(ČRo 6 12.12.2007, rubrika: 18:10 Názory a argumenty)
Radko KUBIČKO, moderátor
--------------------
Vítejte při poslechu nedělního vydání našeho hlavního publicistického pořadu. Od mikrofonu
vás zdraví Radko Kubičko. Jako každou neděli, i dnes nás čeká pravidelná diskuse u kulatého stolu,
ale tentokrát ne u kulatého stolu Českého rozhlasu 6. Dnes budeme opět vysílat další z debat, které
pro náš pořad vznikají občasnou spoluprací s některým z veřejných diskusních fór, tentokrát se už
poněkolikáté podíváme do diskusního klubu Osma, kde jsme tento týden pořídili dnešní nahrávku.
Přeji příjemný poslech po celých padesát minut. A já jen připomenu, že původně byla na dnešek
připravena debata o vyrovnávání se s minulostí. Tento týden ovšem Osma zorganizovala další
zajímavou a nanejvýš aktuální debatu o vztahu České republiky k zavádění společné evropské měny
euro. K debatě o vyrovnávání se s minulostí se ještě vrátíme. Téma tentokrát znělo Čekání na
společnou měnu aneb kdo se bojí eura. Jak známo, Česká republika je odhodlána euro přijmout,
zavázala se k tomu ostatně dohodami. Termín tohoto přijetí byl už ale několikrát stanoven, ale
stále se posouvá. Ten poslední, rok 2012, zpochybnili už někteří vládní politikové v nedávné době.
Přitom většina okolních států by v tomto roce už měla eurem platit a s nimi i většina zemí, které
do Evropské unie přistoupily společně s Českou republikou. Zůstane tedy Česká republika ostrůvkem.
Současná vládní koalice skutečně s přijetím eura nespěchá, zatímco pro nové země Evropské unie je
věc přijetí eura také otázkou prestiže, Slovinsko se například stalo součástí eurozóny už druhý rok
po svém vstupu, pro současnou českou vládu, ale také například českého prezidenta Václava Klause je
tomu spíše naopak a utvrzuje v tom stále sílící kurz české koruny oproti dolaru, ale také oproti
euru. Dejme tedy teď slovo diskusnímu fóru Osma, které tentokrát moderoval jeden z členů tohoto
klubu, poslanec Evropského parlamentu za Sdružení nezávislých kandidátů-Evropské demokraty Josef
Zieleniec.
Josef ZIELENIEC, moderátor, člen diskusního klubu Osma, poslanec Evropského parlamentu za
Sdružení nezávislých kandidátů-Evropské demokraty
--------------------
Dobrý den, vítám vás na další v řadě diskusí organizované sdružením Osma. Osma je sdružení,
které si dalo za úkol organizovat pravidelné rozpravy, které by mohly překlenout deficit seriózní
diskuse problémů, které nás významně ovlivňují. Členy Osmy jsou Vojtěch Cepl, Jiří Grygar, Tomáš
Ježek, Tomáš Klvaňa, Libuše Koubská, Daniel Kvasnička, Zdeněk Lukeš, Hana Marvanová, Alena
Müllerová, Jiří Pehe, Ladislav Smoljak, Bohuslav Svoboda, Saša Vondra a já Josef Zieleniec. Já bych
chtěl vás přivítat na diskusi, která je věnovaná otázce přijetí eura v České republice s názvem
Čekání na společnou měnu aneb kdo se bojí eura. Po mé levici sedí Oldřich Dědek, který absolvoval
obor ekonomika, zemědělství na Vysoké školy ekonomické, byl na stáži v Británii a ve Spojených
státech, byl jedním z pilířů Ekonomického ústavu i v době, kdy já jsem v této budově působil, byl
poradce předsedy vlády Tošovského, byl viceguvernérem České národní banky, v současné době působí
na Institutu ekonomických studií Fakulty sociálních věd, je od března letošního roku národním
koordinátorem pro zavedení eura. Po mé pravé ruce sedí Mojmír Hampl, absolvent Národohospodářské
fakulty Vysoké školy ekonomické, souběžně studoval University of Surrey ve Velké Británii, kde
získal titul Master of Science, působil jako senior-analytik v České národní bance a externí
poradce ministra financí, byl také koordinátorem, ekonomem a koordinátorem ekonomických analýz v
České spořitelně, členem představenstva a vrchním ředitelem České konsolidační agentury, od
prosince roku 2006 je členem Bankovní rady České národní banky. Po levé ruce vedle kolegy Dědka
sedí Pavel Mertlík, také absolvent Vysoké školy ekonomické, působil na této fakultě jako asistent,
potom pracoval v Prognostickém ústavu, v Institutu ekonomie České národní banky a učil na Fakultě
sociálních věd, byl ministrem financí v letech 99 - 2001, byl také místopředsedou této vlády, v
současné době je hlavním ekonomem Raiffeisenbank. Po mé pravici vedle kolegy Hampla sedí Bohuslav
Sobotka, absolvent Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, od roku 96 je poslanec v
Poslanecké sněmovně za ČSSD, byl opětně zvolenej poslancem v letech 98, 2002 a 2006, člen
rozpočtového výboru, byl ministrem financí mezi léty 2002 a 2006, místopředsedou vlády, od září
2006 je předsedou rozpočtového výboru Poslanecké sněmovny. Máme tedy velmi reprezentativní panel,
já se omlouvám, že není výraznější zastoupení vlády současné, musím říct, že nepovedlo se mi
přemluvit klíčové členy vlády, doufám, že to není znamení, že vzdávají kontumačně diskusi na téma
euro. Přesto, že dokonce jeden z nich je členem výboru Osmy. Prosím, abyste mluvili jenom do
mikrofonu, pořad se nahrává pro Český rozhlas 6, téma je dost náročné i bez toho, že bychom dělali
nějaké košaté exkurze někam jinam mimo toto téma. Protože jsme na akademické půdě, tak místo
protokolu budeme mít abecedu, já požádám pana kolegu Dědka, aby to uvedl.
Oldřich DĚDEK, bývalý poradce předsedy vlády Tošovského, bývalý viceguvernér České národní
banky, koordinátor pro zavedení eura, Institut ekonomických studií Fakulty sociálních věd
--------------------
Dobrý večer, přívrženci Osmy, nevím, jestli z mé funkce vyplývá, že bych měl vysílat
pozitivní nálady vůči euru, ale myslím, že to není zapotřebí mluvit skutečně podle svého nejlepšího
vědomí a svědomí. Ekonomové rádi tuto problematiku stylizují do podoby nákladů a přínosů, to
znamená, že na jedné straně si napíší seznam přínosů zavedení eura, na druhé straně jsou to ty
náklady, no, ale problém je v tom, že nikdo objektivně nezměří vlastně, jaká je váha jednotlivých
kritérií, a proto si do toho dáváme své vlastní subjektivní soudy. Ty jsou buď podprahově ovlivněny
nějakým politickým přístupem, anebo jsou fundovány nějakou teorií, nějakým ekonomickým vzděláním.
Já se neodvažuji říci, co platí v mém případě. Sám to možná nevím. No, nicméně kdybych měl stručně
v těch úvodních pěti minutách zaspekulovat na to téma, jak já vidím tu bilanci nákladů a přínosů,
tak z mého hlediska je zde na straně přínosů jedna obrovská položka, a to je, jsou výhody pro
podnikový sektor. Zde skutečně nelze o čem diskutovat, je to skutečně tvrdá položka, kdy podniky
mohou celkem přesně vyčíslit, na kolik milionů, miliard je vyjde kurzové riziko a tyto výhody jsou
stále širší, že. Chystá se zavedení takzvané /nesrozumitelné/ jednotného eurového platebního
prostoru, kde zase budou další výhody pro uživatele eura. Je zde výrazná úspora transakčních
nákladů, které se možná těžko sumarizují, ale bankovní sektor má dobře spočítáno, na kolik ho
přijde, na kolik se mu zkrátí poplatky, až podniky nebudou muset provádět konverze, až nebudou
muset vést speciální devizové účty a podobně. To z mého subjektivního hlediska je významná položka
zejména pro naši ekonomiku, která je extremně obchodně otevřená, finančně propojená s eurozónou, po
vstupu Slovenska se ukazuje, že podíl našeho zahraničního obchodu s eurem bude někde kolem
sedmdesáti pěti procent, což je tedy podle mého argument, jak Brno. No, a co tedy lze dát na tu
druhou stranu vah. Samozřejmě jsou zde ty argumenty, nad nimiž se lze zamýšlet, ale právě ta povaha
těch argumentů, která je někdy taková, se mně zdá, až trošku křečovitá, taková ne tolik
přesvědčivá, jako je ten argument na té straně výnosu, mně dává celkem takovou jistotu, že ta
bilance je skutečně vychýlená ve prospěch eura. Na té straně, jaké jsou asi takové ty klasické
argumenty, které se uvádějí v neprospěch. Tak za prvé je to taková hlubší otázka, jestli ten
projekt eura jako takový je úspěšný projekt a o tom se diskutuje a samozřejmě kdyby bylo povědomí,
že ten projekt nějakým způsobem se rozkližuje, nějakým způsobem se dostává do stále většího pnutí,
tak asi by nebylo moudré radit naší vládě, aby se k tomu projektu připojila. No, ale jaká jsou
tvrdá fakta. Zatím nikdo nevystoupil, jsou stále další zájemci, že jo, od příštího roku to bude
Malta, Kypr, Slovensko by rádo z pobaltských republik, samozřejmě tam je problém plnění kritérií,
ale sami, sami taky nemají problém. Takže to je takový triviální možná argument, ale podle mého
názoru dost přesvědčivý, že je stále více zájemců. Potom je zde diskuse taková trošku ne zcela
korektní, jak vlastně euro zpomalilo hospodářský růst v západní Evropě. Zase, kdybychom, myslím,
toto vzali za takovou ten seriózní konec, tak bychom viděli, že když očistíme třeba Německo, kde ty
problémy byly specifické a kde navíc Německo za, za to období stagnace vykazovalo obrovské, vlastně
víceméně tím tahounem byla exportní expanze, tak že tam absolutně ty růstové problémy nebyly dány
nějakým chybným kurzem, že jo, protože tam problém takto nestál. Takže kdybychom odečetli Německo,
tak zjistíme, že zde žádný rozdíl růstový mezi zbytkem eurozóny a těmi nečleny Evropské unie
víceméně žádný neexistuje. Navíc takové Dánsko, které se dává za příklad země, která si úspěšně
vede mimo eurozónu, tak ona vlastně v té eurozóně je, protože udržuje fixní kurz vůči euru, ta
měnová politika je naprosto zaměřená na udržení kurzu a absolutně se nesnaží o nějaké vyhlazování
hospodářského cyklu. Takže to jsou, to jsou takové argumenty, které podle mého názoru
nepřesvědčují, že by ten projekt jako takový byl špatný, v něčem jaksi se zadrhával, no, koneckonců
příští rok bude vstupovat, budeme slavit desetileté výročí. Bude to příležitost si připomenout
vlastně, jak to s tím projektem stojí a já myslím si, že se budou, mohou mýlit i nositelé
Nobelových cen, kdysi jsem se dočetl, že Milton Friedman euru dal patnáct let a ani o rok více, že
potom tedy ten projekt se beznadějně tedy rozloží. Zatím nic takového podle mého názoru nesvědčí,
že by se něco takového dělo a myslím si, že spíše ty projevy budou spíš mít takový ten, spíše
takový ten oslavující ráz. Ale uvidíme. Dále jsou to ty naše argumenty domácí, že jo, také se zde
uvádí celá řada takových protiargumentů, asi nemá cenu zabíhat do nějakých hlubších detailů, třeba
zajímavý je ten argument vlastně, když ti exportéři si stěžují na posilování koruny, tak se
argumentuje, že když se ta koruna zafixuje, tak oni vlastně to, co ztráceli na posilování, se jim
zase dveřmi vrátí ve vyšším růstu mezd a takže nula od nuly pojde. Myslím si, že také tento
argument není zcela korektní. No, a potom jsou zde takové ty pseudoargumenty, které ovšem jako mají
svoji sílu, že jo, často lze slyšet, jak můžeme vstupovat do eurozóny, když máme průměrný důchod,
průměrnou úroveň třeba čtyři sta eur, co tam vlastně budeme hledat. Já si myslím, že to je často
třeba slyšet ze strany odborů, taková ta obava, že s takto nízkou úrovní vlastně vzniknout nějaké
problémy. Nevím přesně jaké, co by to tedy mělo znamenat, čím by se to mělo lišit od současného
stavu, kdy ta důchodová hladina je naprosto stejná jako po vstupu eurozóny, jenom to samozřejmě
bude transparentnější, to je pravda. Ale co by to mělo vyvolat za národohospodářské problémy a
nerovnováhy, to mi uniká. Potom jsou tady, že jo, takové argumenty, se říká, tak přijdeme o kurz a
se nám okamžitě tedy zdraží ceny surovin, že jo, ceny, ceny ropy a podobně. No, a zapomíná se, že
ten dolar nezanikne, že jo, samozřejmě, že budeme i, pokud tedy dolar bude v takto špatné kondici,
tak i s eurem vlastně budeme ty výhody inkasovat. Ale to už jsou, že jo, takové ty argumenty, které
se často uvádí, z mé pozice mě samozřejmě trápí jeden argument, který, kterému se musíme věnovat a
vymýšlet, jak to zařídit, aby k tomu nedošlo, a to je ten jev, aby i Česká republika, případně až
přejde na euro, aby tady nevznikl ten konflikt mezi tou vnímanou a faktickou inflací. To skutečně
je problém. Na tom problému podle mě je fascinující to, že když euro mělo vzniknout, tak se
samozřejmě spekulovalo o všemožném, že jo, že, jak to dopadne, až bude zde jednotná měnová
politika, která má padnout všem, jaké to bude mít důsledky, když ty ekonomiky nejsou sladěny.
Nikoho nenapadlo, že by toto mohl být ten hlavní, hlavní problém. A jestliže dnes sledujeme
průzkumy veřejného mínění v eurozóně, kde v některých zemích skutečně je takový vlažný postoj vůči
té společné měně, no, tak to je jedině z tohoto důvodu, že ty lidé mají zkušenost, že euro zvedlo
ceny, i když ta statistika nám to neříká. Lze to zase psychologicky jaksi vysvětlit, ale to je
takový ten praktický problém, který já bych viděl jako závažný, kterému je potřeba se věnovat, a
doufám, že to u nás dopadne v tomto směru dobře.
Josef ZIELENIEC, člen diskusního klubu Osma, moderátor, poslanec Evropského parlamentu za
Sdružení nezávislých kandidátů-Evropské demokraty
--------------------
Děkuji Oldřichu Dědkovi za výklad a prosím pana kolegu Hampla, který je nejen druhý podle
abecedy, ale také z toho panelu představuje takového eurorealistu.
Mojmír HAMPL, bývalý člen představenstva a vrchní ředitel České konsolidační agentury, bývalý
ekonom a koordinátor ekonomických analýz v České spořitelně, bývalý externí poradce ministra
financí, bývalý senior-analytik v České národní bance, člen Bankovní rady České národní banky
--------------------
Dobrý den, já moc děkuju za pozvání na tuhle diskusi, která podtrhuje to, co musím říct, že
při mém obhlížení okolních zemí je, je definiční, definičním znakem České republiky, že tady se
diskuse o euru vede, vede se poměrně intenzivně, vede se poměrně strukturovaně, padají poměrně
dobře definované názory na, na obou stranách a řekl bych, že Česká republika v tomto je outlier ve
východní Evropě, v konvergujících zemích. Diskuse tady se vede a je poměrně rozsáhlá a já jsem za
to rád a jsem rád, že pan Zieleniec zorganizoval i tuhle diskusi, která to jenom potvrzuje. Já jsem
nedbal toho, co pan Zieleniec říkal a nachystal jsem si skutečně asi tak padesátiminutové
vystoupení, což když jsem řekl panu Zielencovi, tak mi řekl, že mě vyřadí z panelu a že mám jít
domu, což já bych teda nerad. Já to mám zformulováno do takových jedenácti poznámek, na které mám
devět minut, což je prostě nedělatelný, takže já, já zkusím zkoncentrovat ty poznámky do výkřiků
bez, bez obhajoby, kterou tady uvnitř mám. A když budete chtít potom obhajobu ke každému z těch
výkřiků, tak se přihlásíte a řeknete, jo. Tak název semináře zní Kdo se bojí eura, je to takový
sugestivní název záměrně zvolený panem Zieleniecem a já mám právě pocit, že takové ty věty jako
strach, obavy, anebo naopak adorace, zboštění, ať už eura, nebo české koruny, že to jsou prostě
přesně věci, které do té diskuse alespoň na půdě tohoto ctihodného Národohospodářského ústavu, do
té diskuse vůbec nepatří. Já vám upřímně řeknu, že prostě pro mě není euro znakem kvality
ekonomiky. To, že v nějaké ekonomice se platí eurem, není z definice znakem kvality té ekonomiky,
stejně jako není znakem kvality té ekonomiky, že se tam platí nějakou domácí lokální měnou. Každá
země může žít dobře s vlastní měnou a žít špatně s eurem, nebo naopak, a to vše, na čem záleží, to
posouzení, jestli se jí bude dařit, je to, jakou má domácí hospodářskou politiku, jak má splněný
domácí úkoly a jak se jí doma daří. To, co já považuju za jednu z největších vad diskuse o euru u
nás, je malé soustředění se právě na toto, právě na to, že nelze koupit nikdy žádnou kredibilitu
zadarmo zvenčí, nelze nic získat zadarmo, všechno je jenom práce doma, nic víc a nic míň. A jestli
si někdo myslí, že přijetí měny nebo vzdání se měny, přijetí jakékoliv měny, vzdání se jakékoliv
měny samo o sobě něco zaručuje, něco vynucuje, něco znamená pro kvalitu ekonomiky, tak to je prostě
moje vstupní poznámka, s tím já nesouhlasím, a proto, a proto samozřejmě mám problém i s těmi
adoracemi, strachy, obavami. Druhá poznámka je čistě ekonomická. Měnová unie není nic jiného než
absolutní, nejstriktnější verze fixního kurzu, to je prostě ta nejstriktnější verze zafixování
nějaké ceny, které se říká kurz, jakou si umíme představit, protože je neodvolatelně zafixovaná a
zafixovaná s tím, že už se nikdy odfixovávat nebude, že, že odfixování není možné. A diskuse o tom,
jestli tahle cena, které se říká kurz, má být zafixována, nebo ne, jestli má země spíš žít s volným
kurzem nebo s fixním kurzem nebo s tou extremní verzí, které se říká měnová unie, ta diskuse je
nesmírně staré v ekonomii, řekl bych, takových minimálně, ta hodně seriózní minimálně takových
padesát let a řekl bych, že není sama o sobě ukončená, ani v ekonomické teorii. V minulosti, to mi
tady kolegové ekonomové potvrdí, na té straně těch stoupenců, stoupenců plovoucího kurzu to byly
takové, takoví význační ekonomové jako John /nesrozumitelné/ nebo Milton Friedman, na té druhé
straně zase významní ekonomové jako Abba Lerner nebo Kenneth Arrow. Významná osoba pro diskusi o
měnové unii, o té extremní verzi fixního kurzu je shodou okolností Robert Mundell, nositel Nobelovy
ceny za ekonomii z roku 99, který je, a to je taková pikantnost, proto říkám poznámka ekonomická,
který je obecně používán oběma stranami té diskuse. Je používán jak stoupenci měnové unie, tak
odpůrci měnové unie, a to proto, že on má dvě fáze ve své akademické kariéře. Ta úplně první je
fáze, ve které on byl důsledným stoupencem volně plovoucích kurzů, volných kurzů a tahle etapa
končí někdy na začátku šedesátých let vydáním toho jeho klíčové díla Theory of Optimum Currency
Area z roku 61 a naopak poté se překlopil do úplného, úplně opačného extrému a z pozice, z pozice
ekonoma začal obhajovat ten, ten naprostý opak, to jest, to jest měnové unie. Toto je dodneška
používáno oběma stranami té diskuse a já tím jenom chci poukázat na to, že ta diskuse o tom, jakou
zvolit kurzovou politiku, protože měnová unie není nic jiného než diskuse o nějaké formě měnové
politiky. Je, řekl bych, nehotová a dodneška, dodneška najdete stoupence ať toho jednoho, nebo toho
druhého proudu. Co platí v každém případě, je, že ať už se na ty Optimum Currency Area argumenty
díváte z jedné, nebo z druhé strany, tak vždycky platí, že žádná měnová unie není vhodná
/nesrozumitelné/ sama o sobě bez dalšího, bez nějakých podmínek. Neplatí prostě automaticky, že
měnová unie jakýkoliv, jakýchkoliv dvou zemí je kdykoliv, za jakýchkoliv ekonomických a jiných
okolností vhodná a dobrá. Vždycky existuje jenom podmíněnost toho rozhodnutí o tom, jestli extremní
fixace kurzu, to jest měnová unie, bude vhodná, nebo ne. Celá ta diskuse de facto, a já si myslím,
že je to dobře, se i u nás v Čechách stočila na to, jaké ty podmínky vlastně mají být, jaké jsou to
podmínky v situaci konvergující, dohánějící ekonomiky a jestli jsou to, jestli jsou to podmínky
srovnatelné s těmi podmínkami, které plnily země, které vytvářely eurozónu, anebo jestli to mají
být podmínky nějaké jiné. Čili třetí, třetí moje poznámka je poznámka maastrichtská, já osobně, a
to je moje silné přesvědčení, za omyl diskusi o euru v konvergující, rychle konvergující ekonomice
považuju to, že se diskuse nebo že ta definice podmínek se trivializuje na ty podmínky dané
Maastrichtem. Já si prostě myslím, že pro konvergující ekonomiku platí, že maastrichtské podmínky,
to jest podmínky primárně nominální konvergence, jsou podmínky nutné, ale nikoliv postačující a že
je potřeba přemýšlet o jiných dodatečných podmínkách kritérií, tady můj poradce Michal Skořepa tomu
říká superkritéria, o superkritériích, které, které namalují nějakou dělící čárou, čáru mezi tím,
co pro konvergující ekonomiku je nutné ke splnění, aby pro ni měnová unifikace byla výhodná. A to,
že ..., a to, že platí argumentu, že vhodné pro měnovou unifikaci jsou primárně malé otevřené
ekonomiky s velkou obchodní otevřeností, s velkou obchodní navázaností na tu zónu, se kterou, se
kterou by měla ta měnová unie vzniknout a s velkou vlastnickou provázaností, je fakt, ale já říkám,
toto je, to je jenom jedna z těch věcí, jednom jedna z těch věcí. A trivializovat to jenom na tuto
jednu věc a trivializovat tam maastrichtská kritéria, podle mě je nepřesné a jak ukazuje praktická
zkušenost, tak je to nedostatečné. Kdyby mě někdo chtěl podezírat z toho, že, že tyhle názory, že
to, co říkám, jsou, jsou nějaké názory, ke kterým jsem dospěl nedávno, tak vidím tady paní
Havligerovou, první článek o tomto jsem do Respektu psal někdy v roce 2003, tuším, to si najděte.
Ta čtvrtá poznámka je poznámka konvergenční, protože to já považuju za, za úplně klíčové, pokud se
bavíme o měnové unifikaci, tak se bavíme o tom, že v dané zemi ekonomicky odpadá jeden
přizpůsobovací mechanismus, jeden přizpůsobovací mechanismus, který se jmenuje domácí měnová
politika. Konvergující svět je prostě v jiné fázi vývoje, dohání, má teoreticky vyšší výnosnost
kapitálu, vyšší produktivitu, zároveň má nižší cenovou hladinu, je reálně nezkonvergován, má nižší
HDP na hlavu a všechny ty věci, o kterých mluvil i pan Dědek, skrz tu vyšší produktivitu, skrz
vyšší výnosnost kapitálu se snaží dohnat na tu úroveň těch, těch zemí zkonvergovaných, ke kterým
směřuje. Při fixním kurzu může a nemusí být problém. Může a nemusí to být problém. A to, o čem se
já vás budu, snažím přesvědčit je, že je velmi pravděpodobné, že v konvergujících zemích typu
welfare state to problém prostě spíše je. Konkrétní příklad, skoro bez povšimnutí prošel před dvěma
týdny, aspoň ve východní Evropě, konvergujících zemích komentář Joaquína Almunia, což je komisař
pro měnové ekonomické záležitosti Evropské komise, který prohlásil následující: "Nejdříve z
východní Evropy, z konvergujících zemí, budou na euro pravděpodobně připraveni Česká republika a
Polsko, zatímco pobaltské země se přehřívají a potřebují snížit teplotu." To je super, já
předpokládám, že pan Dědek to slyšel rád a Tomáš Sedláček to slyšel rád, a tak, ale v tom
prohlášení je skrytý, v tom je skrytý celý ten paradox, o kterém já mluvím, a který se vám snažím
říct, podle pana Almunia jsou nejlépe připraveny na měnovou unifikaci právě ty země Polsko a Česká
republika, které neprovádějí a nepřijímají měnovou politiku eurozóny, právě ty, které mají
autonomní měnovou politiku volného, nikoliv fixního kurzu a cílování inflace. Právě ty země, které
dělají totálně jinou měnovou politiku, než, než dělá eurozóna, které ji nepřijaly a které, které
fixním kurzem nepřijímají zvenčí úrokovou, úrokovou politiku Evropské centrální banky. A naopak, ty
země pobaltské, které mají fixní kurz, které jsou pevně navázány na, na euro, to jest žádnou domácí
autonomní měnovou politiku nemají, to jsou podle něj právě ty země, které se přehřívají a potřebují
zchladit, přitom to jsou ty země, které, když to zjednoduším, už dneska v eurozóně jsou svojí
měnovou politikou, protože mají prostě fixní kurz. A ten celý vtip je právě v tom, že když
zastavíte ten jeden kanál, který se jmenuje, který se jmenuje autonomní měnová politika, tak to
samozřejmě můžete udělat, můžete to v konvergující zemi udělat, ale potřebujete něco místo toho.
Potřebujete nějakou náhražku. A to, v čem já si právě myslím, že se neshodneme možná na tomhle
panelu a třeba s Tomášem Sedláčkem předpokládám, že se na tom neshodneme, je to, že já si myslím,
že prostě my nic takového, čím bychom to mohli nahradit, v tuhle chvíli nemáme. A nevěřím, že
budeme mít, protože podle té teorie Optimum Currency Area, byť tou náhražkou v době, kdy nejsme,
kdy nejsme zkonvergovaní, měla být nějaká vyšší pružnost trhu, mezd reálných i nominálních, vyšší
pružnost vstupu a výstupu z odvětví, vyšší pružnost fiskální politiky, všechny tyhle mechanismy
mají nahradit to, že o ten jeden přizpůsobovací mechanismus přicházíte. A to, v čem se podle mě
neshodneme, je důležitost nahrazení toho přizpůsobovacího mechanismu a pravděpodobnost, s jakou
standardní welfare state, ekonomika, která není v krizi, a to je otázka pro politiky, spíš pro
politology, proč bez krize skoro není možné provést žádné pořádné reformy, nevím, proč to tak je,
ale zdá se, že to tak je. Jestli tedy ten přizpůsobovací mechanismus jsme schopni vygenerovat, nebo
nejsme. A já jsem ten, kdo říká, že, že je v tom spíše skeptik, snažím se to vždycky demonstrovat
příkladem nebo jeden, jedna možná metafora, když chcete zavřít na dálnici, která má dva pruhy,
jeden pruh a všechnu dopravu svést do toho, do toho jednoho, je to možné, ale musíte mít nějaké buď
alternativní metody dopravy, nebo musíte mít prostě dostatečně dobře nachystaný ten jeden, jeden,
jeden pruh, který vám zbývá pro to, aby ta doprava nezadrhla. Pokud jenom zavřete ten pruh a nemáte
nachystanou alternativu a ještě se snažíte ten jeden, jeden zbylý pruh opravovat teprve v okamžiku,
kdy, kdy, kdy zavřete ten, ten první, tak se prostě nutně dostanete do situace, že bude, že máte
jenom zácpu. A to je přesně to, co se děje v tom Pobaltí, a to je přesně to Pobaltí a i o to, že my
jsme jako Česká republika před deseti lety opustili režim fixního kurzu, protože to, co se u nás
odehrávalo v roce 97, to je copy and paste, stejný příběh vzniku nerovnováh při fixním kurzu a při
rychlé reálné apreciaci, to je přesně ukázkový příklad, příklad toho, co se stane, když nemáte
náhražku. Není to případ jenom Pobaltí, je to příklad většiny zemí nezkonvergovaných, které
vytvořily Evropskou měnovou unii v minulosti a které se s tím problémem potýkají. Ať už je to
Řecko, ať už je to Portugalsko, Španělsko se zdá z těch, z těch problémů, problémů dostávat, jiná
výjimka z toho pravidla je Irsko, a to je speciální případ. Otázka je, jestli si myslíme, že my
budeme druhou výjimkou z tohoto pravidla a já prostě věřím, že nebudeme, a proto pro mě vstup do
eurozóny, pokud není ten alternativní kanál pružnosti, je poslední sladké sousto na konci toho
procesu reálné konvergence, ale sladké sousto, které se má sníst až po tom hlavním chodu, nikoliv
místo něj.
Josef ZIELENIEC, člen diskusního klubu Osma, moderátor, poslanec Evropského parlamentu za
Sdružení nezávislých kandidátů-Evropské demokraty
--------------------
Děkuji panu Hamplovi za kompromis mezi hodinovou přednáškou a požadavkem panelu. Poprosím
pana kolegu Mertlíka v souladu s naším protokolem dle abecedy.
Pavel MERTLÍK, bývalý pracovník v Institutu ekonomie České národní banky, hlavní ekonom
Raiffeisenbank, ministr financí v letech 1999 - 2001
--------------------
Dobrý podvečer. Jsem docela vděčen panu kolegu Hamplovi, že svou přednáškou, jak jejím
začátkem, tak tím prvním bodem, kterým se zabýval, tak tím posledním shodou náhod jakoby přesně
vytvořil to pódium, které já potřebuji pro své dvě teze. První bod, který jsem chtěl tady říci, je
to, co jsme z úst pana Hampla neslyšeli takto řečeno, ale implicita obsahově ano, to je teze,
kterou u nás slýcháme velmi často, já jsem ji slyšel například i z úst současného ministra financí
na veřejné přednášce nebo od některých poradců prezidenta, a to je teze, že euro je politický
projekt. Míněno, euro je povídce politický projekt, euro nemá žádný ekonomický rozměr nebo přínos.
Já si myslím, že když se to řekne takto, euro je politický projekt, tak to pravda je, ale je to
pravda jenom z části, je to polopravda, protože je to bezesporu jak projekt politický, tak projekt
ekonomický. Právě pan kolega Hampl před chvílí vyjmenoval spoustu nevýhod, které má zbavení se
národní měny pro jednotlivé země, které jsou v eurozóně, výhoda tam nezazněla ani jedna, a to je,
myslím, ilustrací toho, že zatím někde je podle mého soudu to přesvědčení o političnosti projektu
eura v tomto slova smyslu. Bezesporu to euro tím politickým projektem je, má politický rozměr, ale
má také velmi silný rozměr ekonomický a já bych rád rozebral oba ty body. První bod - političnost.
Každé peníze, alespoň každé peníze v současném světě, jsou politickým projektem. Fakt, že máme u
nás v České republice českou korunu, českou centrální banku, která dělá úrokovou politiku, a tu a
tam se snaží ovlivnit i měnový kurz, vypadá triviálně, vypadá samozřejmě, ale není. Nebylo to
vždycky tak v historii, že prostě králové nebo jiné formy vlády, které je později vystřídaly, také
bezprostředně ovlivňovaly peníze a dokonce třeba se najde i v tomhle sále nějaký romantický
liberál, který by viděl rád ne jednu Českou národní banku v České republice, která dělá hodnou, na
míru šitou měnovou politiku pro Českou republiku, ale konkurenci mezi soukromými bankami, které
vydávají své peníze podle svého uvážení s různými úrokovými sazbami, což má svoje rácio, protože
koneckonců třeba vhodné podmínky z hlediska úrokové sazby v Ostravě mohou být diametrálně odlišné
než v Praze. A specielně v České republice, kde máme viz včerejší informace o výši průměrných mezd
v mnoha ohledech diametrálně odlišné podmínky v Praze a v některých jiných částech republiky, tak
byť jsme malá země, tak ta diverzifikace je tady, tady značná. A rozhodně nejsme tou optimální
měnovou oblastí. Takže koruna, fakt, že máme českou korunu a s ní centrální banku a celý ten
aparát, to je prostě politická záležitost a v tomto smyslu je zcela samozřejmě politickou
záležitostí i euro a projekt eurozóny, to znamená společné měny pro více než jednu zemi vyspělé
země Evropské unie. Je to ale také ekonomický projekt, některé důvody, proč se vůbec politici
rozhodli euro zavést, jmenoval už kolega Dědek na začátku, když hovořil o tom, jak euro snižuje
transakční náklady. Já osobně si myslím, že to není ten nejdůležitější důvod, že ten nejdůležitější
důvod a zároveň přínos existence eura pro západní Evropu je to, že ono posiluje konkurenci uvnitř
členských zemí eurozóny mezi nimi navzájem, a to tím, že dále a lépe, hlouběji propojuje jednotlivé
národní trhy. Dokud ty jednotlivé členské země Evropské unie měly své vlastní měny, tak přesto, že
je samozřejmě možné jít do směnárny nebo do banky a vyměnit si jednu měnu za druhou a existuje
spousta technického instrumentária, jak to dělat rychle, hladce, byť s těmi transakčními náklady,
tak je obrovský rozdíl z hlediska dostupnosti zboží pro domácnosti, pro firmu či z hlediska reálné
konkurence na trhu, když máte nějakou oblast s jednou měnou, anebo s více měnami. Klíčovým pojmem,
ústředním pojmem myšlenky evropské ekonomické integrace je jednotný vnitřní trh, zrušení národních
vnitřních trhů, propojení těchto trhů a vytvoření jednotného trhu. A z tohoto pohledu projekt eura
zásadním způsobem završuje celý ten proces a vytváří, dotváří, činí skutečně hlubokým, skutečně
jednotným společný vnitřní trh Evropské unie, protože poté, co byla zavedena společná měna, tak už
zbývají pouze jazykové bariéry, některé rozdílnosti v daních, ale ty nejsou tak velké uvnitř
Evropské unie, nejsou nepodobné rozdílům třeba mezi jednotlivými státy Spojených států a podobně.
Další rozdíl a ten je podstatný, to je třeba říci, je v sociálních systémech, přesto je to obrovský
krok dál. S tím souvisí i druhá věc a je to, tou je stabilita. Ten společný vnitřní trh přináší
stabilitu. Holanďan se nemusí obávat, jaký bude kurz marky příští rok a podobně. Samozřejmě v
případě, že se Holandsko vyvíjí jinak než Německo, časem mohou přijít rozdíly v národních mírách
inflace a podobně, to je to, o čem hovořil pan Hampl, mění se podmínky pro to takzvané nominální
přizpůsobení, jak tomu říkají vznešeně ekonomové, nicméně ta dávka té stability je tam tím eurem
implementovaná, existuje. Čili když zde bylo řečeno, že euro nám nepřinese kredibilitu, já myslím,
že to není pravda, že třeba kredibilita a stabilita Řecka je dnes vyšší, než kdyby mělo drachmu
jako příklad. Samozřejmě ta země je zodpovědná za své domácí úkoly, to platí pro každou zemi, ať má
jakoukoliv měnu. Euro je ekonomicko-politický projekt, má silný politický rozměr, ale spoustu
ekonomických racionálních důvodů, proč bylo vymyšleno a zavedeno a my tím, že se o něj třeba
záměrně nějakou dobu budeme připravovat, tak za to poneseme ty náklady, které budou spočívat v
nečerpání těch výhod, to znamená například horší postavení spotřebitele, když už jsem mluvil o té
konkurenci. Teze číslo dva, pan Hampl na závěr svého vystoupení řekl, že vstup do eurozóny by měl
být tou třešničkou poté, co splníme všechny domácí úkoly v oblasti reforem a kdy díky tomu a díky
dalším příznivým okolnostem, jako je třeba rychlejší růst produktivity práce a podobně, dosáhneme
větší míry reálné konvergence. To velmi souzní s tezí, kterou oficiálně hlásá Česká národní banka,
a myslím si, že na to existuje i nějaké usnesení společné vlády a České národní banky, čili že to
je vlastně naše oficiální politika. To je teze, která říká, nejdříve reformy, pak vstup. Často se
diskutuje, Zdeňka Tůmu, guvernéra, jsem nedávno slyšel mluvit na prezentaci pro zahraniční
investory o tom, že jsou dvě možnosti, buď prostě nejdříve provést reformy a pak vystoupit, a to,
že je ta správná cesta, anebo relativně dobrodružně vstoupit, věřit v to, že vstup do eurozóny bude
iniciačním krokem pro další reformy, tím jakoby ty reformy urychlit a podpořit. Já si myslím, že
takováhle dichotomie neexistuje a že to je špatný a sporný pohled. Argumenty, proč si to myslím,
mám dva. První je ten, že neexistují žádné vyčerpávající dokonalé reformy. Až dokončíme možná tuto,
možná následující reformu, kterou nám dnes slibuje vláda na období 2008 až 2010, tak se možná
zlepší střednědobá stabilita veřejných financí, ale vlivem měnících se vnějších podmínek, vlivem
měnící se, a tam velmi dobře známé měnící se demografické situace i dalších vlivů, prostě nelze si
představit, že jednou budeme mít podreformováno a bude prostě všechno v pořádku na dlouhá léta.
Nebude. Ty domácí úkoly jsou trvalé domácí úkoly, bude je třeba dělat s eurem, stejně jako bez něj,
jak tady správně zaznělo před chvílí. Druhý bod je ten, že reformy, ty je potřeba dělat v každém
případě, je třeba je dělat hned a začít s nimi hned. Co se týče vstupu do eurozóny, tak to samo o
sobě také není věc, kterou by šlo udělat zítra rozhodnutím, rozhodnutím, které prostě přijmeme
jeden den a druhý den realizujeme. Nejkratší technická lhůta od rozhodnutí o vstupu do eurozóny do
okamžiku toho samotného vstupu je, řekněme, dva a půl kalendářního roku, dva roky země musí pobýt v
takzvaném systému ERM 2 podle platných evropských smluv a předpisů. No, a pak musí minimálně tři
měsíce, ale v realitě spíše čtyři, pět, možná šest probíhat takzvané observační či jaké
vyhodnocovací období, kdy se hodnotí, zda, jak se ta země chovala, v uvozovkách, jak se její
ekonomika chovala v tom relativně, řekněme, polofixním, polo nebo oném režimu s centrální paritou
systému ERM 2. Čili kdybychom se dnes rozhodli, teď třeba v prosinci tohoto roku nebo listopadu
tohoto roku rozhodli, že vstoupíme do eurozóny, tak první datum, kdy se to dá realizovat, je 1.
leden, počítejte se mnou, roku 2010, jestli se nepletu, osm, devět, ne, 2011, spletl jsem se. Je to
pravda, čili je to, řekněme, tříletý projekt. Myslím si, že z pohledu toho, že vstup do eurozóny je
minimálně tříletým projektem, dichotomie nejdřív reformy a pak vstup nebo nejdřív vstup a pak
reformy prostě neplatí. Česká ekonomika v tom stavu, v jakém je dnes, potřebuje obojí, potřebuje to
paralelně a ten vstup možná nebude za tři roky, možná bude za čtyři, možná později, ale myslím, že
nic nebrání tomu situaci, v jaké jsme, abychom intenzivně pracovali na reformách, které musíme
dělat tak či onak bez eura i s ním, a zároveň, abychom pracovali na tom, abychom skutečně mohli v
dohledné době pro investory a finanční trhy v dohledné době vstoupit do eurozóny a začít požívat
některých jejich výhod. Aby tohle mělo smysl, tak musíme mít dostatečně srovnanou ekonomiku,
dostatečně rovnovážnou ekonomiku z hlediska její fiskální stability, fiskální situace. A při
dnešním stavu našich veřejných financí je vláda schopna udržovat v rámci svých diskrečních zásahů
bez nějakých velkých dalších reforem podobu několika let deficity někde mezi dvěma, třemi procenty,
a to bez velké námahy. Otázka samozřejmě je, co by se stalo, kdyby se například česká ekonomika
dostala do recese, ale myslím si, že pro nejbližší roky nic takového z řady důvodů nehrozí. My dnes
jakousi ne příliš dobrou, rozhodně ne takovou, abychom s ní mohli být spokojeni, leč přece nějakou
střednědobou fiskální stabilitu máme. Tudíž ten vstup do té eurozóny si můžeme dovolit a samozřejmě
musíme silně pracovat na tom, abychom ji udrželi i v příští dekádě, což za dnešního stavu věcí bez
reforem nebude tak jako tak možné.
Josef ZIELENIEC, člen diskusního klubu Osma, moderátor, poslanec Evropského parlamentu za
Sdružení nezávislých kandidátů-Evropské demokraty
--------------------
Děkuji panu kolegu Mertlíkovi, poslední podle, avšak pouze podle abecedy, je pan kolega
Sobotka.
Bohuslav SOBOTKA, ministr financí v letech 2002 - 2006, poslanec Poslanecké sněmovny /ČSSD/,
předseda rozpočtového výboru Poslanecké sněmovny
--------------------
Dobrý večer. Já také děkuji za pozvání do této zajímavé diskuse. Já si myslím, že můžeme
přirozeně čekat na společnou evropskou měnu a můžeme čekat věčně, anebo se můžeme rozhodnout
společnou evropskou měnu přijmout v nějakém optimalizovaném termínu, na kterém bude shoda. Já jsem
spíše stoupencem toho, abychom se rozhodli přijmout euro a hledali vhodný termín, ve kterém přijetí
eura bude znamenat, že převáží ty pozitivní aspekty připojení se k projektu společné evropské měny.
Pokud jde o otázku domácích úkolů, já si myslím, že fiskální politika je jeden z nejdůležitějších
domácích úkolů, myslím si, že je důležité, aby skutečnou prioritou fiskální politiky bylo snižování
deficitu veřejných rozpočtů a myslím si, že není možné, aby fiskální politika měla současně několik
cílů, které jdou proti sobě. Není možné současně chtít snížit deficity někam ke dvěma procentům
HDP, perspektivně vyrovnat veřejné rozpočty v situaci pětiprocentního hospodářského růstu, současně
snižovat daně a současně pořádat olympijské hry v roce 2016 nebo v roce 2020. To v takto malé zemi
podle mého názoru možné není. Proto já pléduji za to, abychom měli fiskální politiku orientovanou
jednoznačně na snižování deficitu, ale aby to byl v podstatě jediný cíl, na který tuto fiskální
politiku v příštích pěti, deseti letech budeme orientovat. A myslím si, že si nemůžeme ty ostatní
cíle, jako je olympiáda nebo snižování daní, v příštích letech dovolit, pokud nechceme odsunout
přijetí eura někam do nedohledna. Druhá poznámka, pokud se týče domácích úkolů, tak je penzijní
reforma, já souhlasím s tím, že pro dlouhodobou udržitelnost veřejných rozpočtů je nutné realizovat
penzijní reformu. Slovensko při diskusi o vstupu do eurozóny teď diskutuje ten termín dlouhodobé
udržitelnosti slovenských veřejných rozpočtů a teď jde o to, aby penzijní reforma skutečně pomohla
té dlouhodobé udržitelnosti, aby nezkomplikovala situaci při vstupu do eurozóny. Slovensko provedlo
penzijní reformu a nyní se ukazuje, že v metodice Eurostatu komplikuje plnění podmínek pro deficit
veřejných rozpočtů, protože slovenská penzijní reforma tak, jak byla provedena, tak dnes produkuje
zhruba jeden a půlprocentní deficit slovenských veřejných rozpočtů a vláda díky tomu musí
vytěsňovat další a další výdaje, aby kompenzovala ten negativní dopad důchodové reformy na plnění
krátkodobých fiskálních cílů. Čili ta slovenská důchodová reforma z hlediska plnění dlouhodobých
fiskálních cílů může být zajímavá, ale krátkodobě působí proti vstupu do eurozóny a je důležité,
abychom provedli penzijní reformu, ale za prvé ji provedli dobře, za druhé ji provedli také s
ohledem na to, že by reforma měla pomáhat fiskální stabilitě a neměla by ji zhoršovat minimálně z
pohledu metodiky Eurostatu, která i pro nás bude rozhodující. Pokud jde o stanovení termínu, já se
domnívám, že to není věc, která by byla nikterak urputná nebo křečovitá, Pavel Mertlík už tady
zmínil technologické lhůty, no, kdybychom vzali ty optimistické scénáře, tak do vstupu do eurozóny
zbývá šest let, když vezmu ty pesimističtější scénáře, tak možná osm let, a to je podle mě docela
zajímavá dlouhá doba na další postup reálné konvergence, protože během tohoto období se samozřejmě
sblíží cenové hladiny, samozřejmě se ještě dále přiblíží vývoj ekonomických cyklů u nás a v
eurozóně, čili je tady podle mého názoru i v tom optimistickém i realistickém scénáři dostatečný
časový prostor pro to, aby mohlo docházet k další reálné konvergenci. A pokud v příštích letech
předpokládáme, že by se růst mohl pohybovat kolem pěti procent minimálně do roku 2010, tak zde
budou vytvořeny podmínky pro to, aby reálná konvergence v zajímavém tempu pokračovala i v příštích
letech. Čili podle mého názoru ta námitka, že je potřeba poskytnout čas pro vyšší reálnou
konvergenci naší ekonomiky, v tuto chvíli neplatí, protože ten čas je podle mého názoru docela
značný. Šest nebo osm let, odečtěte si osm let od dnešního data, jsme v roce 1999, vzpomeňte si,
jak v té době vypadala naše ekonomika a jak vypadá dnes. To je přece úžasně dlouhá doba a podívejme
se na to, jak, jak vypadala reálná konvergence od roku 99 do roku 2007, samozřejmě ono to nemusí
automaticky platit také do budoucna, ale minimálně jako inspirace to může být zajímavé. Já jsem pro
to, abychom dříve, nebo později stanovili termín přijetí společné evropské měny, příprava může
fungovat a může probíhat velmi intenzivně i bez stanovení termínu, ale myslím si, že smysluplné to
tak bude rok až dva. Myslím si, že zhruba za dva roky po dost intenzivních přípravách se dostaneme
do fáze, kdy přece jenom bude nutné termín přijetí společné evropské měny stanovit. A já to říkám
proto, že tady není možné si vybrat kterýkoliv rok, existují tady určité technologické lhůty, ale
je také tady politický cyklus, který to může ovlivnit, v roce 2010 jsou volby, bude nová vláda,
pokud tato vláda, kterou máme, nerozhodne o našem vstupu do kurzového režimu ERM 2, pak nová vláda
bude moci rozhodnout o této věci nejdříve na podzim roku 2010, to znamená, že vstup do eurozóny
nebude možný dříve než v roce 2013. A pokud nová vláda o tomto nerozhodne ještě na podzim roku
2010, pak v podstatě zbyde během příštího volebního období jediný termín, a tím je rok 2014, ale v
tom roce jsou parlamentní volby. Pokud se udrží ten politický cyklus v tom stávajícím tempu a je
otázka, jaká bude vůle na politické scéně zajistit, garantovat vstup do společné evropské měny v
roce 2014. A pokud nebude, pak už jsme v roce 2015, čili to jsou data, o kterých se u nás zatím
ještě příliš nemluví, ale může to být také realita, pokud termín přijetí společné evropské měny
nebude stanoven včas a ta rozhodnutí v čase nebudou předcházet. Já si myslím, že přijetí společné
evropské měny může být zajímavým impulsem pro hospodářskou, posílení hospodářského růstu, byť to
nebude nikterak dramatické, ale přece jenom by to pozitivní být mělo a já si myslím, že to může být
zajímavé zejména v období po roce 2010, kdy se vyčerpají některé ty dosavadní impulsy, které
posilovaly poměrně masivní hospodářský růst u nás. Mám na mysli ten dramatický příliš přímých
zahraničních investic, mám na mysli relativně velký rozdíl mezi mzdovou úrovní, mezi námi a západní
Evropou a mám na mysli i také snižování firemních daní, které se přirozeně v určitém čase také
vyčerpá. Čili v tom období po roce 2010 budeme podle mě hledat velmi složitě každou možnost, jak
stimulovat další růst české ekonomiky a jednou z těch věcí, která by mohla pomoci, mohl být
pozitivní vliv přijetí společné evropské měny. Tady v tuto chvíli není žádný dramatický brzký
termín, termín, který je před námi, se může pohybovat někdy mezi léty 2013, 2014, eventuelně 2015 a
myslím si, že rizika, která v tuto chvíli zdůrazňujeme a vnímáme, tak na to máme docela zajímavý
časový prostor, který těmito změnami ještě můžeme vyplnit. Děkuju.
Radko KUBIČKO, moderátor
--------------------
Tolik tedy dnešní kulatý stůl pořadu Názory a argumenty, v rámci kterého jsme vysílali část
diskuse z diskusního klubu Osma. V besedě vystoupili poslanec Evropského parlamentu Josef
Zieleniec, národní koordinátor zavedení eura v České republice Oldřich Dědek, člen Bankovní rady
České národní banky Mojmír Hampl, hlavní ekonom Raiffeisenbank a bývalý místopředseda vlády a
ministr financí Pavel Mertlík a poslanec a také bývalý ministr financí České republiky Bohuslav
Sobotka. Dnešní pořad připravil a od mikrofonu se loučí Radko Kubičko. Na slyšenou.