Jan Filáček (Ekonom 29.5.2008 strana 7)
Joseph E. Stiglitz v komentáři vyslovuje soustrast zemím cílujícím inflaci. Jelikož Česká republika patří mezi tyto »nebohé« země, nezbývá nám než na tento komentář reagovat a vyvrátit dva hlavní omyly, kterých se Joseph E. Stiglitz ve svém článku dopustil. Prvním omylem je autorovo tvrzení, že cílování inflace funguje tak, že kdykoli inflace překročí cíl, je třeba zvyšovat sazby.
Kdyby rozhodování centrálních bank bylo takto jednoduché, určitě by nezaměstnávaly týmy špičkových ekonomů a nerozhodovaly by po dlouhých diskusích.
Základní důvody, proč tak činí, jsou dva. Za prvé, centrální banky cílující inflaci rozhodují nikoliv na základě současné inflace, ale na základě posouzení prognózy jejího budoucího vývoje. Je tedy nutné sestavit tuto prognózu a diskutovat o jejích rizicích.
Za druhé, i když prognóza inflace leží nad cílem, neznamená to, že centrální banka musí zvyšovat sazby.
Banky cílující inflaci totiž nehledí výhradně na inflaci, ale berou ohled i na budoucí hospodářský růst či nezaměstnanost. Pokud ekonomice hrozí pokles do recese v důsledku nabídkového šoku, centrální banky mohou úrokové sazby ponechat beze změny či je dokonce snížit, i když se prognóza inflace pohybuje nad inflačním cílem. Rozhodování o optimální reakci na různé typy šoků není jednoduché a může se v čase lišit.
Druhým Stiglitzovým omylem je představa, že změnami úrokových sazeb centrální banky cílující inflaci ovlivňují pouze výši poptávky, a tudíž nemohou kompenzovat růst světových cen energií a potravin. Ať je ekonomika více či méně otevřená, změna úrokových sazeb má vždy dopad na kurz domácí měny vůči měnám zahraničním. Zvýšení sazeb vede k posílení měny, a tím se dovážené zboží (včetně energií a potravin) stává levnějším a vytváří se konkurenční tlak na pokles cen domácích výrobců. Snížení sazeb má stejné následky, pouze s opačným znaménkem.
Tento efekt je v mnoha rozvojových zemí silnější než efekt na domácí poptávku.
Dosavadní, v případě Nového Zélandu již téměř dvacetiletá, zkušenost zemí cílujících inflaci svědčí o tom, že právě cílování inflace je schopno se pružně vyrovnat s dopady vnějších šoků.
Není náhodou, že v rozrůstajícím se výčtu zemí s tímto měnově politickým režimem je převaha malých, vysoce otevřených ekonomik, které těmto šokům čelí nejvíce. Cílování inflace však není receptem pouze pro malé země, stejně dobře může fungovat i ve velkých ekonomikách včetně americké. Pokud by dnes americká centrální banka cílovala inflaci, Stiglitzovo volání po vyšších úrokových sazbách ve Spojených státech by bylo určitě vyslyšeno. *