Dekáda integrace do evropských struktur

(Jana Chuchvalcová a Karel Machala, Bankovnictví 24.1.2002 strana 18, rubrika: Téma měsíce)

Po uplynulém desetiletí transformace nás čeká dekáda integrace do evropských struktur i v oblasti měnové a finanční

O zcela nedávné historii a především o budoucnosti České národní banky a měnové politiky jsme hovořili se Zdeňkem Tůmou, guvernérem ČNB.

* Česká národní banka má za sebou roky práce na stabilizaci měny, lze jí připsat viditelné úspěchy jako je stabilní koruna, relativně nízká míra inflace a celkem stabilizovaný finanční sektor s většinou peněžních ústavů v zisku. V minulosti tu však byly i velké problémy. Dnes se zdá, že vážné problémy už jsou za námi a budoucnost možná už bude přinášet jen standardní problémy vyspělého finančního světa. Jste do budoucnosti optimistou, pokud jde o nepravděpodobnost opakování těch velkých problémů, kterými jsme prošli?

Během posledních deseti let probíhalo budování základů tržní ekonomiky, které však mohlo proběhnout i jiným způsobem. Je zajímavé podívat se v této souvislosti do zemí kolem nás: cesty transformace se lišily z hlediska načasování privatizace, z hlediska jejího způsobu, z hlediska přístupu k legislativě a je až překvapivé, jak blízko nakonec po těch deseti letech jsme. Máme podobnou vlastnickou strukturu ve finančním sektoru, veliký podíl zahraničního kapitálu ve finančním sektoru i v dalších částech ekonomiky. Ve všech těchto ekonomikách dochází v důsledku toho, že mají zájem vstoupit do EU, ke slaďování právního rámce a výsledek je tudíž velmi podobný. Umím si proto představit i jiný postup. Já se dnes domnívám - s výhodou zpětného pohledu - že větší důraz měl být kladen na privatizaci finančního sektoru a efektivní alokaci kapitálu. Nicméně těch deset let je za námi: ne vždy to bylo levné, nelze se vyhnout chybám a omylům. Pokud však minulé desetiletí můžeme nazvat dekádou transformace, pak tuto dekádu podle mého názoru lze nazvat dekádou integrace do evropských struktur. Neznamená to, že by integrační proces nezačal již před rokem 2000, ale nyní je to zcela evidentní rys a jeden z hlavních bodů, kolem něhož se točí úsilí centrální banky a především vlády. Milníkem bude vstup do Evropské unie a následně bude aktuální otázka, jakým způsobem a jakým tempem se přibližovat k jednotné měnové politice.

* Toho se týká další otázka. Možná už za dva roky bude i naše země členem EU a logicky se bude blížit i naše členství v eurozóně. Protože je to poměrně blízká doba, je zřejmě na místě se ptát po tom, jaká opatření lze před naším vstupem do EU a později eurozóny očekávat. Nabízí se několik možností - od těsnějšího sladění měnové politiky ČNB s ECB (a rozpočtové politiky státu) přes těsnější svázání kurzu koruny s eurem pomocí intervenčního pásma až po mechanismy typu měnového výboru. Budete se snažit o těsnější či méně těsnou vazbu na euro co nejdříve nebo co nejpozději před vstupem? A proč?

Zatím nemáme oficiální strategii, právě na ní pracujeme. Z obecného pohledu lze říci, že u nás úspěšně probíhá reálná ekonomická integrace s EU (ať už v oblasti zahraničního obchodu, vlastnických struktur nebo finančních trhů), stejně jako postupné sbližování vývoje nominálních veličin - mám na mysli tzv. nominální konvergenci. K dovršení těchto procesů je však stále třeba určité období. Na tom je založena i naše dlouhodobá měnová strategie: míry inflace a úrokových sazeb se přiblíží natolik, že nebudou představovat riziko potenciálních turbulencí v budoucnu. V okamžiku, kdy bude završen nebo do značné míry završen proces reálné a nominální konvergence a zároveň budeme členy EU, budeme hodně integrováni a domnívám se, že prostor pro nezávislou měnovou politiku v budoucnosti se bude zužovat - i kdybychom oddalovali přijetí jednotné měny, budou pro nás rozhodnutí Evropské centrální banky čím dál tím významnější. Klíčová pro tuto diskusi proto bude otázka určitého časování, kdy jsou minimální rizika spojená s přijetím jednotné měny a pochopitelně toto rozhodnutí nakonec bude politické. My můžeme udělat pouze ekonomickou analýzu toho procesu a vyjádřit svoji představu o tom, jaké načasování je pro vývoj této ekonomiky nejbezpečnější. To však neznamená, že vedle toho neexistují další politické nebo psychologické faktory, s nimiž musí pracovat politická reprezentace.

* Jaký je váš názor na rychlost přidružování?

To je právě ten problém, na němž pracujeme. Snažil jsem se vymezit, že je to méně než nekonečno. Že v tom dlouhém horizontu budeme natolik integrováni, že prostor pro nezávislou měnovou politiku bude hodně malý, takže v tom dlouhém období by měly převážit výhody z připojení se k jednotné měně z ekonomického hlediska. Jestli to ale má být současně se vstupem do EU nebo později je jiná otázka. Především, stejně platí určité technicko-politické parametry toho procesu, jako je přijetí Evropského měnového mechanismu (ERM II), tedy minimálně dva roky. K tomu snad obecná poznámka - v posledních asi deseti až patnácti letech se ukázal v praxi centrálního bankovnictví jasný odklon od pevných kurzových režimů (tzv. "soft pegs") a nejvíce ekonomů se dnes kloní k tzv. rohovým řešením - tj. buď "hard pegs", tedy tvrdá zavěšení, jako je měnový výbor ("currency board"), nebo floating, respektive nějaký typ řízeného floatingu, který uplatňujeme my. Podíváme-li se na země kandidující do EU, vidíme, že se uplatňují tři různé systémy. Na jednu stranu cílování inflace spojené s řízeným floatingem, na druhé straně měnový výbor s tím, že tyto země vážně uvažují o velmi brzkém přijetí eura, a za třetí určité simulování evropského měnového mechanismu, což je příklad Maďarska, kde je velmi silná mentalita založená na jejich bývalém "crawling peg", na posuvném zavěšení. Podle mého názoru jsou všechny kurzové režimy samozřejmě možné, ale některé jsou zranitelnější a já se domnívám, že k těm právě náleží pevné měnové kurzy nebo různá posuvná zavěšení, jak zaznělo nedávno na jedné konferenci v Londýně. Zazněl tam v jednom příspěvku názor, že ani měnový výbor ještě nemusí být dostatečný a že ještě silnějším rohovým řešením je měnová unie. Takže i otázky jednostranné euroizace se v akademické obci diskutují velmi intenzivně. Jsem však toho názoru, že to není něco, co bychom měli explicitně diskutovat také my. V okamžiku, kdy jsme opouštěli pevný měnový kurz, jsme se rozhodli pro řízený floating a pro cílování inflace a nemá smysl přeskakovat jiným směrem. Skutečností však je, že pro všechny země, které opouštějí pevný kurzový režim, je zásadní rozhodnutí, zda přitvrdí, zafixují kurs naprosto napevno a přejdou na měnový výbor, anebo jestli uvolní kurzový režim a budou definovat spíše cenovou stabilitu, což jsme udělali my. To jsou dva základní přístupy. Jsou pochopitelně determinovány prostředím a vývojem ekonomiky. Pro země, které měly malou kredibilitu a negativní zkušenosti s cenovým vývojem z minulosti, bylo užitečnější kurz pevně zafixovat a tuto kredibilitu "dovážet ze zahraničí". Země, kde se podařilo vybudovat instituce, jež jsou kredibilní v provádění měnové politiky (a domnívám se, že je to případ celého středoevropského regionu), si mohou dovolit provádět nezávislou měnovou politiku, která se v současné době odvíjí zejména od cílování inflace a řízeného floatingu, který má za cíl zabránit nadměrným fluktuacím měny. Nyní se vrátím k ERM II. Z toho, co jsem řekl, vyplývá, a je to i můj osobní názor, že bychom se měli snažit zůstat v ERM II co nejkratší dobu, protože tento systém je pro nás určitým krokem zpět a je zranitelnější než současná platforma měnové politiky. Není důvod, abychom v něm setrvávali delší dobu. Pro nás proto bude klíčové načasování vstupu do ERM II a výstup bude dán minimální dobou, kdy je tam nutné setrvat.

* Často je slyšet argument, že Česká republika nemá vstoupit do měnové unie s datem vstupu do EU. Hovoří se o nepřipravenosti, neplnění některých maastrichtských kritérií a kladou se různá další proti. Na druhé straně euro už dnes de facto funguje i jinde, a to celkem úspěšně: některé oblasti bývalé Jugoslávie používají jako své platidlo euro (dosud jeho markovou denominaci), podobně třeba Estonsko je na eurozónu (a předtím na marku) už dlouho vázáno pevně svým měnovým výborem a jeho tempa růstu jsou závratná. Neděláme chybu, že si chceme udržet nezávislou měnovou politiku co nejdéle? Nebo je naopak výhodnější počkat a vstoupit až do zcela usazené měnové unie, jak to možná udělá Británie?

O tom jsme hovořili vlastně už na začátku. Je výhodnější počkat a vstoupit až do zcela usazené měnové unie. Myslím, že Británie není ani tak motivovaná čekáním, až se všechno usadí, ale je to tím, že dávají větší důraz na ekonomické prostředí a ekonomická kritéria než na čistě politická. Z našeho hlediska jako někoho, kdo tuto měnovou unii nevytváří, je tento proces postaven na politické vůli. V našem případě bychom měli o to více zvážit, jak a kdy vstoupit, aby se minimalizovala rizika a maximalizoval se přínos pro ekonomiku. To je něco, co je třeba popsat a na čem my v současné době intenzivně pracujeme a určitě v tomto roce s nějakou studií přijdeme.

* Finanční systémy prošly za poslední stovku let mnoha převratnými změnami. Zrušení úplného zlatého standardu, následně divoká měnová politika v některých zemích generující miliardové a bilionové bankovky, obchodní protekcionismus a krize 30. let minulého století, obě války, zrušení standardu zlaté devizy, ropné krize a nakonec nástup nových technologií. Čekají nás v tomto století klidnější měnové časy, anebo podle vás nelze vyloučit další zvraty v institucionálním uspořádání peněz - na jedné straně je tu možnost sjednocování měnových bloků a nakonec vytvoření jednotné světové měny, na druhé straně vznik elektronických peněz a aspoň teoretická možnost soutěže mnoha jejich emitentů tak, jako tomu kdysi bylo u peněz neelektronických. Kam podle vás spěje vývoj?

Nejsem futurolog a proto si netroufám tvrdit, kde budeme za 50 let nebo dokonce jak to bude vypadat v tomto století. Ale v horizontu, kam jsem schopen dohlédnout, vidím obrovskou změnu oproti první polovině 90. let 20. století. Ke změně došlo v důsledku toho, co se odehrálo během roku 1997 a v okolních letech. Dnes je finanční systém ve světě v jednotlivých zemích daleko stabilnější, všude proběhla razantně široká restrukturalizace a všude existuje přísnější pohled na uplatňování obezřetnostních pravidel. To se odráží mimo jiné v tom, že v současné době, když dochází ve světě k turbulencím v některých zemích, je efekt nakažení minimální. Vzpomeneme-li například na mexickou krizi, bylo to něco, co způsobovalo problémy USA a přelévalo se na okolní i vzdálené země. Dnes má velké problémy Argentina a sem něco takového nedolehne. Není to tak dávno, kdy mělo Turecko veliké problémy a tohoto regionu se to prakticky nedotklo. Vyplývá z toho, že systémy jsou skutečně stabilnější a odolnější proti nákaze. V tomto smyslu se domnívám, že nás mohou čekat trochu klidnější měnové časy, ale člověk nikdy neví, z jaké strany se šoky mohou vynořit. Určitě by však nemělo dojít k tomu, aby se opakovaly stejné chyby - ale to neznamená, že nemůže dojít k jejich mutaci. Myslím, že v uplynulém století se v oblasti měnové politiky a monetární ekonomie hodně odehrálo a hodně jsme se naučili. Budoucí vývoj - elektronické peníze - mě tolik netrápí. Existují dva tábory ekonomů. Jeden říká, že to může vytlačovat úlohu centrálních bank. U jedné diskuse guvernérů, které jsem se účastnil, se všichni shodli na tom, že centrální banky tím nebudou vytlačeny, ale nedalo se čekat, že guvernéři by se shodli na něčem jiném. Já sám se kloním k názoru, že do té doby, dokud bude centrální banka "tahat za krátký konec výnosové křivky", tak do té doby bude ovlivňovat celou výnosovou křivku. Není ani tak podstatné, v jakém rozsahu za ten konec tahá, signální úloha je natolik důležitá, že ten trh prostě ovlivňuje. A kam směřuje vývoj? Další velké téma je, zda se skutečně budou vytvářet regionální měny. Na to, abychom vyhodnotili euro, je brzo, ale podle mého názoru je to určitě úspěch. Je to jistý vzor, který už nachází ohlasy v Asii či v Africe, kde se diskutuje také o vytvoření regionálních měn. Kouzlo spočívá v tom, že dnešní peníze jsou postaveny na kredibilitě národních institucí nebo emitenta, obecně řečeno. Není náhodou, že se takové úvahy vynořily právě v Latinské Americe, kde dochází opakovaně k turbulencím. I proto se tam již nějakou dobu diskutuje o možné dolarizaci a přijetí zahraniční měny jako legálního platidla. V okamžiku, kdy jde o kredibilitu, vznikají pochybnosti, zda některé země mohou v takto otevřeném a integrovaném světě odolat šokům a případným nákazám. Na jednu stranu mi připadá, že mohou, a myslím si, že vývoj v posledních letech nasvědčuje tomu, že je možné mít finanční systém postavený tak, že riziko přenosu nákazy je minimální. Na druhé straně je fakt, že příklad eura vede úvahy směrem k vytvoření regionálních měn. Je to spontánní proces, vznikne-li někde dostatečně silná politická vůle jít tímto směrem. Každá měnová unie je věcí politické vůle, tak jako to bylo v případě eura. Umím si představit oba světy. Svět s několika regionálními měnami, stejně jako svět s nezávislými měnovými politikami a národními měnami a myslím si, že oba modely mohou fungovat. Žádný model však negarantuje úspěch ekonomiky. Zbavíme-li se kurzů, neznamená to, že ekonomika od té doby bude fungovat úžasně. Naopak kurz není něco, co nedává žádný smysl, ale může absorbovat lecjaké nárazy, které by na ekonomiku jinak dopadly. Pokud nemáme kurz, je třeba počítat s tím, že to dopadne přímo na ekonomiku a o to více musí být finanční systém stabilní a případné velké šoky jsou znát a mohou dopadnout přímo na výstup a nezaměstnanost. Oba modely mohou fungovat, závisí to na typu šoků. Ekonomika je vždy schopna se vyrovnat prakticky s jakýmkoli typem šoku, ale v obou případech, ať už by se jednalo o účast na regionální měně, nebo o uplatňování nezávislé měnové politiky, vždy to znamená, že na makroekonomické úrovni musí být zajištěna stabilita, makroekonomicko-politický mix musí být dobře nastaven a že se musíme vyvarovat excesů.

* Nyní zpět k centrální bance - první roky po vzniku Evropské centrální banky mají i svoje nepříliš povzbudivé průvodní jevy. Daňový poplatník by nejspíš očekával, že sjednocení měnové politiky z dvanácti center do jednoho bude znamenat mimo jiné výraznou úsporu nákladů (odhlédneme-li od počátečních investic). Zatím to ale vypadá naopak. Lze předpokládat, že nakonec zvítězí principy ekonomie nad principy byrokracie? A jak se na vstup do EU organizačně připravuje ČNB?

Nelze to zevšeobecnit, protože všechny banky mají různou tradici a určitě jinak vypadá Banque de France či Bundesbanka a jinak vypadá švédská, finská centrální banka a některé další. Myslím si, že stejně jako všude - a centrální bankovnictví se z toho nevymyká - je čím dál více cítit tlak na efektivnost. A jenom skutečnost, že centrální banka emituje peníze, neznamená, že by neměla kontrolovat náklady a neměla uvažovat o tom, co všechno a s jakými náklady má dělat. Očekávám také, že dojde k určité restrukturalizaci, je tam hodně lidí. Je to také dáno počtem zaměstnanců - třeba v Banque de France a Bundesbance je rozsah operací a zaměstnanosti dán pravděpodobně i politicky. Banque de France má obrovské množství poboček stejně jako Bundesbanka - více než drtivá většina ostatních centrálních bank. Dá se očekávat, že obrat ECB poroste, ale je také zřejmé, že se ECB bude muset zamyslet nad svou vnitřní institucionální strukturou s ohledem na možné přistoupení nových zemí. Již dnes je Rada ECB velká (19 lidí) - když si představím, že nás je sedm a jednání jsou mnohdy obtížná. Stejně mnohdy nedosáhneme konsensu, ale prostě hlasujeme. Už jen představa diskuse 20 nebo 25 lidí je obtížná, protože člověk pak nemá možnost se ani vyjádřit. Předpokládám proto, že dojde uvnitř ECB k nějakým změnám. Co se týká nás, my se připravujeme a pracujeme na tom, abychom byli efektivní institucí. V tomto kontextu jsme připravili v loňském roce dokument, který byť je velmi obecný, je pro nás vnitřně důležitý. Jmenuje se Výzvy ČNB pro příští léta (je k dispozici rovněž na www.cnb.cz). Jasně říká, že chceme být institucí profesionální a efektivní. Nezáleží přitom na tom, jestli už jsme v EU nebo ještě nejsme.

* Je to již o něco málo více než rok, kdy jste byl jmenován guvernérem ČNB. Jak byste zhodnotil toto roční období?

Udělali jsme řadu věcí a pořád máme před sebou dost plánů. V měnové oblasti nám dalo hodně práce kultivovat cílování inflace: přešli jsme nakonec z čisté inflace na celkovou inflaci, což nebylo triviální rozhodnutí. Jinak jsme nadefinovali cílovou inflační trajektorii až do roku 2005. To byla oblast měnová. V oblasti bankovního dohledu pokračuje naše participace na vytváření nových standardů podle druhé dohody v rámci BIS a i nadále to představuje velkou výzvu. Čekáme na schválení nového zákona o bankách, který nás dostane na úroveň evropského standardu z hlediska právního rámce. Z hlediska vnitřního fungování jsme dolaďovali kompetence mezi bankovní radou a úrovní šéfů sekcí, což mělo nějaké implikace pro organizační řád, takže teď od 1. ledna budeme fungovat maličko jinak. Člověk by asi neměl být nikdy spokojen... Já jsem spokojen s tím, co vše se podařilo stihnout. Spolupráce se zdejšími lidmi je velmi dobrá. Myslím, že se tu dobře dělá.