Vladimír Tomšík (Hospodářské noviny 4.4.2011, str. 22, rubrika Česko)
Měnová politika
Z modelů chování ekonomických subjektů lze čerpat zajímavé poznatky nejenom pro vývoj společnosti, ale i pro měnovou teorii a politiku.
Do měnové politiky je nutné modely chování zahrnout minimálně od chvíle, kdy uznáme důležitost inflačních očekávání ekonomických subjektů pro centrální banky. Jsou tato očekávání tzv. racionální? Nebo zpět hledící? Nebo částečně racionální a částečně zpět hledící? A pokud ano, v jakém poměru a za jakých okolností?
Centrální banky, které pracují v režimu cílování inflace jako Česká národní banka, tak nepochybně musejí inflační očekávání pečlivě sledovat.
Inflační očekávání zdaleka nejsou jedinou oblastí měnové politiky, pro kterou jsou modely chování ekonomických aktérů důležité. Centrální banky používají při cílování inflace predikční modely, do kterých vstupuje množství veličin. Pro malé otevřené ekonomiky, jako je ta česká, jsou velmi důležitými vstupními veličinami údaje o vnějším prostředí.
Pro účely prognózování domácí inflace však nestačí znát údaje o současných hodnotách vnějších veličin, ale je potřeba znát i jejich výhled do budoucna.
Vstupem prognózy centrální banky tak jsou nutně údaje, které jsou samy pouhými prognózami. ČNB prognózu vývoje těchto veličin přebírá od zahraničních analytiků a specializovaných institucí v podobě tzv. Consensus Forecasts (tj. průměrů předpovědí), resp. z kotací budoucích cen na mezinárodních finančních a komoditních trzích.
Když se trend obrací Lidé při tvorbě prognóz obvykle neodolají extrapolování minulých trendů: při vysoké inflaci předvídají vysokou inflaci i do budoucna, při konjunktuře očekávají konjunkturu i v budoucnu a naopak uprostřed recese obvykle podcení budoucí oživení.
Jinak řečeno, lidé obvykle chybně odhadují okamžiky obratu trendu, ale právě odhad těchto okamžiků je pro prognózu nejpřínosnější. I kdybychom měli (hypoteticky) zcela dokonalý model ekonomiky, který by věrně zobrazoval chování ekonomiky při daných vstupních datech, ani jeho prognóza by nebyla imunní vůči chybným predikcím, neboť chybou mohou být zatížena již ona vstupní data.
Touto cestou se i do prognózy sestavené podle zcela neosobního a hypoteticky dokonalého modelu mohou dostat různé aspekty chování.
Měnová politika se ale v praxi neřídí nějakým hypoteticky dokonalým modelem, ani se nechová jako neosobní, jednou provždy pevně sestrojený hodinový stroj, do kterého již nikdo ad hoc nezasahuje. Do tvorby praktické měnové politiky vstupuje expertní úsudek, informace z pomocných, satelitních modelů a v neposlední řadě subjektivní vyhodnocení rizik a nejistot, které je spíše záležitostí citu a zkušenosti.
Zde v souvislosti s měnovou politikou figurují modely chování v rovině těch, kteří ji tvoří a rozhodují o ní. Ti mají různý sklon k opatrnosti, jsou různě rychle připraveni měnit své názory a postoje, různě vyhodnocují tytéž informace, akcentují různá rizika a nakonec i přikládají rozdílnou váhu aktuálním informacím.
Výsledkem potom je, že rozhodovací orgán centrální banky nenásleduje „slepě“ doporučení prognózy o nastavení výše úrokových sazeb.
Pokud se podíváme na minulá měnověpolitická rozhodnutí ČNB, zjistíme, že odklony rozhodnutí od doporučení prognózy či rozdíly v názorech členů bankovní rady nebyly vzácné.
Názory se logicky více štěpí v obdobích kolem obratu v hospodářském a měnověpolitickém cyklu, resp. v obdobích zvýšené nejistoty. A momentálně v takové situaci nepochybně jsme.
Modely chování vždy vnášejí do měnové politiky určitý subjektivismus, resp. „lidský faktor“. To samo o sobě není nutně na škodu, protože složitou ekonomickou realitu nelze beze zbytku modelově postihnout, ale samozřejmě to může způsobit lidské selhání a obtížnou srozumitelnost navenek.
Lidský faktor však nelze z měnové politiky vymazat. Spoléhání se na průměrné zahraniční předpovědi například zahraničních cen, cen komodit a úroků sice může vést k přebírání cizích chyb, přesto bude platit, že v průměru budou tato vstupní data nejlepší, jaká jsou dostupná.
Jak se rozhoduje ČNB Případné chyby vzniklé u jednotlivých institucí jsou tlumeny tím, že se v potaz bere průměr za poměrně velké množství těchto institucí.
Zbývajícím odchylkám konsenzu již není možné v průměru uniknout, leda by ČNB byla nějakým zázračným způsobem systematicky lepší v předvídání těchto veličin. K tomu ale nemá předpoklady, takže na tuto eventualitu nelze spoléhat a pokoušet se o to by bylo riskantní a z hlediska vynaložených nákladů neefektivní.
Ani při samotném měnověpolitickém rozhodování nelze eliminovat lidský faktor se všemi negativy, na které modely chování poukazují.
Lidé, kteří o měnové politice na různých stupních rozhodují, nemohou zcela zapomenout na svoji míru averze vůči riziku, na způsob, jakým zacházejí s nejistými informacemi, na svůj cit pro ekonomiku. To by totiž potom již nebylo jejich rozhodování, ale rozhodování podle nějakého předem daného algoritmu, tj. měnověpolitický automat.
Částečným řešením je svěřit rozhodování o měnové politice kolektivnímu orgánu, což je cesta, kterou dnes volí většina zemí na světě včetně České republiky.
Při skupinovém rozhodování – v České národní bance na úrovni bankovní rady – se individuální preference a kvality tvůrců měnové politiky zkombinují tak, že ve výsledku jsou kolektivní rozhodnutí v průměru lepší než rozhodnutí jednotlivce.
Důležitým způsobem, jak omezit selhání lidského faktoru, je rovněž co nejvyšší míra otevřenosti a komunikace. Pro ekonomické subjekty je sice vnímání takovéto komunikace obtížnější, než kdyby se centrální banka tvářila jako monolit, nemá ale smysl předstírat jednotu tam, kde není.
Pro profesionální finanční trhy je jistě lepší, když centrální banka ukazuje i míru nejistoty, se kterou nutně sama pracuje, než aby byly uměle ukolébány iluzorní jistotou a potom překvapovány neočekávanými kroky měnové politiky. Touto optikou je vhodné nahlížet na měnověpolitická rozhodnutí ČNB, a to jak na to poslední, tak na ta budoucí.
Lidé, kteří o měnové politice na různých stupních rozhodují, nemohou zcela zapomenout na svoji míru averze vůči riziku, na způsob, jakým zacházejí s nejistými informacemi, na svůj cit pro ekonomiku.