(Bankovnictví 16.5.2002 strana 24, rubrika: Měnová politika)
Regulatorní a modelový přístup k úvěrovému riziku v bance - 3. část
V posledním pokračování článku vás seznámíme s výhodami a nevýhodami jednotlivých přístupů, s úvahami o dopadech jejich aplikace v českém bankovním sektoru a shrneme závěry, které z toho plynou.
Výhody a nevýhody jednotlivých přístupů
Nový regulatorní přístup IRB lze považovat za kvalitativní posun ve stanovování kapitálových požadavků. Připomínky zaslané z celého světa k předloženému návrhu NBCA (The New Basel Capital Accord) využívá Basilej ke zdokonalení a propracování celé koncepce. IRB přístup má být výzvou pro banky i jejich regulátory a má šanci podpořit citlivější měření úvěrového rizika a jeho dokonalejší řízení. IRB přístup také vytváří potřebný mezistupeň pro budoucí možnost využití modelů řízení úvěrového rizika ke stanovování kapitálových požadavků. Zároveň jde však o přístup náročnější z hlediska finančního, technického, právního i z hlediska zajištění kvalifikovaných pracovních sil. Významné jsou požadavky na data, která vyžadují časové řady sledování potřebných charakteristik ve stanovené délce i kvalitě. To bude zjevnou překážkou pro řadu bank, které by o tomto přístupu uvažovaly, zvláště v podmínkách tranzitivních ekonomik. Problémy mohou také nastat s aplikací zásady, že IRB přístup musí být zaveden u všech expozic banky a všemi členy bankovní skupiny. Nelehkou podmínkou zavedení IRB přístupu je rovněž jeho zavedení do celkového systému řízení banky.
Z pohledu regulátora se veřejně uznává, že zavedení modelových přístupů k úvěrovému riziku představuje čistý přínos:
* Modely v sobě obsahují rizikové váhy související s konkrétním dlužníkem a rizika koncentrace portfolia, což jsou oblasti teprve nyní zahrnované do regulatorních norem.
* Ekonomický kapitál může být dále využit pro výpočet rizikově upravených měr výnosnosti banky, jako například RAROC (rizikově upravená výnosnost kapitálu - risk-adjusted return on capital), RORAC (výnosnost rizikově-upraveného kapitálu - return on risk-adjusted capital) nebo RARORAC (rizikově upravená výnosnost rizikově-upraveného kapitálu - risk-adjusted return on risk-adjusted capital). Tyto ukazatele vyjadřují efektivnost alokace kapitálu bank v rámci různých oborů podnikání, ale i v rámci finančního sektoru celkově.
* Regulátoři rovněž oceňují informační přínos datových souborů a implementace modelu.
Každý model tedy poskytuje určité komparativní výhody a jejich posouzení bude záležet na způsobu využití modelu a na preferencích banky.
Zároveň je třeba mít na zřeteli několik omezení modelových přístupů z pohledu současného stavu modelování, která mohou být z pohledu České republiky zásadní:
* Uvedené modely nejsou svázány s makroekonomickými faktory, proto mohou nadhodnotit (nebo podhodnotit) pravděpodobnost přechodu v krátkodobém horizontu, pokud budou založeny výlučně na dlouhodobých historických průměrech, které nereflektují hospodářské fluktuace.
* V modelech se předpokládá, že vzájemné korelace mezi pravděpodobnostmi selhání, ztrátami daného selhání a bankovními expozicemi jsou nulové, což však nemusí v reálném životě nutně nastat. Například běžná může být situace, kdy následkem snížení úvěrového ratingu dlužníka dojde k vyhasnutí jeho úvěrových zdrojů.
* Modely, které používají korelace mezi dlužníky a které jsou založené na systematických rizikových faktorech (CreditRisk, KMV), jsou vysoce citlivé na způsob modelování korelací mezi základními riziky. Odchýlení od odvětvové struktury země získané z historických dat může generovat zkreslení odhadů koncentrace expozic v jednotlivých portfoliích. Podobný výsledek může být vyvolán, pokud například vztahy mezi dvěma indexy jsou přenášeny z jedné země na druhou z důvodu nedostupnosti potřebných dat.
* Všechny uvedené modely předpokládají neexistenci tržního rizika v tom smyslu, že úrokové míry jsou odvozeny z deterministických trendů. Tržní a úvěrové riziko jsou pak analyzovány separátně.
* Další nevýhoda spočívá v nedosažitelnosti dat, pokud jsou modely aplikovány na portfolia, která zahrnují aktiva z různých zemí a odvětví.
* Komplikací jsou některé zjednodušující předpoklady modelů. Například CreditMetrics předpokládá, že indexy výnosnosti akcií zastupují proměnné výnosnosti aktiv. Avšak v zemích s tranzitivní ekonomikou má jen málo firem cenné papíry, se kterými se aktivně obchoduje, řada podniků nemá cenné papíry vůbec, anebo se s nimi veřejně neobchoduje. Navíc firmy, s jejichž cennými papíry se aktivně obchoduje, zpravidla nepatří k těm s vysokou mírou rizika. Naopak u rizikových firem tyto důležité informace postrádáme. Pokud se tedy bankovní portfolio skládá hlavně z úvěrů podnikům, které nemají obchodované cenné papíry, použití CreditMetrics modelu je významně omezené.
Uvedená omezení si mohou vyžádat ještě velké úsilí tvůrců i uživatelů a mohou aplikaci modelů do značné míry oddálit, nikoliv však zastavit.
Potenciální dopady na banky v České republice
Řada faktorů vede banky k přehodnocování úvěrových postupů a strategií, zejména vysoká míra úvěrového rizika, nedostatečná propracovanost současných postupů a konkurenční tlaky v bankovnictví. Proto nové regulatorní přístupy a interní modely úvěrového rizika mohou mít na český bankovní sektor pozitivní dopady:
* Nahrazení dosavadních postupů exaktnějšími metodami může vést k propracovanějšímu ohodnocení rizik a včasnému odhalení problémových dlužníků. Banky mohou rovněž lépe využít tyto analýzy ve vztahu k problémovým klientům, pokud predikce modelů určí, že musí být očekáván relativně vyšší výnos ve vztahu k riziku aktiva nebo je nutné požadovat vyšší záruky.
* To platí i pro případy, kdy je odhad ekonomického kapitálu považován za nedostatečný pro potřeby regulátora. Využití nových přístupů k úvěrovému riziku je signál vysílaný směrem k národním regulátorům a mezinárodním finančním institucím. Banky tím dokazují regulátorům, že se seriózně zajímají o pravidla obezřetnosti a provádějí regulérní ohodnocení rizik.
* Adaptace na nové regulatorní tlaky by pro banky byla daleko jednodušší, pokud by prováděly pravidelné a přesné ohodnocení ekonomického kapitálu. Může rovněž přispívat k jejich potenciálně vyšší konkurenceschopnosti a vyššímu stupni zapojení do světové ekonomiky.
* Jiným dopadem nových přístupů se může stát širší a dokonalejší využití ratingových agentur. Banky budou na jedné straně požadovat kvalitní a spolehlivé výstupy agentur, agentury na druhé straně budou vytvářet tlaky směrem k propracovanějšímu sběru potřebných dat.
* Výhody spočívají také v nezbytnosti sledování řady dat o vlastním portfoliu i obecných makroekonomických charakteristikách. Zvýšené povědomí o těchto faktorech může vést k větší efektivitě úvěrování, k objevení nových úvěrových příležitostí nebo lepší predikci chování dlužníků.
Zároveň je třeba mít na zřeteli s tím spojené obtíže:
* Aktivní implementace nových přístupů v českých bankách bude procesem dlouhodobým, který se odvíjí od nedostatku potřebných dat, know-how nebo od toho, že silné vztahy mezi bankou a klientem mohou brzdit propracovanější úvěrové postupy. Dokonce i pro velké mezinárodní banky představují důvěryhodná data jeden z nejnáročnějších aspektů v procesu implementace interních modelů úvěrového rizika. Dlouhé časové řady jsou nutné pro konstrukci historicky založených matic nebo indexů akcií specifických pro zemi nebo odvětví. Navíc jsou selhání méně častá a informace o nich nelze získat snadno. U modelových přístupů mohou české banky rovněž čelit problémům s efektivní implementací modelu, přinejmenším v počátečním stadiu. Obvykle jsou teoretické konstrukce modelů značně sofistikované a metody odhadu jsou založené na vyspělých programovacích nástrojích. Proto implementace musí být podpořeny vůlí managementu banky investovat do know-how, vzdělávání zaměstnanců a do získávání nového softwaru.
* Předpokládáme-li, že obecně jsou tranzitivní ekonomiky vnímány jako rizikovější, mohlo by v některých případech dojít k pesimistickým pohledům a nižšímu úvěrovému ratingovému hodnocení firem. Pokud by takovéto zkreslení bylo reflektováno ve výstupech interních modelů úvěrového rizika, mohla by mít banka zájem snížit úvěrování pod jinak optimální hladinu. Nalezení hranice mezi obezřetnými úvěrovými postupy a využitím podnikatelských příležitostí je pro banky těžké, ale nevyhnutelné. Užití modelů by mohlo pomoci nalézt tuto hranici i v českých podmínkách s větší přesností.
Možnosti uplatnění nových přístupů v ČR
Nalezení modelu, který by nejvíce odpovídal podmínkám českých bank, do velké míry závisí na dostupnosti dat a specifikaci konkrétního portfolia banky. Pokud jde o modely renomovaných tvůrců, kterými jsme se zabývali minule, lze konstatovat:
* Pokud je velká část aktiv banky tvořena podnikovými úvěry, potom jsou vhodnými modely CreditMetrics a KMV. Model CreditMetrics je značně závislý na systému úvěrového ratingu, který by mohl klást vysoké nároky na ekonomický kapitál českých bank, zatímco KMV model je více založen na specifikách dlužníka.
* Předpoklady modelu CreditRisk + lépe vystihují portfolio většího množství dlužníků, proto je tento model vhodný pro banky zaměřující se na drobnou klientelu. Model CreditRisk+ potřebuje pouze individuální pravděpodobnosti selhání, které nemusí být nutně spojeny s ratingem.
Banky si pochopitelně mohou vybrat model, který splňuje jejich vlastní předpoklady jako jsou náklady, dostupnost, expertní úroveň a podobně. Není však dosud ověřeno, že by uvedené modely mohly správně odhadovat ekonomický kapitál u netypických portfolií, například u specializované banky nebo specializovaných částí portfolia univerzální banky (například úvěry pro obce a města, projektové finance) nebo u málo diverzifikovaných portfolií. V tomto směru budou zřejmě nutné další práce jak ze strany tvůrců modelů, tak ze strany uživatelů, zejména pokud jde o ověřování na reálných portfoliích. České banky mohou vypracovat svůj vlastní systém úvěrového ratingu (ať už podle zásad IRB podle Basileje nebo odlišně) a případně i vlastní metody, respektive modely měření úvěrového rizika (včetně modelů vytvořených uvnitř bankovní skupiny). Tyto alternativní metody mohou být jednoduší, založeny na dostupných datech, mohou lépe postihovat některé zvláštnosti českého úvěrového trhu a velmi pravděpodobně budou i levnější. Rovněž znalosti a zkušenosti získané těmito jednoduššími metodami mohou být využity při pozdější implementaci standardních modelů úvěrového rizika. Navíc mohou formovat bázi pro IRB přístup navrhovaný Basilejským výborem. Nabízí se úvaha vybudovat jednu centrální a komplexnější databázi, aby každá banka neprováděla sběr dat pouze individuálně a nevytvářela tak duplicitně podobné analýzy, navíc s nižší vypovídací schopností. To by umožňovalo každé bance získávat potřebné informace a rovněž přispívat na konstrukci této databáze. Podmínkou je však aktivní přístup a ochota bank. Před implementací nových přístupů bude zřejmě nutné, aby existovaly solidní komparativní analýzy týkající se jak dopadů zavedení IRB přístupu, tak srovnání odhadů výše ekonomického kapitálu pro portfolia českých bank provedených jednotlivými modely. K tomu bude nutná spolupráce regulátora a komerčních bank i aktivní přístup bank samotných.
Závěr
Nové basilejské návrhy se snaží o citlivější přístup ke stanovení regulatorního kapitálu bank a jsou předstupněm pro perspektivní využití modelů pro regulatorní účely. Modely však musí ještě prověřit test času. Validace modelů z regulatorní perspektivy zatím čelí řadě obtížných problémů, jako je například nutnost zpětného testování, stresového testování nebo posouzení citlivosti jednotlivých modelů vůči předpokladům, které používají. V bankovním sektoru rozvinutých zemí se však začíná znalost nových metod a modelů úvěrového rizika postupně rozšiřovat a používat pro řízení úvěrového rizika. Také v České republice již dnes některé banky tyto modely používají buď na celé portfolio, nebo jeho část, další banky o tom uvažují. Řada bank v ČR uvažuje také o zavedení nového regulatorního IRB přístupu poté, co bude povolen, i když se zatím potýká s řadou (výše uvedených) problémů spojených s jeho zavedením. Je velmi pravděpodobné, že zvláště u bank s kvalitním portfoliem by mohlo být jednou z motivací pro jeho zavedení potenciální snížení kapitálového požadavku. Rozvoj v používání nových přístupů přináší také zpětnou vazbu mezi bankami a tvůrci modelů, což postupně vede k větší komplexitě těchto modelů. Proto je nutné získávat informace o modelech a jejich použití, případně adaptovat standardy používané na mezinárodní úrovni na podmínky v ČR. V tomto článku jsou obsaženy úvahy o problémech, s nimiž se mohou české banky setkávat, jakmile začnou nové přístupy aktivně implementovat. Komparativní analýza byla provedena na základě regulatorního (IRB) přístupu a tří interních modelů. Pokud by české banky začaly používat IRB přístup, bude to dobrá zkušenost i pro budoucí zavedení úvěrových modelů a může to přispět i k naplňování potřebných datových požadavků modelů.
Ing. Helena Sůvová, CSc., působila jako odborná asistentka České zemědělské univerzity (podniková ekonomika, ekonometrie, zemědělská ekonomika). Od roku 1995 pracuje v bankovnictví, v současné době jako metodik - specialista bankovního dohledu České národní banky, kde se zaměřuje na oblast úvěrového rizika. Externě se věnuje lektorské a publikační činnosti.
Mgr. Narcisa Kadlčáková studovala postgraduální program ekonomie na CERGE, Univerzita Karlova. Následně pracovala jako vědecký pracovník v Národohospodářském ústavu Akademie věd ČR. Od roku 2001 pracuje jako analytik v měnové sekci České národní banky.