Miroslav Singer (Hospodářské noviny 20.12.2006 strana 3, rubrika: Auditorské služby /Komerční příloha)
Některé auditorské firmy nejsou dostatečně vybaveny pro provádění auditorských prací
Spolu s globalizací reálné ekonomiky postupuje i globalizace finančních trhů. Posilování mezinárodního charakteru finančního zprostředkování, jakož i různé finanční inovace proto stavějí před dohled nad finančním trhem nové úkoly. Nedávná integrace dohledu nad všemi segmenty českého finančního trhu do České národní banky byla zákonitou institucionální odezvou na tyto výzvy.
Výhody a nevýhody integrovaného dohledu
Za výhody integrovaného dohledu bývá považován:
- lepší monitoring finančního sektoru jako celku z jednoho místa (s cílem zabezpečit finanční stabilitu);
- efektivnější dohled nad finančními skupinami;
- vyšší nákladová efektivnost a synergie;
- jednodušší zajištění stejných podmínek pro všechny účastníky finančního trhu (s cílem omezit tzv. regulatorní arbitráž);
- vyšší pružnost a rychlejší reakce na inovace a změny struktury finančního sektoru;
- jasnější odpovědnost za dohled odstraněním překryvů kompetencí a »šedých« zón, ke kterým se »nikdo nehlásí«.
Uvedené výhody z integrace dohledu se však nedostavují automaticky. Pokud není integrace dobře zvládnutá nebo její cíle nejsou přesně definovány nebo pokud nedojde ke změně regulace v jednotlivých sektorech finančního trhu, zůstanou očekávané synergie a výnosy z rozsahu pouhým přáním. Může také dojít ke ztrátě kvalitních zaměstnanců, a tím dokonce k oslabení efektivnosti dohledu. Možným rizikem je i dominance jednoho sektoru v regulaci, případně rozšíření morálního hazardu na celý finanční sektor. Česká národní banka si je možných rizik vědoma a činí vše pro to, aby je omezila na minimum.
S účinností od 1. dubna 2006 došlo k organizačnímu začlenění dohledových pracovníků z Komise pro cenné papíry, Ministerstva financí a Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami do České národní banky. Prioritami stávající fáze integrace je zachování a zlepšení kvality regulace a dohledu, provedení detailní revize postupů a legislativy, sjednocení odlišné procesní úpravy, vytvoření společné firemní kultury finanční regulace, dosažení shodné regulace stejných druhů rizik a vyvážení technické a sektorové odlišnosti jednotlivých segmentů regulace. Kromě úkolů, které stojí před integrovaným dohledem v České národní bance, existují i vnější předpoklady efektivní regulace finančního sektoru. Ty se týkají regulovaných subjektů i auditorů.
Co očekává regulátor od regulovaných subjektů…
ČNB očekává, že regulované subjekty budou mít kvalitní systém seberegulace, který bude odpovídat rozsahu a složitosti činností příslušné instituce. Záměrem regulátora by nemělo být vydávání rozsáhlého souboru detailních regulatorních norem, ale dohlížení na to, aby každá regulovaná instituce byla schopna aplikovat kvalifikovaný systém sebehodnocení pro zjištění faktu, zda jsou jednotlivé základní kvalitativní i kvantitativní požadavky regulátora naplněny v souladu s jejími činnostmi. Regulátor dále očekává, že dohlížené subjekty budou postupovat v souladu s legislativou i regulací (compliant), což mj. zahrnuje vedení úplného, správného a včasného účetnictví při současném zajištění jeho rekonstruovatelnosti (včetně archivace účetních dokladů). ČNB rovněž očekává, že kromě vnímání požadavku na audit jako na legislativně uloženou povinnost bude docházet k posunu ve směru vnímání auditu jakožto přínosu pro subjekt samotný (zefektivnění procesů, upozornění na nedostatky) i pro to, jak bude tento subjekt vnímán trhem.
…a od auditorů
Auditor svým výrokem vyjadřuje názor na účetnictví dané společnosti a regulátor tento výrok vnímá jako důležité a užitečné sdělení. Výrok auditora je proto významným faktorem při plánování aktivit ze strany regulátora ve vztahu k regulovaným subjektům. Problém samozřejmě nastává v případě, když výrok auditora je bez výhrad, avšak kontrola provedená regulátorem na místě zjistí závažné nedostatky a nesprávnosti. V takových případech obvykle následuje jednání s regulovaným subjektem a jeho příslušným auditorem o těchto rozdílech. To může vyústit v »odmítnutí« auditora pro danou společnost a v podnět pro Komoru auditorů k přezkoumání správnosti zvolených postupů příslušným auditorem. Auditor by měl v každé regulované instituci působit preventivně a měl by nestranným způsobem upozorňovat na nedostatky, se kterými se setkal při auditu účetní závěrky. Měl by tak být garantem její správnosti. Z pohledu regulátora je významným dokumentem dopis vedení společnosti, tzv. Management Letter. Není však neobvyklé, že zejména u malých auditorských firem tento dokument buď vůbec nevzniká nebo jeho obsah je pouze formální. Zkušenosti ČNB svědčí o tom, že kvalita a především objektivita auditu by měla být podpořena pravidelnou obměnou auditorské firmy. ČNB využívá auditorů bank (a nově tak bude činit i u družstevních záložen) jakožto dalšího nezávislého ověřovatele tam, kde z kapacitních či jiných důvodů neuskutečňuje v příslušné době sama kontrolu na místě. ČNB bude vybraným regulovaným subjektům zadávat požadavky na ověření systémů řízení rizik a auditoři mohou být následně těmito subjekty požádáni i o provedení těchto systémových auditů (viz opatření ČNB č. 11 z prosince 2002 o ověření VŘKS banky včetně systému řízení rizik). V této souvislosti ČNB také posuzuje potenciální konflikt zájmů. Je nepřípustné, aby se auditor podílel svými poradenskými aktivitami či výkonem interního auditu na činnostech, které následně ověřuje (blíže viz úřední sdělení ČNB z roku 2003 k § 22 zákona o bankách).
Obecnou procedurou aplikovanou bankovním dohledem ČNB jsou prezentace auditorských společností, při nichž představují svoje postupy (dosud proběhly ve všech velkých auditorských společnostech ve vztahu k bankovním subjektům). U auditorských společností, které dosud nejsou ČNB známy (případně jejich postupy nejsou známy), lze očekávat, že budou ČNB požádány, aby svoje způsoby auditu účetní závěrky (plán a metodiku auditu účetní závěrky včetně přístupu auditorské společnosti k řízení auditorských rizik) představily.
Stabilita především
Auditoři by měli přispívat ke stabilitě finančního sektoru jak samotným ujištěním o správnosti účetní závěrky, tak i preventivním působením. Měli by zajistit, že to, co je v auditovaném subjektu nesprávně a je materiální (ať v účetní uzávěrce či v ověřovaných systémech řízení rizik) a je auditorem odhaleno, se promítne do výroku auditora, a tím do informační povinnosti vůči orgánům dohledu (nástrojem je např. informační povinnost auditora, tzv. whistleblowing, ve vztahu k ČNB upravená v zákoně o auditorech). ČNB pravidelně pracuje s výstupy auditorů a v rámci kontrol na místě získává zpětnou vazbu o kvalitě a spolehlivosti jednotlivých výstupů auditorů. V případě negativních zjištění vstupuje do kontaktu s příslušnou auditorskou firmou, subjektem, který ji najal, a není vyloučen ani kontakt s Komorou auditorů.
Zkušenosti ČNB ukazují, že čím větší je auditorská firma, tím větší je důraz na řízení vlastního reputačního rizika auditora a tím větší je efekt synergie i kvalita provedeného auditu. U některých menších auditorských firem se Česká národní banka bohužel setkává s problémy a nedostatky, kdy se nález relativně viditelných nesprávností (v případě některých družstevních záložen či pojišťoven) nepromítá do výroku auditora. Tyto auditorské firmy by měly zvážit, zda jsou dostatečně kapacitně a kvalifikačně vybaveny pro provádění auditorských prací finančních institucí regulovaných ČNB, a zjednat účinnou nápravu.