Eva Zamrazilová (Bankovnictví 22.1.2010 strana 1, rubrika: Úvodník)
Česká výše veřejného zadlužení ve výši kolem 30 % HDP vyznívala v mezinárodním kontextu poměrně příznivě. Relativně nízká úroveň zadlužení však byla navzdory setrvalým deficitům veřejných financí v letech s rychlým hospodářským růstem udržována jen díky tomu, že nominální růst HDP dosahoval nižších hodnot než výše úroků, které jsme z veřejného dluhu platili. Ve chvíli, kdy se tento poměr obrátil, se situace dramaticky změnila a výše zadlužení pro rok 2009 během dvanácti měsíců vylétla z přibližně 30 % na více než 37 % HDP. Podle pravděpodobných kontur makroekonomického vývoje v roce 2010 zadlužení povyskočí minimálně o dalších 5 procentních bodů, takže s jistotou překročí 40 % HDP.
Podařilo se tak roztočit nebezpečnou spirálu, která může vést až ke snížení ratingu a zdražení půjček. Na vrcholu této spirály stojí potenciálně finanční kolaps státu. Domněnka, že při zadlužení kolem 40 % HDP default veřejných financí nehrozí, nemá pevný základ. Okamžik, kdy zmizí ochota financovat státní dluh, není vázán na samotnou výši zadlužení, ale též na dynamiku zadlužení a další výhled. Investoři jsou citlivější na změnu spíše než na samotný stav. Další zlehčující argument, že ve stejné či horší situaci je řada zemí, rovněž neobstojí – naopak, jde o přitěžující okolnost a další rizikový faktor.
Celkově rostoucí potřeba výpůjček bude přirozeně zvyšovat úrokové sazby, za něž bude možné další půjčky získat – a které potom země budou muset věřitelům platit. Tím dále porostou náklady na obsluhu státního dluhu.
Za předchozí dekádu stouply trojnásobně úroky placené z českého veřejného dluhu z 18 na 57 mld. Kč. A přitom šlo o dekádu, v níž se české ekonomice dařilo dobře. Bohužel se ukázalo, že ačkoli jsou reformy obecně ekonomicky i sociálně průchodnější v dobrých časech, obvykle jsou prováděny až v časech špatných, kdy k nim aktéry nakonec donutí až neúnosnost situace. Jedním reformním pokusem už naše veřejné finance prošly – ve druhé polovině roku 2007, kdy byly těžce zasaženy ranami z výdajů přijatých v souvislosti s minulými volbami. Tehdejší reforma ale nebyla hlubším zásahem do hloubky výdajové struktury rozpočtu. Ostatně podařilo se odstranit jen asi polovinu z nově zavedených sociálních výdajů, které byly schváleny napříč politickým spektrem v rámci předvolebního boje. Zdánlivá konsolidace veřejných financí, která v roce 2008 přesvědčila i Evropskou komisi k ukončení procedury při nadměrném schodku, se s poklesem hospodářské aktivity zhroutila jako domeček z karet.
Správci našich veřejných financí nehospodařili dobře a zodpovědně. Ať už bude příští parlament mít jakékoli barevné spektrum a ať zvítězí u voleb kterákoli strana, jedno je jisté – už není co slibovat, už není z čeho brát. Dobré časy, v nichž měly být reformy provedeny, jsou prozatím pryč. Ale ty reformy, které se tak dlouho a tak zbytečně odkládaly, se budou muset provést brzy. Kéž by došlo k obdobné tiché dohodě napříč politickým spektrem jako před minulými volbami, tentokrát ale na opačném pólu finančních úvah. Šetřit, šetřit, šetřit – to by mělo být předvolebním mottem. Nejhorší variantou by bylo, kdyby k reformě veřejných výdajů došlo až z vynucení vůle trhů. Jak prozíravý a státnický se dnes ve světle současných okolností jeví návrh uzákonit každoročně státní rozpočet jako vyrovnaný.
Přišel čas na tuto myšlenku, byť například s určitým zmírněním, které by povolovalo deficit v letech, pro něž ministerstvo financí očekává pokles HDP.
Reflexe, které veřejné finance vyvolávají, nejsou příliš potěšující. Jedno ale na tom není pro racionálně uvažujícího člověka špatné – kontraproduktivní model státního protekcionismu silně oslabí. Posílí individuální zodpovědnost jednotlivce za vlastní osud, což přece jen dává šanci na lepší budoucnost. Běžný občan se obvykle rozhoduje s optikou, která výrazně přesahuje čtyřletý horizont. Možná bude rád, že se z jeho daní bude platit opravdu jen to nejnutnější a opravdu jen těm, kteří to potřebují. Pastelky svým dětem snad ještě dokáže koupit sám.