Petr Kamberský, Jiří Táborský (Lidové noviny 19.7.2014 strana 8, rubrika Byznys)
Vždy budou chybět zubaři, Německo by potřebovalo jinou měnovou politiku, než dělá Evropská centrální banka, a krize v Česku byla tak dlouhá i proto, že jsme spořivý a opatrný národ, říká bývalý ředitel CERGE-EI a dnes člen bankovní rady ČNB Lubomír Lízal.
* LN Od roku 2008 se česká ekonomika trápí. Teď vykazuje pěkný, skoro tříprocentní růst, ale nezaměstnanost skoro neklesá. Jak tomu máme rozumět?
Pozor, ona klesá. Z 8,6 procenta v únoru na 7,4 procenta v červnu. I po očistění o sezonní vlivy se již několik měsíců projevuje fáze poklesu. To je dost významné. A druhý faktor se skrývá uvnitř statistik: více se pracuje s délkou pracovních úvazků.
* LN Co to znamená?
Člověk, jemuž se zkrátil úvazek na tři čtvrtiny, je pro velkou statistiku stále zaměstnaný. A když se díky novým zakázkám zase dostane na plný úvazek, na první pohled se nic nemění. Ale jeho příjmy vzrostou o třetinu.
* LN Takže přibývá nových míst, nebo jsme v oživení bez růstu zaměstnanosti?
Míst přibývá, o tom není pochyb. Ale zároveň jsme zažili časy, kdy jich přibývalo daleko víc. Takže jednoznačnou odpověď nemám, to souvisí se strukturou pracovního trhu. Vždycky je tu nesoulad mezi nabídkou trhu práce a tím, co firmy požadují. To bylo vždy a i v době krize existovaly profese, které všichni chtěli, a lidi prostě nebyli.
* LN Koho tím myslíte? Kameníky? Svářeče? Ajťáky?
Obvykle ajťáky. A mimochodem, taková anekdota z dřívějších akademických výzkumů zní, že ať se děje, co se děje, vždycky budou chybět zubaři. To je strukturální problém: dlouhodobě jich více odcházelo do penze, než přibývalo.
* LN Na podzim to vypadalo, že v zemi není větší škůdce než ČNB. Jak jste to vnímali?
Centrální banky obvykle nejsou zrovna v oblibě. Anomálie byla, že my jsme v oblibě byli, nikoli to, že na nás najednou přišla mediální smršť. Největší rozdíl byl pro mě v pohledu doma a zvenku. Zahraniční pohled byl: "Říkali, že to udělají, udělali to, odpovídá to roli centrální banky v dané situaci." Kritika byla věcná a jen z pohledu časování, zda jsme to neměli udělat dřív a že už jsme prošvihli ten optimální okamžik, nebo zda později, protože ještě nenazrál čas. Uvnitř České republiky byla debata úplně jiná. Kolegové, kteří byli v té době ve Švýcarsku - které udělalo o něco dříve obdobný krok -, tam měli problém vysvětlit, jak negativně je náš krok doma vnímán, protože to tam nikdo nechápal.
* LN A čím to bylo?
Většina populace zjistila, že existuje nějaká centrální banka, o níž neměla dosud potuchy. Pro mne nebylo největší překvapení, že většina populace žije ve zlatém standardu a vůbec nechápe, že dneska měnová politika funguje jinak, ale že taková debata - de facto z pozic pevných kurzů zlatého standardu - je vedena v médiích. A to zase ani teď nejde jednoduše přeložit, vysvětlit, že měna už dávno není podložená zlatem a funguje to jinak. Co mne zarazilo: překladatel, který obvykle vysvětloval naše kroky novinářům, a tedy i národu, tedy analytici, se kterými se setkáváme pravidelně čtyřikrát v průběhu roku, ten najednou vůbec nefungoval. Naopak. Najednou i oni byli často v zajetí teorií, které jsou logické z hlediska zlatého standardu, ale nikoli moderní měnové politiky. Čest těm, kteří měli odvahu jít proti proudu.
* LN Proč? Protože mnozí analytici jsou jen tváře pro média a měnové politice zas tolik nerozumí?
Možná. Dokud jsme dělali měnovou politiku pomocí úrokových sazeb, tento "překladač" fungoval. Ale je pravda, že to byly časy, kdy si obyvatelstvo většinou ani nevšimlo, že ČNB něco dělá. Další důvod byl specifický pro Česko roku 2013 - obyvatelstvo bylo extrémně nedůvěřivé k elitám jakkoli spojeným se státní mocí. Cokoli, co stát v tom širším slova smyslu udělá, je z tohoto pohledu a priori špatně. Centrální banka vždy nějak ovlivňuje ekonomiku i obyvatelstvo, ale to si toho často nevšímá. Jenže během krize vklady obyvatelstva narostly o třicet procent. A my jsme najednou střadatelům řekli - pozor, tohle nedělejte, ekonomika se dostává do deflační pasti a vy tomu napomáháte. Jakmile budete ještě dále šetřit a neutrácet v očekávání poklesu cen, spadneme do deflační spirály. A my jsme ochotni tuto bublinu propíchnout - což se pochopitelně mnoha lidem nelíbilo. Zejména střední třídě.
* LN Tohle byl hlavní důvod intervence?
Samozřejmě důležitější byl pohled firemní, ten spotřebitelský byl právě i ve vazbě na "zlatý standard" jen mediálně vděčný. Zásadní bylo, aby se firmy, které mají nějaký delší investiční horizont, mohly spolehnout na to, že inflace bude dlouhodobě v nějakém pásmu, a podle toho kalkulovat. A nebudou třeba spekulovat na odložení investic, aby nákladově ušetřily. Aby v jejich rozhodování nepanovala ani obava, že obyvatelstvo začne ještě více škrtit svou spotřebu. Protože kdyby tohle udělali všichni, tak jsme v deflační pasti tutově.
* LN Jak to, že se najednou zase objevují krachující či letadlové kampeličky?
Nám naše bankovní krize v devadesátých letech vlastně pomohla: udělali jsme si domácí úkoly, bankovní sektor se stabilizoval, máme funkční dozor i regulaci. A dali jsme do pořádku i motivace: naše pojištění vkladů vyplácelo devadesát procent. Jinými slovy: kdo šel i do rizikové úložky, přišel v případě krachu vlastně plus minus o ten úrok, ale nikoli o vklad. V okamžiku, kdy se Evropa dostala do finanční krize, tak přišlo nařízení stoprocentní garance a na všechno. Tedy nejen na vklad, ale i na úroky. A v takové chvíli, když mi někdo nabídne úroky z letadla, třeba dvacet procent, tak bych byl šílenec, kdybych neinvestoval, když mi stát garantuje vklad i tenhle bláznivý úrok. Absolutní garance tedy úplně rozhodila náš systém. Totální morální hazard. Nebo nemorální jistota.
* LN Jak se díváte na možnou bankovní daň?
Ta vypadá, že už naštěstí prakticky skoro všude usnula. Celé to dost souvisí s rozdílem mezi Evropou a Amerikou. V Americe bankám řekli: "Musíte dolít kapitál, protože potřebujeme, abyste dál úvěrovaly." A to je Amerika méně závislá na bankovních úvěrech. V Evropě se naopak řeklo: "Budete mít čistá portfolia a zvýšíte kapitálovou přiměřenost." Jenže co to znamená? V praxi začaly banky prodávat aktiva, snižovaly objemy úvěrů. A když se k tomu přidala hrozba bankovní daně, investoři najednou nechtěli dávat svoje peníze do evropského bankovního sektoru, přestože tento kapitál byl v bankách pochopitelně potřebný. Zbyl tedy tlak na další veřejnou pomoc a požadavek na předplacení si té pomoci speciální daní. Teď už je snad jasné, že nápad s bankovní daní nebyl zrovna nejšťastnější.
* LN Proč se vlastně Česko v posledních letech tak trápilo? Ledacos bylo u nás horší než třeba v Polsku, na Slovensku.
Část jsem už zmiňoval. Lidé začali hodně šetřit a to ještě více podrazilo poptávku, což bylo do značné míry sebenaplňující se proroctví. Pak se obtížně srovnávají státy. Například Polsko je mnohem větší trh než my. Nicméně z dění v celé Evropě vychází jedna věc. A sice že veřejné finance jsou výrazně procyklické. Zkrátka neplatí, že v dobách růstu jsou rozpočty restriktivní a v dobách krize naopak expanzivní. To se prostě neděje. Veřejné dluhy narostly natolik, že státy v době krize prostě nemohou výrazně zvýšit veřejné výdaje. Pak se někdo zeptá: "A jste schopní to zaplatit?" Výsledek jsme všichni viděli. Prostě veřejné výdaje rostou, pokud mohou, místo aby rostly, když je zle. Veřejné rozpočty zkrátka nejsou nastavené na krizi.
* LN Profesor Švejnar svého času říkal, že zná jen dvě země, které jsou pod svým potenciálem. Česko a Argentinu. Je to pravda?
On spíše říkal, že jsou to dvě země, které se historicky nejvíce propadly. U nás byl komunismus, což je celkem pochopitelné. Nicméně vrátil bych se spíš k tomu, proč u nás krize trvala déle než jinde. Podle mého jsou Češi tak trochu životní pesimisté. Začít podnikat a zkrachovat znamená, že má člověk do konce života cejch zkrachovalce. Tím je to nesmírně rizikové a málokdo do toho chce jít. Například v Americe toto nemají, každý zkrachuje několikrát, než se mu nějaký byznys povede. Ale právě podnikání a riziko jsou pramenem všech inovací.
* LN Nesnižujete trochu pozitiva? Například minimální zadlužení českých domácností, které je zhruba kolem 30 procent hrubého domácího produktu, zatímco třeba Nizozemci dluží asi 130 procent HDP.
Spíš jsem mluvil o reakci na krizi. Lidé zkrátka reagovali opatrností a pesimismem. Ale jinak je fakt, že nejsou jen negativa. Například z hlediska nákladů na obsluhu veřejného dluhu. Jsou chvíle, kdy si půjčujeme levněji než Francie. Pro trhy byla Česká republika kredibilní.
* LN Nedostáváte se teď trochu do rozporu s vládou, která tvrdí, že bankovní unie je výborná věc, ale vy jako regulátor máte celkem logické námitky?
Podle mého se až časem ukáže, jestli rozpory jsou primárně verbální, nebo jestli tam číhají i nějaké věcné rozpory. Bankovní unie je podle mého názoru produkt, který má smysl pro členy měnové unie, pro nikoho jiného smysl nemá. Pokud chci euro, může pro mě bankovní unie mít pozitiva. Pokud ještě euro nemám, má pro mě bankovní unie jen náklady a negativa. To ale neznamená, že ji mám ignorovat a nejednat o její podobě, dokud to jde.
* LN Pokud bychom byli v bankovní unii, nemohly by mateřské banky ze svých českých dcer snáze vytahovat likviditu?
To je poměrně zásadní věc. Zjednodušuji. Dokud euro nemám, je dění na bankovním trhu čistě moje věc. Když ale jsem v bankovní unii, stírá se hranice mezi tím, co se děje v jednom státě a co se děje v celé skupině. Jinými slovy, dnes jsme schopní ohlídat situaci, pokud by se například nějaká mateřská banka v zahraničí dostala do problému, aby jí česká dcera neposlala likviditu na úkor své vlastní stability či zdraví. Dnes to jde. V měnové unii by o tom rozhodoval někdo jiný.
* LN V čem je tedy výhoda bankovní unie?
Výhoda je pro ty, kteří mají pocit, že by jejich bankovní sektor mohl být v problémech a budou potřebovat pomoc. Což také mnohé vypovídá o těch, kteří jsou pro bankovní unii a kteří jsou o něco zdrženlivější.
* LN Pokud se politická reprezentace rozhodne přijmout euro, kdy jsme podle vás schopni splnit všechny podmínky?
To je otázka spíše na politiky. Otázka, která v této oblasti bude vždy viset ve vzduchu, je, jestli výhoda vlastní měnové politiky převažuje nad výhodami, které nám poplynou, když se jí vzdáme.
* LN Když to hodně zjednodušíme, hlavní autoritou je Německo, se kterým jsme velmi svázaní a které má vliv i v Evropské centrální bance. Jak velká je šance, že se dostaneme do situace, kdy budeme potřebovat politiku nezávislou na ECB?
Teď v ní jsme! Jestliže jsme se sazbami dlouho na nule a potřebujeme použít kurz, znamená to, že naše měnová politika musí být výrazně jiná než politika ECB. Vtipné je, že část kritiky našich intervencí přišla právě z tábora zastánců vlastní měny a vlastní měnové politiky. V tom je přece logický rozpor - pokud chci vlastní měnu, mám také podporovat vlastní měnovou politiku, i když to je nepopulární. Kdybychom měli jednu měnu jen s Německem, bude situace zase úplně jiná. Ostatně Německo by také potřebovalo jinou měnovou politiku, než má dnes. Výpočty ukazují, že "německé euro" je tak o pět až deset procent podhodnocené. Nějaké tenze v měnové unii budou vždycky, ostatně i proto se institucionálně vyvíjí, a myslím, že na otázku, jestli je vstup výhodný, nebo ne, nebude v dohledné době existovat jednoznačná odpověď.
* LN Jak vás potěšila zpráva statistického úřadu o takřka nulové inflaci?
Nijak. To jsme čekali. To nebylo žádné překvapení, ostatně jsme to již reflektovali v dříve publikovaném záznamu z měnového zasedání.
* LN Mysleli jsme, že budete spokojeni, že se splnily vaše předpovědi a potvrdilo se, že jste na podzim zasáhli správně.
Ano, loňská hrozba deflace byla odvrácena. Musíme se na to dívat optikou měnového horizontu: to, co vidíme dneska, jen určovala měnová politika před rokem. Pro nás je to vlastně loňský sníh, když to mám říct jednoduše. Měnová politika má dopady během roku, roku a půl - i když pokud se hne kurz, je to někde rychlejší.