Jan Žižka (E15 3.3.2008 strana: 16, rubrika: Rozhovor)
Když se britská vláda rozhodla znárodnit banku Northern Rock, mnohé finančníky tím šokovala. Northern Rock se stala obětí krize rizikových hypoték, nad jejím pádem ovšem visí velký otazník: Může se podobný scénář opakovat i jinde? Viceguvernér Miroslav Singer, který má v bankovní radě České národní banky na starosti mimo jiné bankovní dohled, však překvapen není.
* E15: Překvapilo vás, že ještě v tomto století je možné ve vyspělé zemi znárodnit banku?
Ne, nepřekvapilo. Abych řekl pravdu, nepřekvapilo mne ani to, co se stalo, ale ani to, jak se to nakonec řeší. Znárodnění nebo převzetí banky je jedním ze způsobů řešení, které mají bankovní regulátoři k dispozici. Nepřekvapilo mne ani to, že padá banka. Banky přicházejí a některé z nich padají. To se stává. Předtím tu bylo velmi klidné období pěti nebo šesti let, kdy bylo na světovém finančním trhu hodně likvidity. Odvykli jsme si, že nějaké významnější finanční instituce mohou mít také problémy. Ale problémy tu byly a budou, svět se v tomto smyslu nijak výrazně nezměnil.
* E15: Podobný model řešení by se tedy v případě krize obdobného druhu mohl opakovat jinde ve světě? Třeba i v Česku?
Já si to umím představit, samozřejmě. Už několikrát jsme zažili, že bance byla poskytována nouzová hotovostní pomoc, ale nepomohlo to a bylo nutné se zabývat jejím převzetím. V okamžiku, kdy se ukazuje, že pro banku tu není jiné řešení, stát se to může. Jenom podotýkám, že britský stát chce banku Northern Rock později prodat. Teď ji hodlá chvíli řídit, protože nedostal uspokojivé nabídky od zájemců o její převzetí. Nynější řešení má fůru nestandardních prvků, určitě by se to nemělo stávat každý pátek. Ale pokud je banka v takových problémech, jde o jedno ze standardních řešení nestandardní situace.
* E15: Není případ Northern Rock důkazem, že také způsob převzetí bývalé IPB byl v zásadě správný? V obou případech bylo zvoleno výjimečné řešení.
Kauza IPB je pořád živá, stále probíhají vyjednávání a spory s některými aktéry kauzy, navíc jsme zavázáni věc nekomentovat. Nemohu proto porovnávat tuto kauzu s případem Northern Rock.
* E15: Pokud vím, Northern Rock měla většinu klientů v jedné zemi – Velké Británii. Nebylo by mnohem horší, kdyby podobná krize zasáhla nadnárodní banku, která má silné zastoupení ve více zemích?
Bylo by to složitější, ale podle mne řešitelné. Společnost PricewaterhouseCoopers, v níž jsem dříve pracoval, má poměrně velké zkušenosti s bankroty ve Velké Británii. Zažíval jsem situace, kdy jsem například prodával české firmy z bankrotové pozůstalosti společnosti, která zkrachovala v Anglii. Výnos pak v takovém modelovém případě jde do konkurzní podstaty v Británii. V tom by problém nebyl. Potíže by nastaly jedině tehdy, kdyby se panika přelila do dceřiných společností nadnárodní banky v různých zemích a vkladatelé by se postavili do front před jednotlivé pobočky. Každá dceřiná společnost by přitom mohla mít odlišným způsobem financované pojištění. Byl by to zajímavý propletenec, nemuselo by být jasné, kdo má sanovat které vkladatele a za kolik. To by určitě vyžadovalo velmi složité vyjednávání, museli by jednat ministři financí a regulátoři. Ale jinak si nemyslím, že by to bylo zase takové drama. Od toho tu je suverenita regulátorů jednotlivých zemí, aby dohlíželi, zda jsou dceřiné společnosti nadnárodních bank solventní a zda dodržují pravidla kapitálové přiměřenosti.
* E15: Když se dostane velká nadnárodní banka do problémů, může platit pravidlo „bližší košile než kabát“. Pobočka nebo dceřiná společnost v zemi, kterou centrála nepovažuje za příliš důležitou, může být obětována...
Takové situace si lze představit. Ale od toho tu je odpovědnost místního managementu, aby něco takového neumožnil. Tady v Česku jsou dceřiné firmy českými akciovými společnostmi, jejich management je odpovědný podle českého práva. Občas slýcháme kritiku, že hloupě regulujeme a vynucujeme kapitálovou přiměřenost v Česku. My ale především musíme být schopni postihovat místní management. V krajním případě musíme umět říci: Přátelé, vy jste poslali veškerou svou likviditu mateřské společnosti, protože byla v problémech, i když jste věděli, že ji posílat nemáte. My proto podáváme trestní oznámení, menšinoví akcionáři podávají žalobu na znehodnocení svých podílů a tak dále.
* E15: Jak by to přesně fungovalo v Česku?
Kdyby se banka ocitla v podobných problémech, řešili bychom, jestli jí poskytneme nouzovou hotovostní pomoc. Vyžadovali bychom ale kvalitní zajištění. Kdyby to bance pomohlo, tak nám vše později splatí a náklady na zajištění se jí naopak vrátí. My bychom činili vše pro to, aby to takhle dopadlo. Kdybychom náhodou zjistili, že to není možné, museli bychom zvažovat zavedení nucené správy. Jinými slovy – dostali bychom se do velmi podobné situace. Pouze naše zákony nedefinují tak jednoznačně, jak by se počítala hodnota banky v okamžiku, kdy bychom se ji rozhodli prodat jiné bance, nebo bychom zvolili jiné řešení. V Británii se v takových případech hodnota banky počítá tak, že se berou v potaz všechny úvěry, které předtím poskytla centrální banka. Znalec bude podle britského práva vycházet z toho, že tyto úvěry jsou splatné ke dni, kdy tu hodnotu počítá. Takto vypočtená hodnota banky tedy bude nízká. Tento princip je rozumný.
* E15: Vyčíslení hodnoty bývalo u padlých českých bank problémem...
Ano. Ale Britové by prostě řekli: Kluci, vy jste věděli, co podnikáte. Ten zákon je jasný, měli jste se jako akcionáři více starat, aby se nestalo, že banka nebude mít žádnou likviditu.
* E15: Kromě kauzy Northern Rock je z poslední doby dobře znám i případ Société Générale, která vykázala velkou ztrátu kvůli akcím jednoho obchodníka. Do jaké míry je to chyba bankovního dozoru? Měla by se posílit regulace?
Mám pocit, že u těchto případů se vždy spíše řeší ta minulá válka a ono se s tím vlastně nedá nic moc dělat. Stará londýnská banka Barings takhle slavně zahučela po akcích obchodníka Nicka Leesona. Myslím, že si málo uvědomujeme, že i v těchto případech je prostě riziko součástí byznysu. Alternativou alokace kapitálu bankami je státní plánovací úřad. Tím se zbavíme rizik, ale takový systém se ve druhé polovině 20. století v řadě zemí včetně té naší zrovna neosvědčil.
* E15: Není systém bankovní regulace někde mezi tím plánovacím úřadem a zcela volným trhem?
Samozřejmě že je. Bankovnictví už delší dobu funguje tak, že za ně v určité míře ručí daňoví poplatníci. Má to také rozumný ekonomický důvod. Banky transformují krátkodobé zdroje v dlouhodobé projekty. A daňový poplatník pochopitelně chce, aby ke krizím docházelo co nejméně. Proto jsou tu regulátoři. A ti regulátoři teď zase vymyslí nějaké nové předpisy. Ale já myslím, že za nějakých sedm osm let - doufejme, že ne dřív - nějaký trader zase nějakou banku odpálí. Tomu se podle mne nedá zabránit. Nemůžete přijít na vše, co napadne individuum, které je rozhodnuté za každou cenu porušovat předpisy, aby se proslavilo. Případ Société Générale je ale v jedné dimenzi i povzbudivý. Tato banka je dobře kapitálově vybavená, měla za sebou několik úspěšných let a byla schopna problémy velmi rychle řešit krátkodobou kapitálovou pomocí od jiných bank. A všimněte si – u nás Komerční banka, která je dceřinou společností Société Générale, obchoduje naprosto v pohodě.
* E15: Býval jste vždycky spíše skeptický ohledně předpovědí rychlé bankovní konsolidace v Evropě. Dá se říci, že teď, po krizi rizikových hypoték a v době zpomalování hospodářského růstu, budou evropské banky fúzovat ještě pomaleji?
Ne, to si nemyslím. Konsolidace naopak většinou přichází ve fázi zpomalování růstu. Prakticky od konce druhé světové války bylo na kapitálovém trhu vždy dost těch, kteří si nechali hotovost a byli schopni nakupovat, přebírat své konkurenty a konsolidovat. Myslím, že to bude platit i teď.
* E15: To se tedy může týkat i českého trhu?
Někdo může koupit zahraniční banku – ať už její dceřinou společnost tady, nebo přímo celou skupinu. To se stát může.
* E15: Máte pocit, že konkurenční prostředí tím ohroženo nebude?
Nemyslím, že by mělo být ohroženo. Naopak. V podobných obdobích se banky snaží uchovat si své tržní podíly a pouštějí se i do ostřejší konkurence. V tom by neměl být problém.
* E15: Co si myslíte o názoru, že současné finanční instrumenty jsou až příliš sofistikované? Byl problém třeba v tom, že pohledávky z rizikových hypoték se v Americe prodávaly ve formě cenných papírů v rámci jakýchsi dluhopisových balíčků?
Vždy, když vzniknou nové finanční instrumenty, přichází období, ve kterém je poptávka po nich nadměrně vysoká. Pamatuji si, že v osmdesátých letech to byly junk bondy – tedy vysoce rizikové dluhopisy. Ty pak také měly svou krizi, obchodování s nimi se na několik let drasticky snížilo. Později se ukázalo, že mají svůj segment, v němž mají smysl. Investoři se poučili a začali je kupovat s vědomím rizika. Něco podobného se stalo nyní. U tohoto nového typu cenných papírů jsme ve fázi, kdy nadměrná poptávka splaskla. Za pár let se zřejmě ukáže, že i tato inovace má svůj přirozený tržní segment.
***
Odvykli jsme si, že významné finanční instituce mohou mít problémy.
Ale svět se nezměnil
Znárodnění typu Northern Rock je jedním z možných standardních řešení nestandardní situace Miroslav Singer (39) Od roku 2005 je viceguvernérem České národní banky. Absolvoval Vysokou školu ekonomickou a doktorandské studium na University of Pittsburg. Pracoval v Národohospodářském ústavu a Centru pro ekonomický výzkum CERGE-EI.
Od roku 1995 byl hlavním ekonomem Expandia Finance, poté působil v nejvyšších manažerských postech investiční společnosti Expandia. V roce 2001 nastoupil jako ředitel do skupiny služeb podnikům společnosti PricewaterhouseCoopers. Vedl kupříkladu projekt marketingové a finanční studie potenciálního pořádání olympijských her v Praze.
Za nějakých sedm osm let – doufejme, že ne dříve – nějaký trader zase nějakou banku odpálí. Tomu se nedá zabránit