se podařilo? Ať hodnotí jiní.
* LN Ti vás včetně prezidenta Klause spíš chválí.
ČNB měla v měnové politice už v půlce devadesátých let velmi slušnou reputaci. Teprve po krizi v roce 1997 ale naši předchůdci rozhodli o cílování inflace. Když jsem v roce 1999 přišel, byli jsme v tom jedni z průkopníků v rozvíjejících se zemích. Bylo to nové a zajímavé. Postupně se nám cílování podařilo posunout do rutinnější podoby. Rutinnější v tom dobrém slova smyslu. Když přišla finanční krize v roce 2008, vnímal jsem to jako jeden z testů naší měnové politiky. Mám za to, že jsme tím testem prošli velmi dobře. Nemuseli jsme, na rozdíl od jiných zemí, sáhnout k prakticky žádným výjimečným opatřením. V krizi se otestoval i dohled nad finančním trhem.
* LN Krátce před krizí se všechny dohledy sloučily právě do centrální banky. Osvědčilo se to?
Vnímali jsme to jako výraznou výhodu. Nemuseli jsme dojednávat spolupráci s řadou dalších institucí. Netvrdím, že je to univerzální model pro každou zemi. Pro naši ekonomiku je ale integrovaný dohled pod centrální bankou výhoda.
* LN Kde jste udělali chyby?
Věřil jsem, že se rychleji vypořádáme s dědictvím 90. let, se všemi těmi spory a arbitrážemi. Bohužel je to běh na mnohem delší trať, než jsem si myslel. Animůj druhý mandát na to nestačil a dodneška nejsou vypořádány třeba spory kolem IPB.
* LN Ve středu to bude deset let od zásahu v IPB. Co byste dnes udělal jinak?
Víte co? Když se podíváte, jak řešila bankovní krizi v poslední době ve světě řada vlád, tak zpětně vzato si myslím, že to vrhá jiné světlo i na IPB. Když v nějaké bance chybí kapitál a vkladatelé začínají vybírat peníze, neexistuje jednoduché řešení. Stát do toho musí nějakým způsobem vstoupit. Buď ten kapitál doplní, nebo přinutí akcionáře, aby ho doplnili sami. Může také odebrat licenci nebo sehnat někoho jiného, kdo ten kapitál doplní. Rozhodnout se mezi těmi čtyřmi možnostmi není úplně triviální.
* LN Je tady jeden podstatný rozdíl. V krizi vlády banky přebíraly a znárodňovaly. Neprodaly je přes noc jiné bance, jako jste to udělali s IPB.
Jenže to srovnání úplně nesedí. Vlády banky sanovaly, protože se dostaly do problémů s likviditou, totálně zamrzly trhy. Ty banky ale ve všech případech nebyly, na rozdíl od IPB, nesolventní. Kromě toho najdete i řadu případů, kdy daleko větší instituce než IPB byly přebírány jinými bankovními domy - pod patronací státu.
* LNV Evropě teď nikdo přesně netuší, kolik mají konkrétní banky řeckých nebo španělských dluhopisů. Máte přehled o českých bankách?
My věříme, že víme, co v těch bankovních bilancích je.
* LN Pojďme ke krizi státních dluhů. Vy si velmi pečlivě držíte odstup od politiky. Když se před volbami 2006 ve sněmovně rozházelo 70 miliard, nevydržel jste to, a ostře jste politiky kritizoval.
Vždycky jsem byl toho názoru, že chceme-li, aby byl respektován náš mandát a naše nezávislost, měli bychom respektovat mandát vlády. Neměli bychom dělat jiným, co nechceme, aby oni dělali nám. V roce 2006 to překročilo jistou mez, takže jsem reagoval. Ale i předtím a potom jsme, byť méně razantně, na bankovní radě kritizovali neudržitelnost rozpočtové politiky.
* LN A řekl jste si někdy od roku 2006: pozor, tohle už je moc, jsme na řecké šikmé ploše?
Přiznám se, že ne. Zas tak úplně jako řeckou šikmou plochu bych to neviděl. Myslím, že ve střednědobém výhledu je možné nasměrovat rozpočty úplně jiným směrem. Ona existuje mezi politiky taková konvenční moudrost, která říká, že řezat do rozpočtu zase tak moc nejde, protože vám to ublíží v dalších volbách a utlumí to růst ekonomiky. Empirické zkušenosti ale tuhle teorii nepotvrzují. Většina úspěšných reforem veřejných financí šla především přes škrty ve výdajích, nikoliv přes zvyšování příjmů. Mnoho politiků také vzpomínalo na jakýsi fiskální multiplikátor: když dám státní korunu, tak se na ní navážou další soukromé peníze. Dneska víme, že to nefunguje. Nemyslím si, že by razantní úspory v rozpočtu musely podvázat ekonomický růst a měly nějaké významné sociální náklady. My nemůžeme lajnovat veřejné finance, chce to ale určitě politickou odvahu. Nebát se porušení oné konvenční moudrosti, která už je stejně hodně otřesená.
Pokračování na straně 14
Euro: pouhá iluze bezpečí
Dokončení ze strany 13
* LN Překvapil vás výsledek voleb?
Jo, mile mě to překvapilo. Ještě jedna poznámka k rozpočtu. Nabízí se srovnání s měnovou politikou. Ta se za posledních dvacet let výrazně posunula. Je čím dál víc založena na jasných pravidlech než na ad hoc rozhodování. Myslím, že veřejné finance by měly jít podobným směrem. Jistě, je to svojí povahou daleko více politika. Je těžší jí dát jasný směr a rámec. Ale je dobré mít jasná pravidla a výhled, kam bude státní rozpočet směřovat v příštích letech. Jsem ale skeptický k tomu, aby garantem směřování rozpočtů byl někdo na panevropské úrovni.
* LN Na evropské úrovni se nyní hovoří o předběžné kontrole rozpočtů členských zemí v Bruselu.
Nepovažuji za dobré, aby Evropská komise dávala ex ante posudek státního rozpočtu. V této krizi pozorujeme mimo jiné také selhání tvůrců hospodářské politiky na různých úrovních. Ti potom říkají: ano, tady byl problém, protože ta pravidla a naše pravomoci byly nedostatečné. Ale napřed bychom se měli dívat, jestli ty stávající pravomoce byly adekvátně využívány. Což v případě Evropské komise nebyly.
* LN Kde selhala?
Měla pravomoce, aby postihovala porušování Paktu stability a růstu, a nečinila tak v dostatečné míře. Tudíž volání po dalších pravomocích, které to vyřeší, je mimo. Nic nevyřeší. Peníze do státních rozpočtů pořád platí národní daňový poplatník. A já si dost dobře neumím představit, že by došlo k takové konsolidaci hospodářských politik a národních priorit. Rozpočet odráží priority té či oné společnosti. Ty se v Evropě pořád podstatě liší. Neumím si proto představit, že by se výrazně větší část peněz národních daňových poplatníků převáděla na nějaké evropské centrum. Zároveň ale platí, že pokud tam rozpočtové zdroje nejsou, neměla by tam být ani žádná pravomoc s možnými fiskálními dopady. Jinak řečeno, každá autorita či pravomoc musí být zaštítěna fiskální odpovědností. Na to narážíme v nejrůznějších oblastech.
* LN Kde je největší rozpor mezi odpovědností a pravomocemi?
My to vidíme velmi zřetelně u dohledu a regulace. Za jakýmkoliv rozhodnutím, které může mít fiskální dopady, musí být také fiskální odpovědnost. Pokud tam není, tak my říkáme, že bychom neměli další pravomoci přesouvat. Měly by zůstat na národní úrovni.
* LN Jaké další pravomoce chce Evropská komise v regulaci finančního sektoru?
V Evropském parlamentu se už projednávají evropské dohledové agentury a výbor pro systémová rizika. Komise, a teď i parlament, se od začátku snaží dostat rozhodovací pravomoci více na evropskou úroveň. My říkáme, že je to problém. Jsou to pravomoci bez zodpovědnosti vůči daňovým poplatníkům. Fiskální zodpovědnost zůstává pořád na národní úrovni, tak by tam měly zůstat i pravomoce.
* LN Jak vidíte budoucnost eura?
Měli bychom si položit otázku, jestli má měnová politika sílu hrát stabilizační roli. Euro by pro nás bylo dobré, pokud by naše měnová politika nebyla tuto stabilizační roli schopná hrát. Ale v krizi se jasně ukázalo, že jí schopná je. Na druhou stranu jsem přesvědčen, že česká ekonomika by byla schopná udržet si svoji konkurenceschopnost jak uvnitř eurozóny, tak vně. To ale neplatí pro každou zemi.
* LN V čem jsme tak výjimeční?
Jsem například velmi opatrný ve srovnávání se Slovenskem. Umím si představit, že výkyvy kurzu slovenské koruny by byly pro ekonomiku víc destabilizující než v našem případě, protože jejich devizový trh byl výrazně menší. Hodně také záleží na historii, a naši slovenští kolegové proto dávali na vývoj kurzu větší důraz. Nebo někdo začínal zcela na zelené louce jako pobaltské země. Proto se rozhodly své měny rovnou navázat na zahraniční měnovou politiku a nikdy nedělaly svoji vlastní. V jejich případě je snaha o co nejrychlejší členství v eurozóně správnou strategií.
* LN Jak moc nevhodná měnová politika přispěla ke krizi Španělska nebo Irska?
Neřekl bych, že jim uškodila přímo nevhodná měnová politika. Euro spíš vytvořilo iluzi bezpečného přístavu. A ty země se přestaly starat o svou konkurenceschopnost.
* LN Španělé měli díky euru úroky -2,2 procenta. S tím se vám špatně udržuje konkurenceschopnost.
Když máte tahle uvolněné měnové podmínky, tak se samozřejmě musíte snažit jinak. Držet na uzdě veřejné finance, a to se v jižní Evropě moc nedařilo. Proto ztratili konkurenceschopnost.
* LN Přežije euro bez rozpočtové unie?
Už v 90. letech jsme spolu s Honzou Macháčkem v Respektu napsali, že bez rozpočtové unie to bude problém. On by se k tomu asi dnes nehlásil, ale i můj pohled na to se vyvinul. I před vznikem eurozóny tady byla měna, ke které ostatní kotvili vlastní měny - německá marka. A řada zemí dokázala tu paritu s markou držet. Těm sedí euro i dnes. U rozpočtů samozřejmě musí být nějaký manévrovací prostor, ale nemusí to být nutně společná fiskální politika. Stačila by jasná pravidla rozpočtové kázně, která se budou dodržovat. I kdyby se jen dodržoval současný Pakt stability a růstu, situace by nedošla tak daleko. V tom trochu popírám, co jsem sám napsal před patnácti lety.
* LN Je v národní povaze zakódován vztah k dluhům?
Myslel jsem si, že Češi nemají sklony se zadlužovat. Proto mě překvapilo, jak dluhy domácností rostou. Před časem jsem četl zajímavý rozhovor s historikem Miroslavem Hrochem, který upozorňoval, že jsme k dluhům tradičně mnohem ostražitější než Poláci nebo Maďaři. Uherská grófská elita si nikdy s dluhy nelámala hlavu, my jsme je jako národ měšťanů museli řešit. Na rozdíl od Poláků a Maďarů jsme nikdy nezažili hyperinflace. Jde to hodně za rámec ekonomie, ale něco na tom asi bude.
Je velmi nepravděpodobné, že bych šel do zahraničí nebo dál působil ve veřejném sektoru.