Vladimír Tomšík (Ekonom 24.1.2008 strana 64, rubrika: Peníze)
Za rok 2007 dosáhla ztráta ČNB podle neauditovaných údajů 37 mld. korun a celkově se tak přiblížila částce 200 miliard korun.
Česká národní banka ohlásila na konci loňského roku největší kumulovanou ztrátu v historii.
Účetní vysvětlení ztráty centrální banky je přitom stále stejné: ztráta je důsledkem toho, že česká koruna je úspěšná a dlouhodobě posiluje vůči měnám, jako je dolar nebo euro. Uvědomíme-li si, jak vypadá bilance ČNB, je vysvětlení ztráty nasnadě. Většina majetku (tj. aktiv) má podobu devizových rezerv, zatímco v závazcích (v pasivech) hraje zásadní roli oběživo a vklady obchodních bank u ČNB.
Současná úroveň devizových rezerv je taková, že pokud například dojde k poklesu hodnoty 1 eura o
4 haléře, zhoršuje to hospodářský výsledek centrální banky o miliardu. Opusťme pohled účetního. I
kdyby k nominálnímu zhodnocování měny a s tím spojeným vytvářením ztráty ČNB nedocházelo vůbec, tak
česká společnost jako celek by přesto utrpěla minimálně stejné ztráty ať již v ročním, nebo
kumulovaném vyjádření. Toto nové a snad i překvapivé tvrzení lze objasnit na pomyslném příkladu, ve
kterém budu uvažovat, že kurz eura je od roku 2000 přibližně stabilní na úrovni kolem 36 korun za 1
euro. Je evidentní, že ČNB by sice neutrpěla kurzovou ztrátu, přesto však nelze říci, že by tím
česká společnost jako celek něco ušetřila. Důvody k tomuto závěru jsou následující.
Především platí, že kdyby měnový kurz byl 36 Kč za 1 euro, tak by česká cenová hladina dnes musela být výrazně vyšší, než je. Podle ekonomické teorie by dokonce měla být vyšší právě o tolik procent, o kolik procent by byl nominální měnový kurz slabší.
V našem případě by to tedy znamenalo, že české ceny by musely být asi o 30 % vyšší, než jsou.
Jinak řečeno: v mezidobí mezi rokem 2000 a současností by každoročně míra inflace musela být přibližně o 3,8 procentních bodů vyšší, než jaká ve skutečnosti byla. Jestliže by však v letech 2001–2007 průměrná inflace byla 6,1 % místo skutečných 2,3 %, potom i nominální úrokové míry by musely být v průměru odpovídajícím způsobem zvýšeny. Jedině tak by totiž byly zachovány reálné úrokové míry. Takže průměrná dvoutýdenní repo sazba, za kterou si obchodní banky ukládají volnou likviditu u ČNB, by za období 2001–2007 zřejmě nemohla být pouze 2,9 %, jako tomu bylo, ale nejspíše by se v průměru blížila až k sedmi procentům.
Úroky ze stahovacích repo operací jsou pro centrální banku nákladovou položkou, takže je patrné, že při 7% úrocích by byly náklady na stahování likvidity podstatně vyšší než při 2,9% úrocích. Na jednu stranu by centrální banka ušetřila každý rok na kurzové ztrátě, na druhé straně by se prohlubovala ztráta způsobená stahováním likvidity. Situaci tak lze shrnout následovně: každé procento z devizových rezerv, které ušetříme tím, že koruna nebude o toto procento posilovat, bude doprovázeno procentem, které bude muset centrální banka zaplatit navíc za stahování likvidity.
Nezapomínejme ale na to, že na pasivní straně bilance centrální banky je kromě stahovacích repooperací ještě oběživo. Oběživo je ale neúročeným pasivem, inflace ve výši dodatečného 1 procentního bodu se neodrazí v nákladech, které centrální banka s tímto zvláštním pasivem má. Proto by přibližně stabilní kurz a s ním spojená vyšší inflace bývala vedla k nižší ztrátě centrální banky – bylo by tomu tak jednoduše proto, že část nákladů by byla uvalena na držitele hotovostních peněz v podobě vyšší inflační daně.
Inflační daň je ztráta, kterou držitelé hotovosti utrpí kvůli poklesu reálné hodnoty peněz. Při současném objemu hotovosti každý procentní bod inflace způsobuje držitelům české hotovosti ztrátu více než 3 miliardy korun.
Pokud by v námi sledovaném období 2001–2007 měl být nominální kurz eura přibližně stabilní, přineslo by to s sebou zvýšení inflace téměř o 4 procentní body každoročně a na české občany by to uvalilo dodatečnou inflační daň ve výši 7–13 mld. Kč ročně.
Například kdyby se měnový kurz pohyboval kolem úrovně roku 2000, byly by kumulované kurzové ztráty ČNB o více než 200 miliard korun nižší, ale na úrocích ze svých závazků vůči komerčním bankám by centrální banka musela vyplatit zhruba o 130 miliard korun více a na občany by uvalila až 70miliardovou dodatečnou inflační daň.
Může za to konvergence. Vznik ztráty je způsoben kombinací samotné existence značných devizových rezerv doprovázené posilováním reálného měnového kurzu, které je projevem žádoucího přibližování české ekonomické úrovně úrovni západoevropské.
Aktuální výše devizových rezerv je tak z velké části výsledkem konverze privatizačních příjmů vlády a dále dříve prováděných devizových intervencí reagujících i na vysoký příliv neprivatizačních přímých zahraničních investic, jež centrální banka přirozeně nechtěla nechat plně promítnout do měnového kurzu. Je pravda, že výše českých devizových rezerv je podle standardních měřítek vysoká, ale jejich odprodej ve významnějším měřítku je velmi problematický právě proto, že by to mělo výrazný dopad na měnový kurz koruny.
Zastaví se někdy prohlubování ztráty? A pokud ano, co dělat s již nakumulovanou ztrátou? Prohlubování ztrát se zastaví v okamžiku, kdy ustane reálná apreciace české měny vůči rezervním měnám. A ta může a bude pokračovat i po vstupu do eurozóny!
Je pravda, že ztráty z držby rezerv budou rozděleny mezi centrální banku a domácnosti podle toho, zdali bude docházet také k nominální apreciaci. V okamžiku vstupu do eurozóny bude kurz zafixován, takže na ČNB již nebude dopadat systematická kurzová ztráta, ale o to větší ztráta bude nutně dopadat na domácnosti v podobě zvýšené inflační daně. Přestože za ztrátou stojí především reálná apreciace měny, se kterou nelze nic dělat, centrální banka se může alespoň snažit ztrátu zmírňovat zvyšováním výnosnosti devizových rezerv.
Vzhledem k tomu, že objem rezerv je nadměrný, je možné jejich část investovat do nových aktiv, jež při vhodné kombinaci s tradičními aktivy dosáhnou výrazně vyššího očekávaného výnosu při zachování stejného rizikového profilu devizových rezerv.
ČNB již začala činit kroky s cílem využít nových, v delším investičním horizontu výnosnějších instrumentů při zachování stejného, nízkého rizikového profilu. Tím se dlouhodobě zvýší příjmová strana rozpočtu a vylepší hospodářský výsledek.
Výnosný byznys. ČNB plně spoléhá na své budoucí výnosy jako na zdroj uhrazení kumulované ztráty. Centrální bankovnictví je totiž výnosným »podnikáním«: aktiva centrálním bankám přinášejí výnosy, zatímco nemalá část pasiv (oběživo) je neúročená. Jakmile tyto normální podmínky převládnou, překlopí se i hospodaření ČNB do zisku. A to je důvod, proč ČNB dokáže žít s vysokou ztrátou.
200 mld. korun je kumulovaná ztráta České národní banky.