Mojmír Hampl (Reflex 26.8.2010 strana, rubrika 20 Reflexe)
MOJMÍR HAMPL píše o pasti, v níž se nacházejí země eurozóny
Snahy evropské politické elity opravit základy eurozóny OTŘESENÉ ŘECKOU KRIZÍ a zabránit jejímu opakování jsou logické. Stejně jako to, že se diskuse účastní i ty země Evropské unie, které eurem neplatí.
Hlavní dějová linka příběhu je známá: pakt stability a růstu byl v minulosti změkčen, zhusta porušován a jeho nedodržování bylo penalizováno jen naoko či vůbec. Rozpočtové problémy v mnoha zemích EU tak narostly v dobrých časech do neudržitelných rozměrů a v prvních špatných časech začaly otřásat samotnými základy integrační stavby, které říkáme eurozóna. Napříště by tedy měl být pakt zpřísněn a vynucován. Porušování základních rozpočtových pravidel klubu se má navíc nejen účinně sankcionovat, ale má se mu i předcházet.
EVROPSKÉ PENÍZE
Při čtení idejí, jež v tomto duchu pilně produkuje zvláštní pracovní skupina (tzv. Task Force) prezidenta EU Hermana Van Rompuye, se však nelze ubránit dojmu, že některé skvrny opravdu nelze vyčistit bez porušení podstaty látky.
Je možné skutečně zajistit účinné vynucování nadnárodních pravidel mezi rozpočtově suverénními národními zeměmi? Striktně vzato, dost těžko. Vezměme jakýkoli návrh na sankci, který je ve hře, a představme si, jak bude fungovat ve špatných časech. Když zemi s vysokým rozpočtovým schodkem připravíte o evropské peníze, nejspíš tím schodek jen zvýšíte.
Prostředky ze strukturálních a kohezních fondů či platby zemědělcům jsou často vázány v dlouhodobých projektech a závazcích. Nelze je snadno „vypnout“. Byly konečným příjemcům slíbeny a při dodržení podmínek budou muset být národní autoritou vyplaceny. Pokud nepřitečou prostředky z EU, národní vláda se jen o to víc zadluží. Totéž platí pro možné sankce rozpočtovým hříšníkům v podobě penalizačních plateb, pokut a depozit do společného rozpočtu klubu, ať už v jakékoli podobě.
Zkrátka, ať už bude mít země kvůli sankci náhle méně rozpočtových příjmů, nebo bude mít více rozpočtových výdajů, postih jen prohloubí problém, který měla řešit. Pokud by pokuta měla působit preventivně a být uvalena v dobrých rozpočtových časech, pak zase nemusí tolik bolet, a hlavně bude velmi obtížné skutečně rozhodnout o jejím uvalení.
BANKROT?
Zatím nikdo nenavrhuje, že by drakonickou sankcí mohlo být to, že „rozpočtově neposlušná“ země například dá do zástavy celému klubu rozsáhlý státní majetek, jenž by při trvání rozpočtových obtíží prostě propadl ostatním členům klubu, tak jako propadá zástava u nespláceného úvěru. Ovšem ani to by zřejmě nefungovalo, protože pak by každá země raději volila ve zlých časech restrukturalizaci dluhu či bankrot, které – skoro je kacířské tu zjevnou pravdu říct – bolí méně. V případě státního bankrotu si věřitelé žádný majetek dotyčného státu nerozdělí, na rozdíl od bankrotu soukromé firmy.
Proto přicházejí úvahy o omezení hlasovacích práv těch „neposlušných“ a větší federalizaci rozpočtové politiky. Ty ale zase logicky stěží projdou jednomyslným hlasováním a samy o sobě také nezaručí, že národní suverénní vláda a parlament budou rozpočtově zodpovědné, ať už v dobrých, či ve špatných časech.
Tedy samá kvadratura kruhu.
MĚNA BEZ STÁTU
Ta je ale dána vlastní podstatou eurozóny. Měnová unie bez státu je totiž opravdu unikát, v němž národní rozpočtová suverenita členů a striktní vynucování nadnárodních pravidel nejdou z defi nice dohromady. Je to jako mít možnost vynést nad odsouzeným verdikt, ale pak nechat na jeho úvaze, zda nastoupí do vězení. To vše se vědělo, jen si málokdo uměl či chtěl představit všechny fatální důsledky.
Extrémní řešení v podobě jednotného federálního státu je science fiction. A všechna jiná řešení hrozí přetrváváním latentní nestability měnové unie i v budoucnu. Memento pro všechny uvnitř i vně eurozóny je, že ideální cesty z této pasti ven není. I když možná ano – to kdyby všechny národní státy chtěly skutečně, autenticky a dobrovolně provádět dlouhodobě uměřenou a udržitelnou rozpočtovou politiku. Vsadí si ale na tuhle variantu někdo svůj měsíční plat?
Jejím předpokladem by totiž nejprve muselo být, že z mentality mnohých v integrované Evropě vymizí jazyk obsahující nejčastěji slova jako dotace, subvence, dluhy, daně, nároky, dávky a závislost na druhých a místo nich přijdou slova jako práce, úspory, investice, fl exibilita, samostatnost, odříkání a nezávislost.