Komentář Mojmíra Hampla
(Die Presse, 6.8.2010)
Replika na článek „Euro in Osteuropa als Heilsbringer oder Teufel“ od Christopha Thanei, 28.července.
Především je hluboce zakořeněný blud, že členství v eurozóně je znakem kvality ekonomiky. Sám fakt, že se v dané zemi platí eurem o kvalitě její hospodářské politiky, rozsahu nerovnováh či dlouhodobé konkurenceschopnosti příliš nevypovídá. Po řecké krizi je toto tvrzení pochopitelné většině obyčejných smrtelníků. Platilo však již od samotného vytvoření eurozóny. O kvalitě ekonomiky vypovídá její domácí hospodářská politika. Zemi se může dařit dobře s vlastní měnou i bez ní, s eurem či bez eura.
Euro navíc nepřineslo mnohé z toho, co jeho otcové zakladatelé očekávali. Nesladilo odlišnou strukturu rozdílných evropských ekonomik a nezačalo k sobě země eurozóny přibližovat. Nepřineslo též slibovaný hospodářský růst a hlavně nevynutilo zásadní strukturální reformy v jednotlivých členských zemích. V mnoha případech se stal opak, když dar schovat se za záda měnového hegemona (Německa), tlak v mnoha slabších zemí eurozóny na domácí reformy zpomalil. Vše dle principu: proč něco bolestivého dělat, když můžu utrácet dál jako Řek a přitom si půjčovat za stejné sazby jako Němec, bez rizika sankce ze strany trhu?
Připomeňme, že mnohé členské země eurozóny do ní vstoupily nejen, ale také proto, že nebyly samy schopny udržovat nízkou inflaci a měnovou stabilitu a chtěly si tyto hodnoty „koupit“ navázáním na německou marku (část jižní osy eurozóny). Jiní vstupovali proto, že zkrátka už dávno před eurem byli na marku tak pevně navázáni, že vlastní měnovou politiku tak jako tak neměli a neměli příliš na výběr (sem patří třeba Holandsko či právě Rakousko). Něco obdobného platí například dnes pro Estonsko, které eurozónu rozšíří příští rok.
Na druhou stranu je pravdou, že euro skutečně přineslo snížení některých transakčních nákladů a zejména nižší a stabilní inflaci. To však není tak obrovská výhra pro ty, kteří dokázali zajistit nízkou a stabilní inflaci i bez eura a přitom neztratit vlastní měnovou politiku jako nástroj hospodářské politiky a zároveň volně plovoucí kurz měny jako dodatečný tržní bič na vlastní hospodářskou politikou. Do této kategorie patří třeba Česká republika či Polsko, udržující nízkou inflaci prostřednictvím autonomní měnové politiky bez zafixování devizového kurzu.
Neočekávané náklady
Projekt eurozóny navíc od počátku příliš nepočítal s fenoménem tzv. konvergujících, tedy „dohánějících“ chudších ekonomik, pro něž je zafixování kurzu nemožné, pokud chtějí zároveň rychle růst a zároveň udržovat nízkou inflaci. Země s dlouhodobou fixací kurzu může dle formulace vstupních kritérií vstoupit v zásadě jen, je-li v recesi, anebo jen s rizikem narůstajících nerovnováh po vstupu.
Pro chudší zemi EU tedy stále platí, že pro vzdání se vlastní měnové politiky a přechod k euru musí země být dostatečně synchronizovaná s měnovou zónou, do níž vstupuje, musí přiměřeně zbohatnout na úroveň eurozóny a musí mít vytvořeny silné přizpůsobovací mechanismy (stabilní veřejné finance, pružný trh práce), které by nahradily ztrátu domácí měnové politiky a volně plovoucí kurz měny. Z tohoto pohledu je situace v České republice poslední léta stále stejná a vzácně symetrická: Česká republika není připravena na to vzdát se vlastní měnové politiky a euro není připraveno na to být pro Českou republikou dobrou alternativní měnou.
Mnohé z výše uvedeného je dáno obecnými ekonomickými zákonitostmi, které nelze ošálit. Široká veřejnost, která dle posledních průzkumů nyní těsnou většinou nepodporuje rychlé zavedení eura, asi zřejmě intuitivně vnímá, že její stávající měna je v zásadě kredibilní, a že členství v eurozóně může mít v době „po Řecku“ nečekané náklady.
Ve svém článku Christoph Thanei správně říká, že v mnoha zemích se diskuse o přijetí eura téměř nevedla. Ano, ale to je právě chyba. Zavedení jednotné měny je závažné rozhodnutí se zásadními ekonomickými dopady. A právě v tom možná spočívá jedna z odlišností České republiky od mnoha jiných zemí – diskuse odborná i laická se vede a je v posledních letech intenzivní. Považuji to za výhodu, nikoli za problém.
Pro rakouského čtenáře tak může být nakonec docela kuriózní, že česká koruna jako pokračovatelka rakousko-uherské koruny zavedené v roce 1892 císařem Františkem Josefem I., zůstane ještě řadu let fakticky jedinou měnou v celém regionu, která si udržuje svůj původní název už z dob rakousko-uherského císařství a stále dobře slouží.
Mojmír Hampl je viceguvernérem České národní banky a členem Hospodářské a finanční komise EU.
meinung@diepresse.com
("Die Presse", Print-Ausgabe, 06.08.2010)