(HN 26.8.2003 strana 9, rubrika: názory a komentáře)
V poslední době se rozvinula zásadní diskuse ohledně budoucnosti regulace českého finančního
sektoru. Jedním ze sporných bodů je návrh na odebrání bankovního dohledu z nezávislé centrální
banky. Diskuse o nutnosti začlenění dohledu nad bankami do centrální banky je v posledních letech
velmi živá i v zahraničí. ČNB je nezávislou centrální bankou, pověřenou prováděním měnové politiky
i dohledem nad bankovním sektorem. Koncepce nezávislosti je považována za natolik zásadní, že je
vtělena přímo do Smlouvy o Evropských společenstvích. Takto pojatá nezávislost je ve všech zemích
EU považována také za základní předpoklad pro dozor nad finančním trhem. Z mezinárodních zkušeností
je zřejmé, že bankovní dohled může dobře fungovat jak v rámci centrální banky, tak mimo ni. Ve
většině zemí ale zůstává bankovní dohled stále v centrální bance. Existují v naší konkrétní situaci
silné argumenty pro to, aby byl nadále dohled součástí ČNB či převažují důvody pro jeho umístění ve
specializované instituci? Pro setrvání existuje řada důvodů. Centrální banky si kladou za cíl
udržovat makroekonomickou, tedy měnovou a cenovou stabilitu. Podmínkou pro dosažení tohoto cíle je
zajištění finanční stability - stability bank, jiných finančních institucí a platebních systémů.
Centrální banky většinou pro dosažení tohoto cíle vykonávají funkci věřitele v poslední instanci,
dohlížejí nad platebními systémy a často některé z nich provozují. To činí centrální banky výrazně
zodpovědnými za stabilitu celého finančního systému. Určitá kontrola nad bankovním sektorem je
důležitá i kvůli klíčové roli bankovního zprostředkování a úvěrové kreace v transmisním mechanismu
měnové politiky. Pokud by centrální banka neměla adekvátní informace o dostupnosti rezerv a reakci
bank na změny úrokových sazeb v reálném čase, bylo by pro ni obtížnější efektivně vykonávat svěřené
funkce. Tvůrci měnové politiky proto musí být vždy v těsném kontaktu s dozorovými orgány. A opačně:
Stabilita finančního systému závisí významně na makroekonomické stabilitě, takže i pro dozorové
orgány jsou důležité informace od tvůrců měnové politiky. Nutnost spolupráce tvůrců měnové politiky
a dozorových orgánů vede k jednoduchému řešení - umístění bankovního dohledu přímo v centrální
bance. Podle průzkumu OECD ve 123 zemích, v 70 procentech případů vykonávají centrální banky dohled
nad bankami (či nad finančním sektorem jako celkem). V samotných členských zemích OECD již mírně
převažuje umístění bankovního dohledu v instituci mimo centrální banku, nicméně v řadě zemí je
integrovaný dozor buď autonomní součástí centrální banky, nebo je samotným výkonem dohledu nadále
pověřena. Z hlediska budoucího vstupu do EU je důležitá i praxe členských zemí. V pěti z nich
vykonává dohled centrální banka. V sedmi dalších zemích hraje centrální banka v dohledu významnou
roli, a to formou účasti ve vrcholových orgánech (Francie, Belgie, Velká Británie), výkonu dohledu
ve smyslu shromažďování, zpracování a analýzy informací a dohlídek na místě (Německo, Rakousko)
nebo podílu na lidských, technických a finančních zdrojích pro výkon dohledu (Finsko, Irsko). Silné
postavení nenalezneme jen u Švédska, Dánska a Lucemburska, kde ovšem centrální banka začala
fungovat až v roce 1999. Jedním z klíčových argumentů pro významnou roli centrální banky v
dozorování finančního trhu je to, že český finanční systém je založen na bankovním sektoru. Ten se
dlouhodobě podílí na celkových aktivech finančního sektoru zhruba 80 procent. Vytvoření
integrovaného dozoru mimo ČNB by tak znamenalo zase jen nákladné vybudování "rozšířeného" dohledu.
Úspory z takového řešení by byly pravděpodobně velmi malé, mohla by se snížit kvalita informačních
toků mezi tvůrci hospodářské politiky a při nezvládnutí transformace by mohla značně klesnout
kvalita celého dozorového procesu. Zachování bankovního dohledu v ČNB neznamená nutně zafixování
současného uspořádání. Bankovní dohled lze například transformovat do relativně autonomní složky
ČNB, kterou lze pověřit výkonem dohledu i nad jinými částmi finančního trhu. Taková autonomní
složka nemusí být přitom vůbec řízena bankovní radou. Naopak, některé pravomoci mohou být svěřeny
radě složené za zástupců centrální banky, dalších dozorových institucí, vládních orgánů a
reprezentantů finančního trhu. To by eliminovalo možný konflikt mezi měnovou politikou a dohledem
nad bankovním sektorem a riziko nadměrné moci delegované na bankovní radu jako nevolený orgán.
Inspiraci lze najít ve Finsku či Irsku. Podobné řešení bylo přijato na Slovensku. Existují i další
praktické argumenty. Výkon dohledu vyžaduje od bankovních inspektorů rozsáhlé znalosti
mezinárodních standardů a matematicko-statistických metod, neboť se zabývá stále méně kontrolováním
a orientuje se primárně na hodnocení adekvátnosti systémů řízení rizik. Právě centrální banky jsou
tradičně institucemi, které pro získávání a rozvíjení takové kvalifikace vytvářejí příznivé
podmínky. Dohled nad bankami může tedy být vykonáván centrální bankou i specializovanými dozorovými
institucemi. Pro českou ekonomiku je však i nadále přirozeným řešením umístění bankovního dohledu
nebo minimálně jeho výkonu v ČNB.
Autor je členem bankovní rady České národní banky.
Pro českou ekonomiku je i nadále přirozeným řešením umístění bankovního dohledu nebo
minimálně jeho výkonu v ČNB.