(HN 27.7.2001, strana 3, rubrika: Z domova)
Šéf bankovního dohledu centrální banky: IPB si nelámala hlavu s tím, že jednou bude muset vracet
vklady
Vyšetřovací parlamentní komise, která objasňovala rozhodování státu v IPB, několikrát ostře
kritizovala činnost centrální banky. Ta se tomu ostře brání.
Má ČNB opravdu čisté svědomí?
Závěrečná zpráva komise ČNB za prvé vyčítá, že souhlasila s převodem akcií z Nomury Europe na
Saluku Investments. Především vláda v době, kdy od ní Nomura koupila podíl v IPB, věděla, že k tomu
převodu dojde. ČNB nicméně stanovila řadu podmínek, které musely být splněny, než souhlas k převodu
udělila. Proto s ním tehdy půl roku čekala.
Co jste vyžadovali?
Jednou z podmínek bylo, že Nomura, a nikoliv někdo jiný, navýší základní jmění. Což se stalo.
Druhá podmínka zněla - Nomura zajistí úpis podřízených dluhopisů. To se rovněž stalo. Třetí
požadavek byl, že hlasovací práva a z nich vyplývající povinnosti akcionářů zůstanou Nomuře. Tvrdím
tedy, že převod akcií z Nomury Europe na Saluku byl pouze kosmetickou záležitostí. Ostatně čtyři
zástupci Nomury seděli v dozorčí radě IPB a šéf Nomury Europe Randall Dillard je dodneška předsedou
dozorčí rady.
Bankovní dohled podle poslanců i nynějšího ministra financí nevěnoval bance dostatečnou
pozornost...
IPB na konci roku 1998 a začátkem roku následujícího provedla několik podivných transakcí.
Tvrdila o nich, že vyvedly riziko vně banky. O tom jsme pochybovali. Proto jsme začali do banky
pravidelně chodit, vyžadovali dokumenty a tak dále. Mimochodem - tehdejší auditor Ernst & Young
vydal výrok, že tyto operace jsou v pořádku. Měli jsme jiný názor a už v říjnu 1999 jsme požádali
IPB a její akcionáře o navýšení základního jmění. K tomu nedošlo kvůli žalobě drobného akcionáře.
Měla podle vás Nomura zájem navyšovat základní jmění, nebo byla žaloba jenom trik?
Kdyby chtěl dominantní akcionář posílit kapitál, tak by zcela jistě našel jiné cesty a
nečekal, až soudy zamítnou nějakou žalobu.
V jakém stavu byla IPB, když jste ji začali důkladně zkoumat?
Zjistili jsme, že je v naprosto tristním stavu.To bylo v přímém rozporu s tím, co o bance
prohlašovali její akcionáři a management. Banka si nelámala hlavu tím, že peníze, které od občanů
vybírala na depozitech, bude muset někdy vrátit.
Proč jste tvrději nezasáhli už tehdy?
Zákon o státní kontrole, podle kterého musíme postupovat, se příliš nehodí na finanční
subjekty. V případě, že banka formálním způsobem zdržuje, přihodí se to, co s IPB. V okamžiku, kdy
se pořád ještě právně formálně taháme o to, co se stalo před dvěma lety, situace se rapidně změní a
banka zkrachuje. Občas se ale ještě teď spekuluje o tom, jestli ČNB vůbec měla zavést nucenou
správu nebo zda ji zavedla v souladu se zákonem. Letos v červnu Městský soud v Praze projednával
žalobu představenstva IPB na rozhodnutí o zavedení nucené správy. Potvrdil správnost postupu ČNB a
proti tomuto rozhodnutí není odvolání.
Takže jste tušili, že kontrola nebude mít velký efekt?
To jsme samozřejmě netušili. Je ale pravda, že když jsme pojali první podezření, tedy na
podzim 1999, informovali jsme zástupce vlády. A pak ještě několikrát. Obávali jsme se totiž, že by
skutečně mohlo dojít k velkému problému, který by musela řešit vláda a vyžadoval by zapojení
veřejných prostředků.
Spolupracovali akcionáři a management IPB s pracovníky centrální banky?
Nikoli, a to bylo také důvodem, proč jsme loni podali trestní oznámení na představitele IPB
za zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění.
Může se podobná situace opakovat?
Krachu banky nemůže zabránit sebelepší regulátor. Český bankovní sektor je ale nyní zdravý.
Neexistují sebemenší indicie, že by nějaký takový problém hrozil.