Jakub Svoboda, Jiří Vavroň (Právo 22. 4. 2017 strana 21, rubrika Rodinné finance)
* Od počátku dubna se opět zpřísnila pravidla pro poskytování hypoték. Zájemci o vlastní bydlení mohou podle doporučení ČNB čerpat hypotéku jen do 90 procent z ceny nemovitosti. Zbývajících 10 procent si musí našetřit. Řada lidí tak na hypotéku už nedosáhne...
Vedle cenové stability, kterou zajišťujeme měnovou politikou, máme ve svém mandátu také finanční stabilitu. Ta se zajišťuje tzv. makroobezřetnostní politikou a nástroji, které spočívají v tom, že máme za povinnost dbát o to, aby náš finanční systém, banky a další finanční instituce byly schopny řádně fungovat nejen v časech dobrých, ale i v časech zlých. Z povahy věci finanční svět prochází určitými cykly, vždycky se trochu přehřeje, pak se zase musí zchladit a teď jde o to, aby tyto cykly neměly příliš vysoké a hluboké amplitudy. To je smyslem finanční politiky, aby i v dobách těžkých, které se nepochybně vrátí, zůstaly finanční podniky funkční a zdravé. Už od roku 2012 máme nulové úrokové sazby. Důsledkem je mimo jiné, že jsou výhodné úroky na úvěrech, to je jedna věc. Druhá věc je, že banky v takovéto situaci samozřejmě hledají možnosti výdělku, aby se uživily, aby vydělávaly. Jsou to normální firmy a jedna z možností, jak za této situace vydělávat, je prodávat více úvěrů. Poptávka po firemních úvěrech je přitom víceméně stálá, tam se toho nově nedá moc uplatnit. Naopak zajímavým cílem jsou domácnosti, obyvatelstvo má příležitost si půjčovat za dobrých podmínek, za nízkých úrokových sazeb. To přirozeně vede k tomu, že rostou rizika. Ta mohou přijít například v podobě zvýšení úrokových sazeb, které také jednou nastane, nebo zhoršení příjmů na straně dlužníků, čili občanů, kteří si úvěr vzali, protože bude třeba vyšší nezaměstnanost nebo se přestane dařit podnikání. Když přijdou do ekonomiky nějaké komplikující faktory, v ten moment se může najednou objevit poměrně velká skupina těch, kteří nebudou schopni svoje závazky splácet. To způsobí, že v bilancích bank se objeví mnohem více tzv. špatných úvěrů. A to už je situace, která je vždycky kritická. A ta nás zajímá primárně z pohledu bank, protože nám jde o zdraví celého sektoru. To je důvod, proč dbáme o finanční stabilitu.
* Je ale důvod k obavám? Vždyť dnes máme v bankách celkově nějakých 4 až 4,5 procenta špatných čili nesplácených úvěrů. U hypoték je to ještě mnohem méně.
Nám jde o to, aby nedošlo k příliš velké expozici bank vůči této části úvěrového portfolia, hlavně v takové struktuře, která by byla evidentně velmi riziková. Když si někdo půjčuje tzv. stoprocentní hypotéku, tak to znamená, že nemá žádné vlastní peníze. Jeho úvěr je pak vysoký nebo vyšší ve vztahu k příjmům. Když ekonomika roste, zdražují nemovitosti, protože je větší poptávka. Je-li nemovitost dražší, musí si lidé brát větší půjčku, a když si berou stoprocentní půjčku, tak samozřejmě roste riziko, že až dojde k nějaké krizi, ceny nemovitostí klesnou a míra pokrytí úvěru z prodeje zastavené nemovitosti může být dramaticky nižší, než byl úvěr. Což může být pro banky velký problém. Teď pomíjím problematiku ochrany spotřebitele, která je pro nás také velmi důležitá, ale v této věci řekněme trochu vedlejší. Dopředu, tedy preventivně banky omezujeme a říkáme, aby stoprocentní hypotéky nedávaly a aby těch, které jsou mezi 80 až 90 procenty hodnoty nemovitosti, dávaly třeba jenom 10 % z celého portfolia nového byznysu. Jedná se o standardní nástroje, které již využívá řada nejen evropských zemí.
* Dosud ČNB vydávala doporučení, kterými se banky zpravidla řídily. Proč se to nyní musí posvěcovat zákonem?
Chceme, aby tato doporučení přešla do zákona, protože když je v Česku něco jen tak dobrovolné, tak se to zase tak úplně stoprocentně dodržovat nebude. Banky se sice v tomto směru chovají velice zodpovědně, ale jsou pod obrovským tlakem konkurence a svých akcionářů. Akcionář chce vydělávat a do značné míry ho nezajímá, co bude za pět let.