(Bankovnictví 22.2.2008 strana 11, rubrika: Fokus)
Na naše otázky týkající se současného fungování eurozóny a přijetí eura v České republice nám odpovídal člen bankovní rady České národní banky Mojmír Hampl.
Euro zatím členským zemím EMU přináší nižší růst a vyšší průměrnou inflaci než „starým“ zemím EU, které zůstaly mimo eurozónu. Pokud v příštích letech nedojde k obratu a pokud euro nebude ani nadále generovat plusový růst „navíc“ oproti zemím se samostatnou měnou, zesílí podle vašeho názoru tendence k liberalizačním reformám v EU nebo tendence volající po návratu k národním měnám. Anebo se nezmění nic a „karavana pojede dál“ s dnešními problémy, nejistotami a porušováním a změkčováním pravidel?
Se vztahem „euro a růst“ to zatím opravdu vypadá tak, jak říkáte. U inflace je to trochu složitější. Ovšem vlivů, které v dané zemi působí na ekonomický vývoj, je celá řada. Čili na verdikt, že příčinou potíží v zemích eurozóny je právě a jen jejich členství v eurozóně, bychom už jen ze statistického hlediska potřebovali trochu delší časové řady.
V případě některých členů je ale už dnes zřejmé, že měly spíše s přijetím eura vyčkat - mám na mysli některé členy „jižní osy“, například Portugalsko. Určité obavy ve mně vyvolává také Slovinsko.
A co se týká odpovědi na druhou část otázky, přál bych si variantu A, tedy tendenci k liberalizaci, ale obávám se, že realistické je bohužel v Evropě očekávat spíše variantu C, tj. žádnou změnu.
Měla by ČR čekat tak dlouho, dokud se nestane výhodnost vstupu do eurozóny zřejmou, anebo vstup risknout dříve? Zvolit raději „švédský přístup“ a posouvat až do tak vzdálené budoucnosti, která dá jasnou odpověď, že vstupujeme do stabilní, institucionálně zabezpečené a vyšší růst vytvářející měnové unie -nebo se vrhnout střemhlav do měnové unie ihned po splnění inflačně-úrokových, deficitních a dluhových kritérií? Zkusím porovnat hraniční, mezní situace. Z jejich komparace podle mého názoru nepochybně vychází závěr, že je lepší vstoupit do eurozóny raději s dobře připravenou ekonomikou o něco později, než s nepřipravenou o něco dříve.
A pokud se nepřímo ptáte na maastrichtská kritéria, tak opakovaně říkám, že ta jsou pouze podmínkou nutnou, nikoli postačující pro přijetí společné měny. Vůbec totiž neberou v úvahu faktor reálné konvergence ekonomiky.
Může podle vašeho názoru dlouhodobě vydržet měnová unie mnoha států, z nichž ani jeden nedominuje, aniž by to vedlo k vytvoření jednotného státu? Je možné dlouhodobě udržet stav, kdy tyto státy nemají dostatečně pružné trhy, nemají samostatnou měnovou a kurzovou politiku a zároveň mají daná fiskální omezení a navíc neexistuje takový společný rozpočet, který je schopný vyrovnávat divergence mezi jednotlivými státy?
Vámi popisovaný stav, pokud se bude pohybovat v mezích, v nichž se doposud pohybovala eurozóna, lze zřejmě udržet velice dlouho, byť zřejmě za cenu značných makroekonomických nákladů. Budoucí pokračování politické integrace v rámci eurozóny je spíše otázkou pro politiky než centrální bankéře. Nakonec jde o historicky bezprecedentní projekt měnové unie mnoha států, z nichž některé mají navzájem velmi odlišnou kulturu, jazyky, mentalitu, právní systémy, historii či hospodářskou politiku.
Osobně se domnívám, že pevné státy obecně nevznikají ze základu společné měny, ale na základě jiných faktorů. Měna je pak jen odvozenou, nikoli vstupní a řídicí veličinou integrace.
Představme si, že už v eurozóně jsme. Co by se podle vás mělo v EU a eurozóně ještě změnit, aby měnová unie byla stabilní, funkční a trvalá a aby při nějakém exogenním šoku nehrozilo vykolejení? Řada členů eurozóny stále ještě nenašla dost politické síly k tomu, aby dala do pořádku své veřejné finance, ať už jde o každoroční deficity, nebo jejich kumulaci v podobě dluhu. Totéž platí i pro národní legislativu v oblasti regulace pracovního trhu i dalších regulací. Jsou na tom tedy vlastně podobně jako my, jenom s tím rozdílem, že my máme možnost tyto své domácí úkoly udělat včas, před zbavením se měnové politiky jako přizpůsobovacího mechanismu.
Pokud by k rozpadu někdy došlo, budou důsledky pro jednotlivé země jen krátkodobě nepříjemné například v podobě běžné recese, nebo by to mohlo vést k těžké a dlouhé hospodářské depresi s politickými dopady a třeba i nepokoji? Je možný i nějaký měkký rozpad typu dočasné zavedení národní měny vedle eura? Anebo si myslíte, že případný rozpad eurozóny je téměř vyloučen?
Přiznám se, že slovo „rozpad“ nemám moc rád. Vůbec přece nejde o to, že by téměř jakoukoli měnovou unii nešlo technicky udržet pohromadě. Zajistit ono technické fungování jedné měny (oběhy bankovek a mincí, platební systémy a podobně) lze téměř vždy na téměř jakémkoli území. Klíčová otázka přece je - když pominu politický rozměr každé měnové unie - za jakých nákladů se daná měnová unie udržuje, jak jsme o tom již mluvili výše. Nákladů přímo viditelných i méně viditelných - obětovaný budoucí růst, obětovaná budoucí vyšší nezaměstnanost a podobně.
To je alfa a omega uvažování o neodvolatelné fixaci jedné ceny v ekonomice, která se jmenuje měnový kurz. A zde nás určitě ještě čeká mnoho budoucích analýz a diskusí o nákladech existence stále se rozšiřující eurozóny. *