Mojmír Hampl (Týždeň 25.8.2014)
Juraj Karpiš se ve svém předminulém červnovém sloupku pustil hodně zostra do centrálních bankéřů jako živočišného druhu. Protože jeho kritika centrálních bank jako škůdců světa v časech krizových v kostce pěkně ilustruje postoj části i mně blízkého libertariánského a liberálního křídla ekonomické obce a též proto, že si jeho osobně vážím, nedá mi to a musím poprvé v tomto sloupku na kolegu ekonoma reagovat.
Především je zvláštní, že všechna ta záměrně nepěkná slova jako „manipulace s cenami aktiv“, „čarování“ se objevují u něj i dalších poučených ekonomů tak intenzivně jen v časech krize či těsně po ní. Centrální banky přece touto optikou nahlíženo „čarují“ neustále, v každém okamžiku. Úroková sazba centrální banky je klíčová regulovaná cena v ekonomice a centrální banky jejím prostřednictvím ovlivňují vývoj cen spotřebního zboží a i cen nemovitostí či dluhopisů. U spotřebitelských cen je to dokonce náplň jejich práce, jejich mandát. Ani období růstu a prosperity nejsou tedy bájné Karpišovy „nezkažené kapitalistické časy“, kdy se ceny vyvíjejí bez ohledu na aktivitu centrálních bank. Pokud je tedy dnes ekonomika plná „falešných cenových signálů“, rád bych se zeptal, kdy před krizí to bylo jinak?
Že je centrální banka nyní víc vidět, je fakt. Kus toho je ale optický klam, který máme dovolit jen laikům. Profesionál ví, že ideálem měnové politiky v dobrých časech je, aby byla nudná a neviditelná. Podobně nudně funguje i systém přenosu vysokého napětí. Běžně nepřemýšlíme proč a jak, prostě jen doma mačkáme vypínače a dálková ovládání. Pány energetiky nikdo nezná. A smyslem jejich práce je, aby to tak bylo. Ovšem i když se o nich nepíšou články, pořád tam někde jsou a průběžně činí rozhodnutí ovlivňující celý systém.
Kdy jindy bude na energetiky tak vidět, než když bude hrozit totální blackout či dokonce na chvíli nastane? Podobně, kdy jindy by měl být centrální bankéř vidět, než když hrozí výpadek celého peněžního systému či již nastává? Určitě je dobré se ptát, jak dobře dělal svou práci před krizí, ale v době „peněžního blackoutu“ prostě chce systém nahodit a co nejdřív se vrátit do stavu normálu. Normálem pro něj je, když spotřebitelské ceny rostou setrvale zhruba o 2% ročně. A u něj v Evropě zdaleka nejsme. Juraj Karpiš ale paradoxně tvrdí, že tímto snažením systém ničí, protože - paralelou výše řečeno - lidé by při opakovaných či systémových výpadcích energie aspoň konečně vyhodili spoustu zbytečných elektrospotřebičů, začali by elektřinou šetřit a vláda by jistě navíc přijala rozumnou energetickou politiku, k níž bez blackoutů není nucena. Tak chápu i doporučení, aby centrální banky šly ve špatných časech „na dovolenou“. Fajn. Jen dodám, že nebude-li centrální banka dělat nic, tak stále koná, protože platí poslední úroková míra před odjezdem k moři.
Zbývá tedy dodat, jaká by měnová politika centrálních bank teď měla dle Karpiše být? Mají jít nyní úrokové sazby rychle nahoru? A mají se centrální bankéři snažit brzdit emisi peněz, zvyšovat náklady dlužníkům a motivovat všechny masivně spořit? A měli přesně to dělat v časech po pádu Lehman Brothers a v letech následujících? Inu, mohli to udělat. Jen skromně připomínám, že by zrovna tak „manipulovali“ s cenami aktiv a nemovitostí. Ovšem směrem dolů a masivně. Nejsem si jen jistý, že by kolega Karpiš v takové situaci psal o centrálních bankách oslavné články.