Mojmír Hampl (Reflex 20.1.2011 strana 22, rubrika Reflexe)
VICEGUVERNÉR HAMPL: Jen tři země EU nejsou na „trestné lavici“ za rozpočtové schodky
Proč přijímat euro dnes, když už většina pozorovatelů začala chápat některé konstrukční vady tohoto měnového projektu? Tak se ptali mnozí, kteří zaslechli, že ESTONSKO PŘED ČTRNÁCTI DNY PŘIJALO EURO.
Odpověď je svým způsobem snadná: Estonsko zkrátka nemělo na výběr. Za celých dvacet let od znovuzískání nezávislosti nikdy nemělo vlastní měnovou politiku. Estonskou korunu fixovalo nejdříve na marku, pak na euro.
NEJHORŠÍ USPOŘÁDÁNÍ
Koneckonců to platilo v Estonsku i před druhou světovou válkou, kdy byla tamní koruna nejprve pevně navázaná na švédskou a pak britskou měnu. Mít vlastní bankovky a mince a nemít k nim vlastní měnovou politiku je asi to nejhorší uspořádání vůbec. Země pasívně přijímá měnové podmínky zvenčí, žádného rozhodování se byť jen formálně neúčastní, ale přitom není jakkoli součástí celku, jehož politiku akceptuje.
Není divu, že v tomto uspořádání se Estonsko spontánně silně euroizovalo a v době nástupu finanční krize tam byl třeba podíl úvěrů v cizích měnách – fenomén v Česku prakticky neznámý – nejvyšší v celé střední a východní Evropě.
Vstup do eurozóny je navíc vždy a všude záležitost bytostně politická, a roli hrají tedy i faktory romantické, symbolické či geopolitické. Není vůbec náhoda, že často vidíme u zemí geograficky na okraji Evropské unie, že mají tendenci vstupem do eurozóny možná i symbolicky „dokazovat“ sobě i světu, kam patří.
TEĎ NEBO NIKDY
Platí to pro Slovinsko, jež vstupem do eurozóny mimo jiné naznačovalo, že nepatří na nestabilní západní Balkán, stejně jako pro Kypr a jeho distanc od Turecka a koneckonců i pro Estonsko či Finsko, kde přímé hranice s Ruskem mají určitě vliv na úvahy o rychlé, byť věcně často sporné integraci všeho druhu. Koneckonců, všechny zbylé skandinávské země buď nemají euro (Švédsko, Dánsko), či ani nejsou v EU (Norsko, Island).
Z hlediska časování pak pro Estonsko platilo letos prosté: teď nebo nikdy. Pamatuji si žhavou diskusi s kolegou, viceguvernérem estonské centrální banky v Budapešti, ještě v předkrizových dobách, kdy jsem se ho snažil přesvědčit, že Estonsko bude potřebovat alespoň malou hospodářskou recesi na to, aby třeba jen načas plnilo kritérium inflace a euro mohlo přijmout. Přeli jsme se silně, ale v realitě se přesně to stalo – a to si nikdo z nás tehdy nedokázal představit rozsah krize aktuální.
Nebýt dramatického hospodářského propadu Estonska (vloni pokles hrubého domácího produktu o 14 %) a s ním souvisejícího dramatického poklesu inflace, plnilo by jinak rychle rostoucí Estonsko inflační vstupní kritérium asi jen těžko. Stačí si všimnout, že jen za poslední rok se tamní inflace zvedla z minus dvou procent na aktuálních téměř šest procent, a to s tím, jak začala ekonomika opět růst. Bez vlastní měnové politiky se prostě v rychle rostoucí ekonomice inflace dobře řídit nedá.
DOBŘÍ HOSPODÁŘI
Ovšem Estonci si zaslouží velké uznání za to, jak řídili veřejné finance. Byli programově odpovědní, a navíc na rozdíl od mnoha zemí v samotné eurozóně pochopili, že když je fixní kurs, něco jiného musí zůstat velmi pružné. Konkrétně rozpočtová politika.
Odkládali v dobrých časech hodně stranou, aby ve špatných bylo z čeho brát. Estonsko tak i při dramatické recesi nespadlo s deficitem pod arbitrární hladinu tří procent určenou maastrichtskými kritérii.
Jistě, Estoncům pomohlo, že s potížemi ve finančním sektoru mu asistovaly okolní země, jimž estonské banky patří. Ale i tak je pikantní, že estonský dluh je tak nízký, že ani neexistovaly relevantní dlouhodobé státní dluhopisy, z jejichž sazeb by bylo možné před vstupem přesně spočítat, zda Estonsko plní jedno z maastrichtských kritérií. A nyní v celé EU pouze Švédsko, Lucembursko a Estonsko nejsou na „trestné lavici“ za přílišné rozpočtové schodky.
Paradoxně tak dnes vstup Estonska do eurozóny připomíná vstup hodného hocha do klubu mnoha rozpočtových raubířů, kteří se sice dříve tvářili jako klub správných a vyvolených, ale dnes jim to už málokdo věří.
Klíčovou otázkou je, jak dlouho může v takovém klubu hodnému jeho nadšení vydržet. Zvlášť když bude muset též přispívat svým dílem na pomoc při řešení dluhů těch bohatších a přitom nezodpovědnějších. A to ne málo. Pro představu, kdyby nyní eurem platilo Česko, muselo by garantovat dluhy jiných ve výši přes 160 miliard korun. Z čehož plyne poučení: je dobré dělat vše pro to, aby země v klíčovém okamžiku nezjistila, že už jako Estonsko nemá na výběr.