Jiří Vavroň (Právo 1. 9. 2018 strana 1)
Važme si české koruny, v časové řadě je pevnou stabilní měnou, řekl v rozhovoru s Právem guvernér České národní banky (ČNB) Jiří Rusnok. Podle něho by koruna mohla opět začít mírně posilovat. Do budoucna ale posilování nebude radikální.
* Když procházím kolem směnáren, kde si mohu koupit dolar za 21 korun či euro za 26, mám se za korunu stydět?
Na naši měnu můžeme být spíše hrdí. Koruna je v časové řadě pevnou, stabilní měnou. V průběhu naší pohnuté historie velice dobře odolávala všem nejistotám a zmatkům, tradičně patřila a stále patří k stabilním měnám. Od roku 1993 koruna trvale posilovala vůči všem hlavním měnám. To není u měn běžné ani automatické. Libru jsme mohli koupit jeden čas také za šedesát korun a dnes za polovinu, dolar místo až čtyřiceti korun stojí kolem dvaadvaceti korun. Snad jen k švýcarskému franku je kurz roky stabilní.
* Tak ji nemáme měnit za euro? Požadují to exportéři, a i podle některých politiků by to výrazně posílilo postavení ČR v rámci Evropské unie.
Zavázali jsme se, že až podle nás nastane ta pravá doba, tak euro přijmeme. Rozhodnutí ale musí učinit politické orgány. Z ekonomického pohledu k tomu dodávám: jakou hrajeme roli v Evropě, jak nás bere svět, nezáleží ani tak na tom, jakou máme měnu. Můžeme být úspěšní a vlivní s eurem i bez něj. Na euro je nutné se dívat pragmaticky. Vstup do eurozóny je v současnosti složitější, než tomu bylo před krizí. Eurozóna prošla během krize stresovým testem stability. Přežila, ale s velkými problémy. Musí se změnit, a proto probíhají složité debaty o redukci a sdílení rizik. V tomto kontextu tedy není důvod do eurozóny spěchat. Mířit na pohyblivý terč je vždy složité. Připravujme se až na reformovanou eurozónu.
* Měnová rozhodnutí České národní banky (ČNB) ovlivňují nejen ekonomiku, ale zprostředkovaně i životy občanů. Třeba tím, že jim zdraží dovolené nebo hypotéky.
Není to konec hypoték, nic dramatického se nestane. Naše rozhodnutí je určité preventivní zchlazení boomu hypoték, ze kterého by mohl potenciálně vzniknout problém pro všechny. To, že se opatření dotknou některých potenciálních klientů, je samozřejmé. Nemůže to být neutrální opatření, nemělo by přece smysl. Chráníme tím jak klienty, tak i ostatní členy společnosti, aby jednou zase nemuseli sanovat ztráty bank. Plníme společenskou zakázku, kterou máme danou zákonem.
Pokud má být opatření účinné, musí se někoho dotknout. Ale prvotní odhady, že proti dnešku dosáhne na bydlení o 30 procent klientů méně, jsou naprosto přestřelené a tento odhad korigovali sami jeho autoři. Záleží také na cenách nemovitostí, zda například kupuji předražené nemovitosti v Praze, což ale nesouvisí s celkovou dostupností hypoték. Chápu však, že se opatření nelíbí bankám, developerům, a hlavně zprostředkovatelům úvěrů.
* Nepřišli jste s opatřeními trochu pozdě? Ceny nemovitostí jsou přehnané a očekávání, že každý si může vzít hypotéku na vlastní bydlení, také.
S regulačními doporučeními jsme začali už před třemi roky. Bankám jsme tehdy doporučili, aby nefinancovaly hypotéky stoprocentně. Odhady cen totiž mohou být v některých případech nadhodnocené. V momentě, kdy ceny nemovitostí začnou, byť i jen mírně, padat, jsme v problémech. Když totiž chce banka nemovitost pro neschopnost klienta splácet prodat, už vytvoří ztrátu, protože jí prodejní cena nemusí pokrýt výši poskytnutého úvěru.
Proto jsme bankám od roku 2016 doporučovali, aby financovaly nákup jen do 80 až 85 procent ceny nemovitostí. Nyní, když si někdo bere hypotéku, říkáme, že jeho měsíční splátka by neměla spolknout 45 procent jeho čistých příjmů. Žadatel musí z něčeho žít. Když se mu zhorší příjmy, tak bude najednou na splácení dluhu vydávat i 70 procent příjmu a bude problém. Rovněž celkové úvěrové zatížení by nemělo být větší než devět celoročních příjmů.
* Mají některé státy hranice pro hypotéky přísnější?
Samozřejmě, někde je to i jen šest ročních příjmů, nebo zatížení splátkami do nejvýše 40 procent měsíčního příjmu. My jsme z mezinárodního pohledu stanovili hranice velmi volně.
* Banky ale tvrdí, že jsou obezřetné, a i ze zákona mají povinnost prověřit schopnost klientů úvěr splácet.
To je všechno pravda, ale zase víme, že jak u nás, tak ve světě banky primárně zajímá tržní podíl, růst, byznys. Managementy jsou motivovány krátkodobými efekty spíše než dlouhodobou odpovědností a udržitelností. Kdyby to tak nebylo, tak neexistují bankovní krize.
V ČNB máme ze zákona dbát o finanční stabilitu v zemi. Finanční instituce, tedy banky, které tvoří tři čtvrtiny tohoto systému, musí fungovat spolehlivě. A to nejen v časech dobrých, ale i zlých. Chráníme občany před situací, kdy bychom museli z veřejných peněz, tedy z jejich daní, zachraňovat banky. I proto se musíme dívat, co banky dělají, zda nevytvářejí nějaká potenciální rizika.
Banky žijí z úvěrů. A protože zhruba 60 procent veškerých úvěrů představují hypotéky, tak nás zajímá, jak jsou tyto úvěry zdravé. Banky totiž padají na nezdravých úvěrech. Pokud bychom tomu nechali volný průběh, tak by se poměrně značná část úvěrů mohla v horších časech stát pro banky problémem. Jde o obrovské sumy, které kdyby se přestaly splácet, mohl by být problém. Proto bankám říkáme: řiďte se rozumnými pravidly, nepřehánějte riziko, do kterého jdete.
* Bankovní rada je sedmičlenná. Jak se vlastně její členové rozhodují o opatřeních, která ovlivňují ekonomiku i rozpočty domácností? Jen na základě svých názorů?
Pokud jde o měnová rozhodnutí, tedy o úrokových sazbách, má ČNB a její bankovní rada stabilně zavedený plán přípravy, obdobný jako v jiných centrálních bankách. Příslušný útvar, to je měnová sekce, připravuje čtyřikrát do roka novou prognózu vývoje ekonomiky, opírající se o analýzu všech možných dostupných dat a modelových výstupů. Snažíme se odhadnout vývoj zhruba dva roky dopředu. S experty ověřujeme předpoklady, prověřujeme reálnost očekávání dalšího vývoje. Vytváříme také citlivostní a alternativní scénáře pro ukazatele nebo situace, které jsou jen těžko vyčíslitelné či odhadnutelné.
* Můžete uvést nějaký příklad?
Například analyzujeme, jak reálné jsou možnosti růstu mezd. Nebo možné vlivy změn ve světě na naši ekonomiku. Bankovní rada s experty spolupracuje na přípravě prognózy dlouhé týdny. Na základě této spolupráce vznikne Situační zpráva. Na jejím základě se osmkrát ročně koná měnové zasedání bankovní rady. Nejdříve se diskutuje za široké účasti expertů, zodpovídají se dotazy. Pak následuje uzavřené zasedání, kde jen s minimem expertů probíhá měnově politická debata nad doporučeními, zda sazby zvednout, snížit nebo ponechat. Pak se dospěje k nějakému rozhodnutí, o kterém se hlasuje.
Je to proces neustálého analyzování vývoje ekonomiky, snaha udržet stabilní cenový vývoj okolo dvouprocentní inflace. Je to průhledné, sdělujeme, jak ekonomiku vidíme teď i v budoucnu. Čtyřikrát do roka, když přicházíme s novou prognózou, vzniká na základě Situační zprávy Zpráva o inflaci, kterou zveřejňujeme na našem webu. Mimochodem nikde jinde ve veřejné sféře se nepřijímají rozhodnutí tak transparentně jako v centrální bance.
* Pak se ovšem dočkáte komentářů, jako v nedávných dnech, že se ČNB odhad nepodařil, že očekávala posílení měny, ke kterému nedošlo.
Realita je vždy složitější. Koruna se ale vyvíjí standardně, její vývoj nemusí nikoho znepokojovat. Nejprve po opuštění intervenčního režimu posílila o pět až šest procent. Od té doby je kurz koruny stabilní, či jen mírně oslabil. Oslabení přitom nemá co do činění s vývojem reálné české ekonomiky. Oslabení jde na vrub situace na světových finančních trzích.
Od jisté doby, co americký Fed začal zvyšovat úrokové sazby a co se projevují určité geopolitické nejistoty, nastal přesun finančního kapitálu ze zemí, jako jsme my, na velké trhy, a to zejména do amerického dolaru. Ten v současnosti nabízí mnohem vyšší zhodnocení než jiné měny, včetně koruny. To jsou důvody, proč koruna přestala posilovat. Domníváme se ale, že je to přechodný stav. Nálady na trhu by mohly odeznít v průběhu několika měsíců a koruna by podle očekávání mohla opět začít mírně posilovat. Do budoucna ale posilování nebude radikální, nejsou pro to důvody.
* Mírným posilováním máte na mysli kolik procent?
Bude-li česká ekonomika růst o něco rychleji, než roste ekonomika klíčových zemí eurozóny, mluvíme o posilování o dvě až tři procenta ročně.
* Českou společností v těch to dnech hýbá zvýšení platů veřejné sféry. Část politiků a ekonomů ale bije na poplach, že na to nebudeme mít. Jaký by měl být dlouhodobě udržitelný růst platů?
Prostor pro zvyšování mezd v Česku ještě existuje. Ekonomika v době krize v dohánění západních mezd prudce zabrzdila. Teď naopak zažíváme svěží dohánění, mzdy po odečtení inflace rostou čtyři roky, v posledních dvou čtvrtletích dokonce v průměru o pět procent. Prostor pro jejich růst ale není nekonečný.
* Pro srovnání – o kolik rostou západoevropské mzdy?
Reálně nerostou prakticky vůbec, růst pokryje jen inflaci. V řadě zemí a oborů mzdy dokonce reálně klesaly.
* Doženeme někdy úroveň mezd vyspělých zemí, nebo je třeba říci, že některé ekonomiky jsou výkonnější a jiné méně?
Rozdíly samozřejmě existují. Další vývoj mezd bude výrazně ovlivněn českým trhem práce, na němž chybí volná pracovní síla. To hraje ve prospěch růstu mezd. Musíme si ale udržet i konkurenceschopnost. Proto mzdy nemohou růst dramaticky rychleji, než jak se zvedá výkon ekonomiky. Roste-li ale naše ekonomika o tři procenta a u zbytku Evropy kolem dvou, existuje i u nás prostor pro růst mezd.
Bude-li hrubý domácí produkt v běžných cenách růst o pět až šest procent, tak to je hranice pro zdravý růst nominálních mezd. Udržitelné tempo je tedy kolem pěti procent. Současný rychlejší růst je ovlivněn tím, že existuje již zmíněný prostor pro dohánění mezd z minulosti a chybí volní pracovníci.
Podstatné pro kvalitu života je, kolik dostane příjemce platu v reálném obsahu, a kolik si tedy za mzdu může koupit. Je falešné srovnávat, že si v obdobném provoze pracovník v ČR vydělá 50 tisíc, ale v Německu v přepočtu 150 tisíc korun. Vzít v úvahu je třeba reálné životní náklady, tedy ceny zboží a služeb a výši odváděných daní.
Troufl bych si odhadnout, že naše reálná mzdová úroveň, to je naše koupěschopnost, je kolem 60 až 65 procent vyspělých západních zemí. Pokud by naše mzdy rostly dalších 15 let o dvě až tři procenta ročně a na Západě o půl procenta, je jejich dohnání záležitostí jedné generace, nikoli v nekonečnu.
* Letos je to deset let od pádu Lehman Brothers, který odstartoval celosvětovou finanční krizi. Objevují se hlasy, že se situace může opakovat. Máme se bát?
Bát se není důvod, je zbytečné lidi strašit. Musíme ale vnímat, že žijeme v období plném nejistot. Každý se musí na své úrovni snažit minimalizovat rizika. Jsme středně velká otevřená ekonomika závislá na tom, co se děje ve světě. Pokud by přišel prudký šok, tak se nás samozřejmě dotkne. Nemyslím si ale, že v dohledné době přijde nějaká dramatická ekonomická událost.
Finanční sektor je dnes v mnohem lepší kondici, než byl před deseti lety. Od krize se přistoupilo k řadě regulatorních opatření, která sledují, aby příslušné instituce, jež mohou být spouštěčem finančních problémů, měly dostatečné kapitálové zázemí a fungovaly podle standardních pravidel, kdy nelze na sebe brát nějaká velká rizika nebo je maskovat či skrývat.
V tomto ohledu je finanční sektor zdravější než před pádem Lehman Brothers. Samozřejmě máme tu problém předluženosti některých zemí, ale ne takový, aby spustil řetězovou reakci. Konjuktura ovšem nepotrvá věčně. To ale neznamená, že solidní růst české ekonomiky nemůže ještě nějakou dobu pokračovat. Pokud Evropa nezažije nějaký vnější šok, tak pomalejší, ale solidní růst může pokračovat klidně ještě dva a půl roku.
* V Česku zaznamenáváme každý rok poměrně silný odliv kapitálu formou dividend do zahraničí, místo reinvestování u nás. Jedná se o stovky miliard. Dá se tomu zabránit?
Jsme otevřená ekonomika, což znamená, že umožnujeme volný pohyb kapitálu. V EU je to jeden z principů, na kterých stojí. Asi by se nám nelíbilo, kdyby český kapitál, který také operuje v zahraničí, i když zatím v menším rozsahu, tam byl omezován v možnosti repatriovat zisky. Vnímejme to v tomto kontextu.
Osobně jsem skeptický k návrhům, jak odlivu kapitálu zabránit. Obecně by to totiž mohlo zhoršit investiční klima. Zahraniční společnosti by si navíc dovedly s nějakými omezeními poradit. Spíše tedy uvažujme, zda nevytvářet podmínky, aby tady firmy v maximální možné míře zisk reinvestovaly. Například daňovými úlevami. Prostě část dividend, která by zde zůstala, by byla méně zdaněná než ta, která by se vyvezla.
Nevytvářejme ale iluzi, že zabráníme, aby „zlí kapitalisté“ vyváděli zisky, které zde vytvoří, protože ti „zlí kapitalisté“ zde investovali v době, kdy nebyl dostatek domácího kapitálu, a tím přispěli k tomu, že česká ekonomika dobře funguje.
* Téměř dva roky platí zákon o spotřebitelském úvěru, který měl omezit lichvářské půjčky. Jaký má praktický efekt?
Na seriózní analýzu je stále ještě dost brzo. Teprve letos v květnu jsme dokončili licencování subjektů, které mohou nebankovní spotřebitelské úvěry poskytovat.
Potvrdilo se ale, že dojde k pročištění trhu, licencí bylo uděleno něco méně než sto. Je zde tedy určitá větší míra jistoty pro spotřebitele, který potřebuje spotřebitelský úvěr a nechce jít do banky, že má nabídku téměř sta subjektů, jež mu mohou půjčit a u kterých ví, že prošly určitou prověrkou a že míra rizika špatného obsloužení či podvedení by u nich měla být minimální.
* Takže už bude dobře?
Nedělejme si iluze, že zákon o spotřebitelském úvěru zlikviduje všechny lichváře, kteří i před ním působili mimo oficiál ní trh. Na zevrubnější vyhodnocení je skutečně brzy, stejně tak jako na analýzu, zda díky tomuto zákonu došlo ke snížení předluženosti určité části obyvatel.