Aleš Michl (Mladá fronta DNES 25. 5. 2020 strana 7, rubrika Názory)
Jestřábi a holubice
Na problematickém trhu se živými zvířaty jsem byl v květnu 2016 v čínském Čchung-čchingu. Vnitrozemí, střed Číny. Třetí největší město, po Šanghaji a Pekingu. Trh měl část „mokrou“ – ryby a vše další, co jsem ani nepoznal. A pak menší část s exotickými zvířaty. V obou částech se nedalo kvůli nečistotě koupit nic.
Alespoň jsem si to v duchu říkal. Čínské čtvrti v New Yorku nebo Londýně byly proti tomu luxus. Bylo odpoledne. O pár ulic dál byl supermarket s baleným masem a potravinami. Opodál byla celá ulice značkového zboží. Víc lidí bylo ale na trhu než v supermarketu. Násobně víc než na té široké ulici, kde šlo koupit kabelku Chanel.
Čchung-čching je od Wu-chanu šest hodin vlakem. V Číně malá vzdálenost. Ve Wu-chanu buď z laboratoře a pak z člověka na člověka, nebo ze zvířete na člověka se začala poprvé šířit nemoc covid-19. Na druhé straně Číny, na východě, je město Foshan a provincie Kuang-tung, odkud se koncem 2002 začal šířit SARS. A i tady hrál roli tamní „mokrý“ a „suchý“ trh. Byli na něm netopýři, prasata. Kupa lidí, co šla nakupovat, ale i jen navzájem se potkat. A byl tady i prodejce ryb, který po onemocnění nakazil personál nemocnice...
Ty trhy se rozrostly v Číně hlavně v 70. letech. Po období hladomoru. Nebyla alternativa, jedlo se všechno. Přerostlo to v byznys. Peníze pro chovatele, jídlo pro lidi.
Přerostlo to v místa, kde se lidé potkávají. Nemáte šanci to plošně zakázat. Budou stále tisíce dalších. Nejen v Číně, v celé jihovýchodní Asii. Jediný možný závěr: pokud vyspělý svět kupu peněz, co cpe do kapes lidí v duchu sociálního státu a co ho stojí byrokracie, přetočí do výzkumu léků a do zdravotnictví, zvládneme další vlnu lépe.