Tomáš Holub, Petr Král (Lidové noviny 3.12.2013 strana 9, rubrika Názory)
Kritici nedávné intervence ČNB nemají pravdu ani v jednom ze svých tvrzení na téma deflace
Oslabení kurzu koruny s cílem odvrátit hrozbu deflace vyvolalo vášnivé diskuse. Kritici kroku ČNB přišli se dvěma tvrzeními na téma deflace. Zaprvé žádná deflace nám nehrozila. Zadruhé, kdyby už přišla, byla by to deflace dobrá, podobně jako za průmyslové revoluce. V našem článku vyvracíme oba uvedené argumenty.
Deflace je vždy a všude měnový jev, čili je závislá na tom, co činí nebo nečiní centrální banka. Kdyby ČNB nesnížila v průběhu krize úrokové sazby na nulu, byli bychom v deflaci již dávno a domácí ekonomická aktivita by byla odhadem o pět až šest procent nižší než v současnosti. A exportéři by asi těžko jásali nad kurzem pod hranicí 23 korun za euro. Stejně tak by se zaměstnanci neradi smiřovali s každoročním poklesem svých mezd přinejmenším o dvě procenta, mimo jiné i proto, že by se jim pak mnohem obtížněji splácely jejich dluhy.
Předchozím snižováním úrokových sazeb narazila ČNB na jejich nulovou dolní mez. Deflační tendence však dále sílily a v řadě cenových okruhů jsme se již do záporných čísel či do jejich blízkosti dostali. Celková meziroční inflace je sice stále ještě kladná, rychle se však snižuje a v říjnu spadla pod jedno procento. Navíc v podstatě celý růst cen je důsledkem letošního zvýšení DPH, tedy faktoru, který v lednu 2014 odezní.
„Jádrová“ inflace je záporná již od poloviny roku 2009. V rámci ní tradičně klesají ceny spotřebního zboží, nyní se ale poprvé na hranu deflace dostaly i ceny služeb. Kladný příspěvek k růstu cen doposud měly pouze ceny potravin, jež však už začaly zpomalovat, a regulované ceny. Ty ale v lednu 2014 začnou meziročně klesat kvůli snížení cen elektřiny a plynu.
Rovněž pokles dovozních cen, cen ve zpracovatelském průmyslu, cen zemědělských výrobců, cen tržních služeb a stavebních prací i cen nemovitostí vysílá jasný signál, že se stále silně podchlazená ekonomika a útlum na trhu práce projevují v deflačních tendencích napříč celým hospodářstvím.
Hrozba deflace je přitom vidět i v zemích EU, především těch na jihu eurozóny, které se jako my potýkají s hospodářským útlumem. Příčinou našich problémů je souběh slabé zahraniční i domácí poptávky. Zvýšený sklon k úsporám prakticky ve všech sektorech ekonomiky a naopak malá chuť či ochota investovat se promítají do makroekonomické nerovnováhy vyžadující další pokles reálných úrokových sazeb, jehož však již nelze dosáhnout standardními nástroji. Peníze se v ekonomice přestávaly otáčet, takže i při pokračujícím mírném růstu jejich množství se ekonomika dostala do blízkosti deflační pasti. A k takzvanému paradoxu spořivosti, který říká, že když lidé začnou v průměru více spořit, ušetří nakonec všichni méně, neboť jim klesnou příjmy a nebude si z čeho dávat stranou.
Byla by to deflace dobrá?
Deflace vyvolaná nedostatečnou poptávkou je noční můrou centrálních bank. V deflaci se totiž peníze, které normálně vynášejí méně než reálné investice, stávají aktivem nejvýnosnějším s tím, jak jejich reálná hodnota sama roste. Kvůli nízké poptávce jsou podnikatelské projekty ztrátové. Lidé tak raději drží peníze, než aby investovali. A to dále nutí firmy propouštět, snižuje to příjmy lidí a jejich dluhy se stávají tíživějšími. Tím se ekonomika dostává do nepříjemné spirály mířící stále k většímu poklesu, z níž je velmi těžké se dostat.
Velkou výstrahou je Velká deprese 30. let, která měla katastrofální dopady nejen ekonomické, ale i politické. Povzbuzující zkušeností nejsou ani dvě ztracené dekády Japonska či sjednocení Německa s nadhodnoceným kurzem východoněmecké marky, které vyústilo v deflační přizpůsobení. A záviděníhodný není ani vývoj v zemích na jihu eurozóny, které při absenci vlastní měny mohou obnovit svou cenovou konkurenceschopnost pouze prostřednictvím deflace, která však na druhou stranu zásadně zhoršuje jejich dluhové problémy.
V současné debatě se však objevují i názory, že pokud už nám něco hrozilo, pak deflace dobrá. A protože její příklady lze stěží najít v tomto či minulém století, obracejí se zastánci této teorie až do 19. století k příkladu průmyslové revoluce. Je pravda, že tehdy byl technologický pokrok natolik rychlý, že umožňoval pokles cen bez neblahých důsledků v podobě klesajících mezd, podkopávání zisků podniků a odkládání investic. Nicméně analogie s naší situací silně pokulhává.
Očekávaný pokles cen elektřiny v ČR je sice příznivý nabídkový faktor, ale elektřina zdaleka není jediným, prvním ani nejvýznamnějším okruhem cen směřujícím k poklesu. Navíc pokud její zlevnění odráží nějakou technologickou revoluci, tak na druhé straně Atlantiku v podobě těžby břidlicového plynu v USA. U nás bohužel žádný technologický skok nepozorujeme. Naše ekonomika nevzkvétá. Má za sebou osm čtvrtletí téměř nepřetržitého poklesu, produktivita práce meziročně klesá o dvě až tři procenta, investice padají dvoucifernými tempy. Takže tvrzení, že náš deflační vývoj by byl převážně tažen pozitivními změnami na nabídkové straně ekonomiky, a ne utlumenou poptávkou, nemá žádnou oporu v realitě.