Vladimír Tomšík, viceguvernér ČNB (Newsletter CEP, 20.3.2012, str. 4)
V historii není země, která by měla fixní kurz, neprovedla jeho vnější devalvaci a zároveň by se dokázala bez bankrotu dostat z tak velkého zadlužení, jaké má dnes Řecko. Snaha snad za každou cenu udržet měnovou unii sedmnácti zemí je tak zároveň i historickým experimentem na předluženém Řecku. Motivace k tomuto experimentu je však primárně politická. Je to opětovná snaha přetlačit ekonomiku, snaha politickými gesty přemoci objektivní důvody, které vedly k současné krizi měnové unie. Nekonečná série summitů premiérů, ministrů financí či libovolné množství setkání hlav Německa a Francie (která mimochodem bezděčně odhalují skutečnou povahu rozhodování uvnitř evropských struktur) možná mohou hasit nejkřiklavější plameny, nemohou ale odstranit příčinu požáru jako takového - hlubokou heterogenitu měnové unie v současném složení a z ní vyplývající problémy.
Je to experiment s nejasným výsledkem. Trhy a dnes již i občané Řecka jsou si toho velmi dobře vědomi. Důsledkem této nejistoty je dlouhodobá agónie, která napíná a tvrdě zkouší pevnost konstrukce stávající měnové unie. Útěk vkladů a dalších aktiv ze slabších členských zemí zejména do Německa komplikuje již tak složitou situaci bank v zemích jižního křídla unie. Přitom banky jsou stále ještě oslabeny finančními otřesy z let 2008 a 2009 a zejména pak kumulovaným efektem nových regulatorních a kapitálových požadavků EU. S vysokou pravděpodobností tak brzy uvidíme, že v těchto zemích se bude zadrhávat poskytování úvěrů soukromému sektoru s evidentními důsledky pro reálnou ekonomiku. Přesuny aktiv mezi členy unie není spekulace, ale skutečnost. Centrální banky zemí, ze kterých kapitál odtéká, se stávají zprostředkovaně dlužníkem centrálních bank zemí, do kterých kapitál přitéká. Rozměr tohoto přesunu peněz zdaleka není zanedbatelný, neboť vypořádací systém plateb centrálních bank eurozóny eviduje pohledávky a závazky mezi „jižním a severním křídlem“ eurozóny v rekordní výši 600 miliard euro.
Pokus na Řecku To, co je označováno jako „záchrana“ Řecka, je ve skutečnosti spíše zvláštní pokus na Řecku. Je to pokus, ve kterém by měl být ve velkém odzkoušen mechanismus, který ekonomové znají již od dob Davida Huma, a který již dávno odzkoušený je. Je to tzv. cenový přizpůsobovací mechanismus neboli vnitřní devalvace. Nemůže-li se snížit kurz domácí měny (ať již proto, že je svázána se zlatem jako v dobách Huma, nebo proto, že měna v eurozóně je měnou společnou), musí se rovnováha obnovit tak, že se radikálně sníží domácí ceny, mzdy, důchody atd. Nevýhodou takovéto vnitřní devalvace ale je, že je to proces bolestivý a dlouhodobý. Ekonomika se v jeho průběhu smršťuje a podíl dluhu na ekonomice (díky poklesu HDP) naopak roste! Mezinárodní pomoc Řecku tak bude mít za následek, že Řecko možná formálně nezbankrotuje, ale jeho obyvatele čeká dlouhá doba stagnace a podstatná část současné mladé generace prožije mnoho let bez stabilního či jakéhokoliv zaměstnání s neblahými následky pro jejich osobní životy.
Přitom by stačilo provést místo vnitřní devalvace devalvaci vnější. K té však může dojít pouze tehdy, když Řecko měnovou unii opustí. I takový postup je odzkoušený a pro příklady měnových odluk nemusíme chodit daleko do minulosti ani do jiných oblastí. Česko-slovenská měnová unie přežila federální republiku jen velmi krátce. Bylo to přesně 912 hodin. Logická snaha slovenských firem a domácností přesouvat svá aktiva do České republiky způsobila, že na Slovensku začala vysychat likvidita. Místo dlouhé agónie však naštěstí tehdejší česká reprezentace zvolila rychlé a radikální řešení v podobě měnové odluky. Nově vzniklá slovenská koruna byla později vůči české devalvována a ještě později v devadesátých letech, kdy se obě koruny staly plně směnitelnými, si našla svoji novou rovnováhu. Hospodářský pokles na Slovensku se několik měsíců po měnové odluce zastavil a již v následujícím roce ekonomika zaznamenala solidní růst. Jistěže ani Slovensko ani Česká republika s sebou nemusely vláčet břemeno ohromného dluhu, takže měly v tomto ohledu situaci snazší. Je ale jasné, že by toto řešení problému Řecka bylo rozumnější. Co tedy brání tomu, aby byla taková - již vyzkoušená - cesta nastoupena?
Podle mého názoru tím podstatným důvodem nejsou ani tak právní komplikace spojené s vystoupením z eurozóny, jako spíše zaslepená ideologie evropské integrace. Argument charakteristický pro tuto ideologii říká, že není cesty zpět z dosaženého stupně evropské integrace. K tomu se často používá metafory jízdního kola - pokud na kole nejedete kupředu, tak spadnete. A stejně tak tomu má být i s evropskou integrací: pokud by se zastavila, tak prý evropský projekt padá. Metafora je to sice chytlavá, ale zcela mylná. Pro mnohé se evropská integrace stala hlavním cílem a nikoliv prostředkem k tomu, aby lidé v Evropě žili svobodněji s výhodami jednotného trhu. K tomu, abychom měli volný pohyb osob, zboží a kapitálu, ale není potřeba „ever closer Europe“, tedy Evropa stále těsněji a těsněji spjatá. Rozhodně není potřeba do nejmenších podrobností sjednocovat zákony, daně, rozpočty a samozřejmě ani měna nemusí být stejná. To je naprosto falešná představa.
Poučme se z historie Každý ví, že EU až do roku 1998 žila s různými měnami. Přesto se dnes stále opakuje teze, že rozpad měnové unie by znamenal jakýsi rozpad Evropy jako takové. Ve skutečnosti by to nebyla žádná katastrofa, ale definitivně by to odsunulo „teorii jízdního kola“ na smetiště chybných a ve své podstatě i nebezpečných myšlenek. Nebezpečných proto, že nezamýšlenými (ale například Miltonem Friedmanem očekávanými) důsledky umělého držení měnové unie, které dnes již bohužel můžeme pozorovat, je nárůst napětí mezi jejími členy. Měnová unie byla při svém zrodu propagována mnohými jako logické pokračování procesu, který si klade vznešený cíl překonat bolestivou historii konfliktů mezi evropskými národy. Jenže nefunkční měnová unie má účinek přesně opačný - vzbuzuje spíše animozity, než aby podporovala harmonii mezi členskými zeměmi. Drastická fiskální opatření jsou v zemích jako Řecko, Portugalsko nebo Itálie vnímány jako cizí diktát, a naopak v zemích, jako je Německo, Rakousko nebo Nizozemí, roste mezi lidmi dojem (a nikoliv neoprávněný), že na jižní křídlo unie doplácejí. To jsou poměry, které by ještě před deseti nebo i jen pěti lety byly uvnitř EU považovány za neuvěřitelné. * A opět se můžeme poučit z naší vlastní historie. Před rozdělením Československa mnoho lidí v České republice mělo dojem, že na federaci doplácejí. Následné oddělení měn ale znamenalo, že obě nové země se staly zcela suverénní i z hlediska jejich fiskálních záležitostí. Nepřipadalo tak v úvahu, že by český ministr financí musel tlačit na to, aby slovenský rozpočet přijal ta či ona opatření, což by bylo zcela jistě chápáno jako nepřípustný zásah do nově nabyté suverenity. Můžeme samozřejmě pouze spekulovat o tom, jak by se situace vyvíjela, kdyby česko-slovenská měnová unie byla uměle udržována při životě. Připomeňme ale, že v den, kdy vznikly samostatné nástupnické státy, v obou zemích vstoupila v platnost úplně nová daňová soustava a slovenské veřejné finance se začaly rychle propadat. Jak by na takovou situaci reagovala česká veřejnost, kdyby měnová unie pokračovala? Nevedly by rozpory mezi oběma členy měnové unie, ke kterým by nevyhnutelně došlo, ke zhoršení vzájemných vztahů? Já si myslím, že bezpochyby ano a že měnová odluka (kromě toho, že byla ekonomicky správným krokem) přispěla i k tomu, že vztahy obou zemí zůstaly korektní. A stejně tak jsem přesvědčen, že kdyby se dnes jednotlivé země mohly od eurozóny odpojit, situace by se rychle uklidnila. Ratingy vládních dluhů, úroky z vládních obligací a kurzy nových měn by se vrátily tam, kam patří, tj. na monitory finančníků a do ekonomických rubrik deníků, místo aby otřásaly veřejným míněním a určovaly frekvenci a agendu politických summitů.
Konec znamená začátek Často dostávám otázku, zda eurozóna přežije či nikoliv. Ani teď si na ni netroufám odpovědět. Ale uvědomuji si, jak zavádějícím způsobem na nás může jazyk působit. Intuitivně totiž cítíme, že „přežít“ znamená něco dobrého, kdežto „zaniknout“ nebo „rozpadnout se“ je něco negativního, čemu je třeba zabránit. Jenže v tomto případě je přesný opak (přinejmenším, jde-li o přežití v jejím současném složení) pravdou. Je stále možné, že měnová unie skutečně přežije v tom smyslu, že ji neopustí žádný její stávající člen. Bude to ale měnová unie s novými pravidly. Bude to unie, ve které budou veřejné finance členských zemí ještě vzdálenější od jejich občanů - voličů. Dost možná to bude unie se společnými vládními dluhopisy, které budou ale jen stěží maskovat vzájemnou nedůvěru, animozity a křivdy mezi členy navzájem. Především to ale bude měnová unie, ve které z objektivních důvodů budou nadále hrozit makroekonomické nerovnováhy: nadměrné zadlužování v některých částech a pomalý růst v částech jiných, stejně jako jsme to pozorovali až do teď. Ani nová pravidla totiž nemohou napravit to, že měnová unie v současném složení je hluboce heterogenní a jednotná měnová politika zůstane košilí, která někomu padne lépe, někomu hůře a některým členům nepadne vůbec. Takové přežití měnové unie ale není nic dobrého, i když jsem si jistý, že pokud k němu dojde, bude to nejspíše vydáváno za svůj ohromný politický úspěch.
Určitě je pravda, že rozpad měnové unie by znamenal riziko větších fluktuací na finančních trzích. Kurzy staronových měn by musely projít výkyvy, než by nalezly novou rovnováhu, a společně s nimi i další veličiny, jako jsou národní míry inflace a úrokové sazby. Ceny vládních dluhopisů převedených do nových měn by byly těmito pohyby bezpochyby také zasaženy. To ale neznamená, že by ztráty utrpěné jejich věřiteli byly větší než v současnosti. Dnes např. řecké dluhopisy ztratily pro soukromé investory již tři čtvrtiny své hodnoty. Pokud by měly ztratit ve stejné míře svoji hodnotu pouze tím, že by se nová řecká měna znehodnotila, musela by depreciovat o desítky a snad i stovky procent. Je pravda, že finanční ztráty způsobené výkyvy a depreciacemi nových národních měn by zasáhly nejen soukromé investory, ale i veřejné věřitele. Je vysoce pravděpodobné, že samotná měnová odluka by znamenala ztráty pro ECB a některé centrální banky, které mají pohledávky vůči jiným centrálním bankám eurozóny uvnitř již zmíněného vypořádacího systému plateb.
Z naší historie totiž víme, že pohledávky, které vzniknou při dělení měny, nebývají vždy uhrazeny. Konkrétně převedení hotovosti slovenských firem a domácností do českých aktiv během krátkého trvání měnové unie na počátku roku 1993 vyústilo v pohledávky ČNB za Národnou bankou Slovenska ve výši 2,4 % tehdejšího českého HDP (6-7 % slovenského HDP). Tato pohledávka ale nebyla slovenskou stranou nikdy uznána a v roce 2000 byla definitivně odepsána. Na takové ztráty se ale musí nahlížet jako na cenu za „sametový rozvod“ a odpoutání se od neudržitelné (a nesmyslné) měnové unie ekonomicky rozdílných zemí.
Enormní náklady S vědomím rizik, výkyvů i ztrát, které by při rozpadu měnové unie mohly nastat, se přesto domnívám, že ztráty způsobené umělým udržováním měnové unie budou ještě větší. Tyto ztráty z udržování budou mít formu nižšího ekonomického růstu, budou to náklady ušlé příležitosti. Takové náklady jsou možná méně nápadné, ale nejsou o nic menší. Uvědomme si, že zpomalení tempa hospodářského růstu v měnové unii o jeden procentní bod znamená ztrátu 100 miliard euro (!) ročně v eurozóně samotné a další ztráty tím, že významně ovlivňuje exporty a hospodářský růst i v ostatních zemích, jako jsme my.
Čím déle měnová unie bude udržována, tím větší bude rozdíl mezi tím, jaký bude objem produkce a jaký by mohl být, kdyby z měnové unie odešly země, kterým společná měnová politika evidentně nepasuje. Rozsah těchto nákladů je natolik kolosální, že i suma řeckého vládního dluhu před ním bledne. A přitom je to jen cena za vágní přesvědčení, které podle mého názoru ani většina obyvatel Evropy nesdílí, totiž přesvědčení, že evropská integrace musí pokračovat stále dál, hlouběji a zpátky ani krok. Jsem přesvědčený, že se tak jedná o nebezpečný a velmi drahý experiment.