Mojmír Hampl (Bankovnictví 20.11.2014 strana 20, rubrika Banky a finance/coolbanking)
Často se dnes mluví o výzvách, které ve středním horizontu čekají na bankovní sektor či dokonce celý standardní sektor finančního zprostředkování. A mnozí se ptají, jak asi mohou či budou banky vypadat ve vzdálenější budoucnosti.
Nejprve je ale třeba se podívat na horizont krátký či superkrátký. A v něm bude dominovat adaptace na zatím neustávající proud nových regulatorních iniciativ v situaci, kdy nemáme zatím dobře implementovány ani ty, které už byly dohodnuty a schváleny. Jen balík evropské „kapitálové" legislativy v podobě směrnice a nařízení označované jako CRD IV/CRR představuje dohromady 400 stran hutného textu. K tomu je třeba přidat nehotové technické standardy a závazné tzv. guidelines, které tento text doprovázejí, upřesňují či vykládají a za něž odpovídá Evropská bankovní agentura (EBA). Doposud registruje EBA řádově 2 400 doplňujících dotazů k výkladu tohoto balíku. Jen adaptace na tato pravidla je pro finanční sektor i dohled náročná, včetně významných dopadů na vykazovací požadavky.
Vedle toho probíhá v celé EU v současnosti příprava implementace směrnice o krizovém řízení, tzv. BRRD. Tato norma přináší dodatečné požadavky na restrukturalizační plány úvěrových institucí, ustavuje tzv. princip bail-in či upravuje povinnosti týkající se minimálního množství závazků bank přeměnitelných na kapitál. A též klade značné nároky na komerční banky i na restrukturalizační autoritu v naší zemi, tedy na ČNB. V pomyslném legislativním „potrubí" je ovšem například také revize směrnice MiFID, zavádí se pravidla dle novelizované směrnice o systému pojištění vkladů, ve hře je stále návrh Komise na strukturální reformu bankovnictví atd.
Císař Josef II. v Amadeovi by řekl příslovečné: „příliš mnoho not". Připodobněme finanční sektor k pacientovi, který v roce 2008 utrpěl těžkou srdeční příhodu, která nakonec naštěstí nebyla smrtelná. V logice této paralely období od té chvíle připomíná stav, kdy se alespoň ve vyspělém světě do tohoto pacienta snažíme najednou dostat všechny existující a dostupné léky, pilulky a injekce a podrobit ho všem léčebným procedurám, abychom u něj vyléčili všechny skutečné, zdánlivé či jen hypotetické choroby v jediném okamžiku. Přitom máme nulovou představu, co tyto dávky rozličných léků kumulovaně s pacientem udělají. V případě České republiky je to závažnější o to, že „léčíme" pacienta, který je v zásadě zdravý.
Komplementárně k uvedeným aktivitám, z nichž mnohé de facto vytvářejí tlak na omezení úvěrové emise, se následně některé evropské autority snaží přinést kompenzaci tohoto tlaku v podobě nových úvah o veřejné podpoře sekuritizace, kapitálových trhů a speciálních pobídek pro úvěrování malých a středních podniků. Jak typické.
Ve světle všeho uvedeného vyvstává otázka, jestli banky v současnosti, pokud odpovědně řeší vše uvedené, mají vůbec čas strategicky přemýšlet o budoucnosti. Prostor pro tyto úvahy asi nezvětšuje ani návratnost kapitálu českých bank. Ta je alespoň v evropském srovnání stále brilantní, a tedy stěží napomáhá velkým strategickým úvahám typu „pojďme úplně všechno dělat jinak".
V tomto kontextu asi trochu chápu obnovující se požadavky „standardních bank" na „srovnávání", a tedy utahování regulatorních a dohledových požadavků na všechny firmy, které jistou část byznysu sdílejí s bankami - tedy zejména pro nebankovní poskytovatele půjček. Koneckonců tyto požadavky nejsou nové, jen dnes snáze obhajitelné.
Zde se ovšem pozice ČNB a bankovní industrie delší dobu rozchází a asi se bude rozcházet i nadále. Banky a nebankovní poskytovatelé se totiž v některých klíčových charakteristikách navzájem diametrálně liší. Tyto odlišnosti plynou zejména z toho, že předmětem zesílené regulace bank je na prvním místě to, že primárně přijímají vklady, nikoli to, že poskytují úvěry a půjčky. Poskytovat půjčku může nakonec kdekdo: přátelé přátelům, rodiče dětem, obchodní partneři obchodním partnerům. Jde obecně o jednu z nejběžnějších soukromoprávních aktivit, byť některé půjčky (třeba spotřebitelské) mají svá detailnější pravidla. Oproti tomu přijímat vklady každý nemůže: tato služba a privilegium jsou svěřeny jen specifickým úvěrovým institucím. A ty mají řadu výhod: mají k dispozici věřitele poslední instance v podobě centrální banky, mají zajištěnu „sníženou těkavost" části závazků díky státem garantovanému systému pojištění vkladů a - především - v rámci peněžního systému mají výsadní postavení v tom, že mohou samy vytvářet (nehotové) peníze. Nic z toho pro nebankovní poskytovatele úvěrů neplatí, takže srovnávání regulatorních pravidel nedává zcela smysl. Jakkoli samozřejmě celosvětový tlak na vytvoření pravidel pro tzv. stínové bankovnictví může i zde řadu věcí v delším horizontu měnit.
Takže si kladu provokativní otázku - a laskavý komerční bankéř odpustí, že ji klade státní úředník, který k ní nemusí mít nutně v očích mnoha mandát. Neměly by banky spíše strategicky přemýšlet o tom, v čem jsou jiné než ostatní, než v čem se jim ostatní subjekty na trhu podobají? To mě přivádí k dnes často diskutované myšlence, že by banky mohly rozšířit svůj prodejní produktový záběr o kdeco. Pominu striktně právní a technické potíže těchto úvah, které jsou jistě organizačně a technicky řešitelné. Ale obecněji: než cesta homogenizace bank se subjekty zcela nebankovními, není jednou z cest naopak udržení odlišnosti a ceny za odlišnost? Jednoduše řečeno, není lepší investovat do lidí, kteří třeba rozumějí či budou rozumět sekuritizaci a umějí prodat cenný papír, než do těch, kteří dokáží prodat elektřinu či mobilní tarif? Těch druhých bude možná vždy víc a tím pádem bude i nižší cena, kterou budou mít jejich služby.
Tyto poznámky byly proneseny na Výroční konferenci České bankovní asociace 13. 10. 2014 v Praze.