(Bankovnictví 16.12.2003 strana 1, rubrika: Editorial)
Končící rok byl stejně jako ten minulý poznamenán rozsáhlými diskusemi ekonomů ohledně rizik velmi nízké inflace a jejích implikací pro účinnost měnové politiky. Ústředním bodem debat byla doporučení pro ty centrální banky, které ve snaze o utlumení dezinflačních tlaků snížily své úrokové sazby k historicky nízkým hodnotám. Výsledkem byla řada návrhů, jejichž potenciální výsledky jsou teoreticky i prakticky sporné. I z tohoto důvodu jsou současné signály o lepšícím se stavu světové ekonomiky a zmírňování tlaků na pokles cen nesmírně důležité. Vznik diskuse ohledně rizik příliš nízké inflace by neměl být velkým překvapením. Je logické, že zásadní změny makroekonomického prostředí, které se začaly prosazovat v průběhu 90. let 20. století, přinesly řadu nových výzev. Po celá desetiletí byla jedním z charakteristických rysů světové ekonomiky vysoká inflace. Zásadní zlom v boji s tímto fenoménem přineslo až ustanovení nezávislých centrálních bank. Završením celého procesu pak bylo konstituování cenové stability jako primárního cíle měnové politiky a rozšíření dnes již značně standardizovaného režimu cílování inflace v desítkách zemí. Ve druhé polovině 90. let došlo k celosvětovému dramatickému poklesu inflace. Zatímco v roce 1980 byla průměrná světová inflace 17 %, v roce 2000 již dosáhla pouhých 4 %. V rozvojových zemí ještě v roce 1989 činil průměr inflace 27 %, zatímco v roce 2000 to bylo necelých 6 %. Tento vývoj nebyl samozřejmě pouze výsledkem politik centrálních bank. V tomto směru působila rovněž řada autonomních procesů, které jsou spojeny s internacionalizací, deregulací a modernizací světové ekonomiky. Velkých změn doznala i měnová politika založená na cílování inflace. Ta zbavila centrální banky kazajky nepružných pravidel, ale zároveň uvalila na diskreci zřetelná omezení. Tím vznikl relativně omezený prostor pro stabilizační politiku, který by ovšem již neměl být příliš rozšiřován, neboť znalosti o dlouhodobých efektech jeho využívání jsou velmi malé. V současnosti prakticky všechny centrální banky cílující inflaci praktikují v rámci omezené diskrece flexibilní přístup. Ten spočívá ve snaze o dosahování stanovených inflačních cílů pouze ve střednědobém horizontu. Pokud nějaký šok vede k vychýlení inflace, nesnaží se o rychlý návrat inflace do cíle, neboť to by mohlo mít dlouhodobě negativní účinky pro zdraví reálného i finančního sektoru. Empirické studie potvrzují, že cílování inflace významně ukotvuje inflační očekávání. To uvolnilo centrálním bankám ruce pro stabilizaci hospodářského cyklu. V důsledku toho pokračuje trend ke snižování volatility výstupu a k prodlužování expanzí na úkor kontrakcí. Zároveň se objevují obavy, zda centrální banky nezajdou v omezování hospodářského kolísání příliš daleko, zda nebudou bránit přirozeným přizpůsobovacím procesům, což by mohlo vést k postupné akumulaci tržních nerovnováh. Toto dilema bude v dalších letech pro tvůrce měnové politiky jednou z klíčových výzev. S poklesem inflace a její stabilizací na nízkých hodnotách se do popředí dostává řada nových otázek, které se nejvíce týkají jejich schopnosti čelit novým zdrojům nestability přicházejícím zejména z finančních trhů. Centrální banky si proto stále více kladou za cíl udržovat nejen cenovou, ale i finanční stabilitu. Oba úkoly jsou do značné míry funkcí kvality měnové politiky. Problémy finančního sektoru vzniknou obvykle tehdy, pokud byla v předchozím období měnová politika příliš přísná. A naopak, cenovou nestabilitu najdeme často v ekonomikách, kde v předchozím období rostla příliš rychle úvěrová emise. Z těchto důvodů se centrální banky stále více zajímají o implikace procykličnosti a dalších prvků v chování finančních institucí pro měnovou politiku a následně pro ekonomický vývoj. Jejich pochopení a implementace do měnověpolitického rozhodování je druhou důležitou výzvou. Jedním z hlavních záměrů České národní banky v posledních letech bylo zabránit výrazným výkyvům agregátní poptávky a hospodářského růstu. Navzdory kurzovým šokům a nepříznivému externímu vývoji se to do značné míry podařilo. Zároveň byla posílena stabilita bankovního sektoru. Jelikož existují dobré předpoklady pro udržení tohoto trendu i v dalších letech, lze očekávat postupný pozitivní odraz dosažené stability v souhrnném ekonomickém vývoji.