Luděk Niedermayer (Hospodářské noviny 31.10.2007 strana: 16, rubrika: Z domova)
Po velké a téměř celospolečenské diskusi o tom, jak danit občany, je nyní otevřeno další »velké« téma: jak část peněz rozdělovat, a to na úrovni obcí. Jakkoliv průběh obou diskusí je od korektní polemiky vzdálen, přesto ho považuji za krok kupředu. Otázka otevřená první diskusí, tedy do jaké míry je možno břemeno financování veřejných statků posouvat směrem k těm bohatším, a mnohdy tedy více úspěšným a snaživějším spoluobčanům, je jistě něco, o čem je třeba diskutovat. A je jen škoda, že desetikorunové propočty, kdo kolik ušetří či navíc odvede, nebyly doplněny propočty, kdo kolik do našeho společného měšce odvádí.
Diskuse o přerozdělování peněz na města a obce je neméně zajímavá. Zaznívají v ní jak poněkud zavádějící argumenty o takzvaném vzniku daní, který by zřejmě z Temelína učinil nejbohatší místo v zemi, tak i korektnější diskuse o tom, jaký rozsah veřejných služeb větší obce pro občany menších vykonávají. Cenění občana velkého města na 6,5násobek hodnoty občana malé obce je ovšem jen těžko zdůvodnitelné.
Druhou stránkou věci je, jak obce se svěřenými penězi nakládají.
Zmíním jen pár případů z poslední doby, které podle mne dokumentují, že nižší úrovně státu
netrpí přebytkem transparence a snahou přesvědčit, že veřejné věci spravují dobře a šetrně:
tragikomické »losování« firem na městskou zakázku v Karlových Varech, postoj hradeckého hejtmanství
k otázce peněz za jeho poněkud neskromné sídlo či případ úředníka z Prahy 1, který si od roku 1998
posílal příjmy města na svůj účet, aniž by těchto víc než 30 milionů kdokoliv postrádal, ukazují,
že obce by možná měly část energie na získávání státních peněz přesměrovat na lepší péči o
prostředky, kterými disponují. Možná ale, že jejich vrcholným představitelům se první cesta zdá
neskonale přitažlivější.