Mojmír Hampl (FaktorS 4. 1. 2018 strana 13, rubrika Rezervy)
U nás v Česku se poměrně často do veřejné debaty vrací téma množství zlata v rezervách centrální banky. Třeba teď. Zlato je mytický kov, který vzbuzuje řadu romantických představ. V oblasti peněz to platí dvojnásob. Mám na toto téma dost vyhraněný názor, který asi nemusejí sdílet ani mnozí v komunitě bankéřů. Zde je.
Zaprvé, zlato v dnešním peněžním systému nehraje fakticky žádnou roli. V žádné zemi světa neexistuje zlatý standard a zlaté či jiné „krytí“ konvenčních peněz. Nikdo tedy nemá ani teoretickou možnost směnit své bankovky, mince či finance na účtu za tento drahý kov. Definitivně a zcela plošně to platí od odpoutání amerického dolaru od zlata v roce 1971.
Význam? Nula
Ale pozor, reálně neexistovala možnost jednotlivce si peníze směnit za zlato ani do té doby, a to ani ve Spojených státech. Za totality bylo třeba na československých bankovkách napsáno, že jsou „kryté zlatem a ostatními aktivy“ tehdejší státní banky. A ani tehdy to nebyla pravda. Krytí v původním smyslu neexistovalo, ekonomicky to byl nesmysl, zřejmě psaný ke zvýšení důvěry v měnu. Čili význam zlata pro fungování peněžního systému je dnes bez nadsázky podobný jako význam mědi, cínu či wolframu. Nula. Zlato nejsou peníze, jen komodita.
Je ale pravda, že mnohé centrální banky zlato stále drží ve svých devizových rezervách. Zde však platí důležité zadruhé. Neexistuje naprosto žádná vazba mezi bohatstvím země, její vyspělostí či stabilitou a množstvím zlata, které centrální banka té či oné země má! Rozvrácená Venezuela ho má dvakrát více než Austrálie, Libanon dvakrát více než Švédsko, Irák více než Dánsko, Portugalsko více než Velká Británie, Bělorusko asi tak jako Finsko. Bohatá Kanada nemá zlato žádné, naopak Alžírsko či Libye ho drží přes sto tun. Slovensko má zhruba 31 tun zlata, Česká národní banka po prodejích před dvaceti lety asi třikrát méně (devět tun).
Hodně centrálních bank vlastní zlato buď z historických důvodů (proto mají stále největší zásoby Spojené státy, zhruba dvakrát více než Čína a Rusko dohromady), anebo proto, že to ukládá zákon (Kazachstán, Makedonie). Často je též bráno jako možný doplněk jinak bezhotovostních devizových rezerv. Nicméně nenese úrok, musí se fyzicky skladovat a není ani tím mytickým uchovatelem stabilní hodnoty, protože jeho cena je proměnlivější než cena řady úročených vládních cenných papírů.
Fenomén pokladu
Tento kov navíc pro centrální bankéře představuje jistý mentální oříšek. Obyvatelstvo, které ho z důvodu historických považuje za znak bohatství či „poklad“, nepřipouští úvahu, že by se kdy dalo zlato prodat. Ani kdyby jeho cena rostla. Má prostě jednou provždy zůstat ležet v sejfech. V tomto pojetí to ale nejsou devizové rezervy centrální banky, jež se ve své skladbě nutně proměňují. Spíše jakási „státní hmotná rezerva“, železná zásoba na okamžiky nejtěžší. Stejně jako ropné či potravinové zásoby, u nichž ovšem nikoho nenapadne, že by je měla vlastnit či spravovat centrální banka.
V tomto pojetí asi může mít zlato svůj povzbuzující význam (pomiňme skutečnost, že právě tuto komoditu jsme třeba v těžkém okamžiku okupace před druhou světovou válkou sami vydali okupantům). Pak ale trochu připomíná zásobárnu prehistorických psacích strojů pro případ, že by vypadly sítě a nefungovaly počítače a textové editory. V časech takového blackoutu bychom ale asi stejně řešili jiné problémy.
Přes vše uvedené je zlatý mýtus zejména v konzervativních populacích silný. Proto se často na přednáškách publika, nedůvěřivého vůči mému výkladu, ptám: A kolik zlata máte vy sami v majetku oproti konvenčním úsporám? Inu, překvapivě málo.