Miroslav Singer (Hospodářské noviny 16.6.2009 strana 20, rubrika: Finance)
Fokus
Evropskými strukturami postupně „probublává“ návrh změn dohledového a regulačního rámce finančního sektoru v Evropské unii. Ten spočívá ve vytvoření dvou nových orgánů – pro makroekonomickou stabilitu a pro slaďování a koordinaci dohledů, které na základě takzvané de Larosierovy zprávy připravila Evropská komise. Tyto návrhy a celá zpráva jsou motivovány probíhající finanční krizí. Lze se domnívat, že drtivá většina autorů těchto návrhů věří, že jejich uvedení do praxe by mělo opakování podobné krize v budoucnu zabránit.
Tuto víru nesdílím. Současná krize totiž nebyla způsobena příčinami, jimž autoři návrhu změn přikládají hlavní váhu, ani neprobíhá způsobem, který zřejmě předpokládali a na nějž nejspíš byli – nejen morálně – připraveni.
Nejprve však pozitivně. Problémy některých východoevropských zemí, zatížených značnými úvěry v cizích měnách, ukazují, že praxe dohledů nad evropským finančním trhem není schopna dostatečně postihnout některá makroekonomická rizika, která nemusí být zřetelná při dohlížení jednotlivých institucí.
Nový orgán, zaměřený na doporučení v oblasti makroekonomických aspektů stability a volně „přilepený“ k Evropské centrální bance, může zvýšit váhu těchto otázek v dohledové a regulační praxi, a tím i šanci na to, že se neblahá historie půjček domácností v cizích měnách již nebude opakovat. Je však také možné zvážit, zda by ještě mnohem účinnějším opatřením nebylo zvýšení pravomocí dohledových orgánů jednotlivých zemí i ve vztahu k pobočkám mateřských bank.
Regulátoři měli svázané ruce Bankovní dohledy a regulátoři v zemích střední a východní Evropy totiž většinou nezasahovali proti explozi těchto půjček hlavně proto, že měli plné pravomoci pouze vůči dceřiným firmám finančních skupin, nikoliv však vůči pobočkám. Byli si tedy vědomi, že by restrikcí těchto úvěrů pouze zvýhodnili jednu skupinu bankovních institucí na úkor druhé. Zvýšení pravomocí vůči pobočkám bank je však na evropské úrovni zřejmě neprůchodné. Nezbývá tedy než doufat ve schůdnost „plánu B“, kterým bude zavedení oné navrhované „Rady pro stabilitu“.
Pokud však jde o orgán, který by měl na úrovni EU zastřešovat, koordinovat a slaďovat činnost supervizorů, je skepse namístě. Orgány zastřešující a regulující na celoevropské úrovni již existují, orgány slaďující by pak měly mít pokud možno jen velmi omezený mandát, nechtějí-li ovšem jejich tvůrci odvážně prorážet nové cesty v evropském právním systému, což nelze vyloučit.
Krize vypukla jinde, než měla Ještě důležitější je však následující výhrada: Kvůli politickému tlaku na „rychlé podniknutí jakýchkoliv kroků proti krizi“ jsou vytvářeny nové struktury, údajně reagující na krizi. Ta však ani zdaleka neskončila a četné úvahy o ní jsou tudíž zjevně neúplné. Navíc jsou předloženými návrhy přesouvány pravomoci na místa bez jakékoliv fiskální odpovědnosti i bez zdrojů nezbytných pro úhradu škod způsobených špatnými rozhodnutími.
Jeden z důvodů, proč se tak nyní děje, zřejmě spočívá v tom, že řada tvůrců hospodářských politik se na krizi v EU připravovala. Tato krize však byla poněkud jiná než ta, kterou ve skutečnosti pozorujeme.
Její scénář měl být zhruba následující: krize vznikne na rozvíjejících se trzích či (nebo současně) v neregulovaných finančních institucích, jakými jsou hedgeové fondy. Po vypuknutí krize měly situaci zhoršit protekcionistická opatření takzvaných host regulátorů na jiných rozvíjejících se trzích. A nakonec měly krizi s patřičnou ostentativní nechutí zmírnit vyspělé země a nadnárodní instituce, které by přispěly k záchraně slabých bankovních a finančních systémů na rozvíjejících se trzích.
Taková krize by jistě vyzdvihla nepostradatelnost nadnárodních institucí panevropského či globálního dohledu a regulace. Vadou na kráse však je, že skutečná finanční krize vznikla mimo jiné v důsledku chyb a nekonání klasických dohledů nad bankovnictvím a pojišťovnictvím v nejvyspělejších světových ekonomikách a rovněž chyb centrálních bank ve stejných zemích.
Na rozvíjející se trhy se krize přelila teprve následně a některé z těchto zemí tvoří poslední ostrůvky finanční stability (v rámci OECD jde například o Česko, Slovensko či Turecko), jež doposud nemusely podpořit své finanční instituce z prostředků daňových poplatníků.
Není tedy žádná náhoda, že problémy rozvíjejících se trhů tvoří jen malou část celkových problémů (podle údajů Mezinárodního měnového fondu se například devět desetin škod v EU stále nalézá v rozvahách finančních institucí vyspělých zemí a pouze jednu desetinu tvoří ztráty v Pobaltí, na Balkáně či v Maďarsku). Dohledové orgány a regulátoři rozvíjejících se trhů tedy krizi rozhodně nezhoršily.
Brusel se z chyb nepoučil Dokonce ani relativní oddělenost rozvíjejících se trhů od vyspělých ekonomik nepředstavuje problém, nýbrž právě naopak. Skutečnost, že dceřiné banky nejsou vnímány jako součást otřásajících se základů finančních skupin, ochránila řadu finančních institucí (například v Česku) před důsledky krize, a to ku prospěchu jejich samotných zahraničních vlastníků. Zkrátka a dobře, dostavila se „tak trochu jiná krize“. Krize, jejímiž jsme svědky, se viditelně liší od scénářů zaměstnávajících před pár lety ekonomy nadnárodních institucí a tvůrce hospodářských politik v Evropě. Při jejím vypuknutí si autor těchto řádků naivně myslel, že povede k přerušení integračních snah v oblasti regulace na několik let. Nepočítal ale s tím, že povaha této finanční krize a její příčiny budou v podstatě ignorovány a že integrační plány budou postupovat podle původního scénáře.
Někdy je až legrační, jak jsou vytahovány ze šuplíků očividně zastaralé artefakty, jako například takzvaná studie důsledků (impact assessment) de Larosierových návrhů. Při četbě této studie nelze přehlédnout, že podle ní je v Česku regulace organizována institucemi členěnými na sektorové úrovni, tedy že popisuje stav před dubnem roku 2006!
Problémem není ani tak to, že tyto návrhy povedou v krátkém období k dramatickému přesunu kompetencí od těch regulátorů, kteří své schopnosti prokázali, k těm ostatním a na evropské struktury. Prostor pro takový proces se sice pootevře, ale posléze dojde k takové úpravě principů, že se v obvyklém evropském stylu zase tak moc nezmění.
Jde přece hlavně o to, aby politici v boji proti krizi ukázali voličům dvě „skvělé nové“ evropské instituce. Problémem však je, že nebudou činěna opatření (například sjednocování dohledů na národní úrovni), jež by snížila zátěž finančního sektoru a zároveň zvýšila povědomí dohledových orgánů o skutečném stavu věcí na té úrovni, která je a nadále bude rozhodující.
Abychom parafrázovali slova klasika: Ještě horší než připravovat se na minulou válku je připravovat se na válku, která se neodehrála. Tím hůř, když ta válka, kterou ignorujeme, stále ještě zuří.