Mojmír Hampl (Bankovnictví 30.8.2012 strana 24, rubrika: Regulace -SIFIs)
Eskalující finanční krize v eurozóně má nepříjemné vedlejší efekty. Například neprávem upozaďuje evropskou debatu o zásadních regulatorních tématech v oblasti finančního trhu. Jedním z takových je bezpochyby diskuse o budoucí definici a roli takzvaných systémově významných finančních institucí.
Ta probíhá na celosvětových fórech politických (skupina G20) i technokratických (Financial Stability Board) již několik let a její prozatímní závěry mohou právem vzbuzovat nejen řadu otázek, ale i obav. Vytvořit v této oblasti další „nedopečený“ koncept je riskantnější, než se může zdát.
„CELOPLANETÁRNĚ SYSTÉMOVĚ VÝZNAMNÍ“
Příběh debaty o tzv. SIFIs (Systemically Important Financial Institutions), jak se v bankovním žargonu začalo systémově významným finančním institucím říkat, je vlastně prostinký. Ve finanční krizi jsme (opět) zjistili, že existují instituce, které veřejný sektor nechce či nedokáže bez prohibitivních nákladů nechat padnout. Protože by v běžných tržních podmínkách krizi nepřežily, pomáhá jim stát penězi či garancemi na úkor daňových poplatníků. Závěr? Když už takové SIFIs existují, definujme je dopředu, nikoli až zase v další krizi. A buďme na ně přísnější než na ostatní. Tím omezíme riziko morálního hazardu v jejich chování.
Ovšem k čemu tento přístup vlastně vede? Zatím v kostce k tomu, že vytvoříme seznam těch, kteří jsou „celoplanetárně systémově významní“. K němu pak časem zřejmě přibudou podobné seznamy na úrovni Evropské unie, eurozóny či jednotlivých zemí. Takto ocejchované SIFIs by měly mít vyšší kapitálové požadavky a být silněji dohlíženy. Zároveň se mají intenzivněji dopředu připravovat na možnost svého možného „zániku“ – a povinně má existovat podrobnější návod, co v případě jejich „krachu“ dělat.
ZŘETELNÉ ROZPORY
Už v tom je zřetelný rozpor. Pokud třeba vybrané banky na uvedeném seznamu nemohou padnout, proč by měly být na pád připravovány více než jejich konkurenti, kteří naopak padnout mohou? A proč by měly mít zároveň více kapitálu, když na ten akcionářům institucí, jež musí přežít, stejně nikdy nikdo nesáhne? Nemělo by to být paradoxně naopak?
Tentýž paradox platí pro návrh, aby banky se statutem systémově významné finanční instituce (SIFI) přispívaly více do systému pojištění vkladů. Stejně jako u kapitálu to má být jakási sankce či poplatek za onu totální jistotu garance státu. Ovšem do důsledku dovedeno, když je někdo příliš významný na to, aby kdykoli padl, pak přece institut pojištění vkladů nepotřebuje. Ten slouží k ochraně vkladů v institucích, které padnout mohou.
INSTITUCIONALIZACE MORÁLNÍHO HAZARDU?
Vzhledem k tomu, že tyto seznamy nemohou nakonec zůstat utajeny, nelze se nijak vyhnout legitimnímu chápaní široké veřejnosti, že na seznamu SIFIs budou napsáni ti, které nenecháme padnout nikdy – a ostatní pak zůstanou na nevyřčeném seznamu těch, kteří mohou naopak padnout kdykoli.
Pokud však byl a je problémem finančních krizí morální hazard, to znamená implicitní spoléhání některých finančních domů na to, že budou ve špatných časech zachráněny, proč jim formou seznamů dávat jistotu explicitní? Není toto naopak státem posvěcená institucionalizace morálního hazardu spíše než jeho řešení?
Navíc idea vytváření seznamů SIFIs je založena na poněkud domýšlivém předpokladu, že je státy a nadnárodní instituce dostatečně dopředu dokážou poznat a v čase příslušné seznamy upravovat, umazávat z nich a připisovat na ně. A hlavně že jejich přístup, definice a metodologie bude při tomto konání vždy správná.
Jak ale ukázala krize, mnozí odpovědní až teprve v posledním možném okamžiku zjistili, jak systémově významná je třeba jedna významná americká pojišťovna. A definice systémové významnosti se také logicky měnila skoro z týdne na týden s tím, jak se šířila a prohlubovala krize. Co nebylo významné na začátku roku 2008, bylo už významné na konci.
Proč by to v budoucnu mělo být jinak? Koneckonců díky velké mezinárodní dynamice finančního trhu mohou za pár desítek let být světově významnými i instituce z těch zemí rozvíjejícího se světa, které se našich „západních“ cvičení o definici SIFIs ani neúčastní.
SMUTNÝ ZÁPAS TRŽNÍCH HRÁČŮ
Guvernér Bank of England Mervyn King onehdy vtipně prohlásil, že banka příliš velká na to, aby padla, je zkrátka příliš velká. Tento bonmot ale neodpovídá nijak na otázku, co to je z hlediska příští krize „velký“ či „příliš velký“. Ani neusnadňuje odpověď na otázku, zda ono občas zvažované vynucené zmenšování SIFIs nebude nakonec znamenat složitější zachraňovaní dvaceti malých místo jednoho velkého, pokud těchto dvacet bude vlastnit v čase otřesu podobná riziková aktiva.
Tato námitka platí tím spíš pro případ, že se velcí nakonec „dobrovolně zmenší“ jen naoko, aby nenesli náklady na dodatečné regulatorní požadavky pro SIFIs, o nichž jsme mluvili. Samozřejmě, finanční instituce vesměs na podobném seznamu nechtějí dobrovolně být. Znamená to více nákladů i více regulatorní nejistoty. Ideální stav je přece nebýt „na seznamu“ SIFIs v dobrých časech, ale být jím přesto „v realitě“ a v časech špatných. A i o to se může paradoxně smutný zápas tržních hráčů může začít vést.
DYNAMICKY NEKONZISTENTNÍ SEZNAM?
Například dnešní Evropa přece ukazuje, že konkrétní praktická politická rozhodnutí mohou nakonec být jiná než jakákoli předpřipravená řešení, smlouvy a dohody. To znamená, že onen seznam může být „dynamicky nekonzistentní“, jak říkají ekonomové.
Analytici institutu Bruegel si všimli, že v Evropské unii jsme až na pár zcela okrajových výjimek (například v Dánsku) nenechali v této krizi padnout prakticky žádnou banku. Čili svými rozhodnutími evropští politici zatím prohlásili, že prakticky každá finanční instituce je systémově významná.
A to je zásadní námitka vůči těm, kdo tvrdí, že SIFIs přece definujeme nikoli proto, aby bylo předem jasné, kdo nemůže padnout, ale abychom naopak i významné instituce napříště nechat padnout mohli – protože na jejich pád budeme napříště lépe připraveni.
Při pohledu na realitu této i minulých krizí se nezdá, že by právě tomuto výkladu termínu SIFIs mohl kdokoli uvěřit.
SLEPÁ REGULATORNÍ ULIČKA?
Otázkou tak je, zda debata o řešení problému SIFIs není další slepou regulatorní uličkou. A zda není lepší i při existující míře nejistoty nechat nadále platit nepsané pravidlo, že o tom, kdo je systémově významný či není, pokud už tento sporný koncept vůbec přijmeme, rozhoduje rozsah a míra každého následujícího finančního požáru a finanční možnosti, omezení a vůle jejich hasičů.
Možná to bude nakonec nejen férovější, ale i více disciplinující pro celý finanční sektor. Proč by kdokoli měl mít automaticky jistotu, že na nejistém finančním trhu vždy přežije?