(Bankovnictví 12.12.2002 strana 13, rubrika: Legislativa)
Regulaci platebního styku věnují evropské orgány v posledních letech značnou pozornost. Evropská
centrální banka i Evropská komise ve svých dokumentech zdůrazňují, že operace měnové politiky
centrálních bank nelze efektivně provádět bez řádně fungujícího platebního styku dosahujícího
určitého stupně kvality a bezpečnosti. Transpozice evropských norem tak vyústila v přijetí zákona
č. 124/2002 Sb., o převodech peněžních prostředků, elektronických platebních prostředcích a
platebních systémech (zákon o platebním styku) v České republice.
Stejně jako evropská legislativa se zákon o platebním styku zaměřuje na ochranu spotřebitele
a regulaci platebních systémů. Centrální banka při jeho přípravě usilovala o to, aby výsledek nebyl
pouhým mechanickým přepisem textu směrnic, a vytvořila úpravu konzistentnější. Nejde však o
komplexní úpravu veškerého platebního styku a ani to není účelem, neboť určité míry regulace lze
dosáhnout cestou vyhlášek, smluv nebo vzorovými standardy ČNB, které banky většinou ochotně
přejímají. Mnohé činnosti nemusí být regulovány vůbec. Jak název zákona napovídá, zákonodárce se v
něm pokusil skloubit úpravu tří rozdílných oblastí platebního styku. V návaznosti na to je zákonná
úprava rozvržena do tří stěžejních částí.
Převody peněžních prostředků
* Předmět úpravy
Tato část zákona implementuje Směrnici 97/5/ES o přeshraničních převodech. Předmětem zákonné
úpravy však nejsou pouze převody přeshraniční (jak jsou definovány v § 2 odst. 2), ale též tuzemské
převody v české měně. ČNB se tak postavila za poskytnutí stejné ochrany oběma skupinám převodů v
souladu se svojí zákonnou odpovědností za plynulost a hospodárnost platebního styku. Jiné převody
než přeshraniční (tedy zbývající část zahraničního platebního styku), kde na rozdíl od EU není
zajištěno reciproční chování cizích subjektů, a tuzemské převody v cizí měně zůstávají mimo
regulaci zákona o platebním styku. Budou se nadále řídit pouze smlouvou mezi klientem a jeho
převádějící institucí. V souladu s citovanou směrnicí se klade důraz na posílení práv
klienta-spotřebitele (fyzické či právnické osoby) a odpovědnost poskytovatele služby, který je
zejména v případě klienta fyzické osoby silnější smluvní stranou - jako profesionál má výhodnější
pozici než klient. Pod pojmem převádějící instituce (dále jen "instituce") používaným pro
poskytovatele služby převodů chápe zákon o platebním styku nejen banky a pobočky zahraničních bank,
ale i jiné osoby, které tyto služby provádějí jako podnikání na území ČR. Tyto nebankovní subjekty
provádějí především přeshraniční převody na základě devizové licence ČNB (například Western Union,
Amex, Peněžní Expresní Servis, Ruesch Int.). Režimu zákona o platebním styku podléhá rovněž Česká
pošta při provádění přeshraničních převodů.
* Definice
Zákon v úvodních ustanoveních definuje relevantní pojmy pro tuto část. K nejdůležitějším
náleží převod a přeshraniční převod. Převodem se rozumí úhrada z podnětu příkazce (nikoli tedy
inkasní forma placení), která může být prováděna nejen bezhotovostně mezi bankovními účty, ale též
v hotovosti či v kombinaci obou forem (například některé poštovní poukázky). Právním základem
každého převodu je vždy smlouva mezi institucí a klientem (například smlouva o běžném účtu podle
obchodního zákoníku). Za podstatnou považuji definici přeshraničního převodu v § 2 odst. 2 zákona o
platebním styku. Zákon pod tímto pojmem chápe převod peněžních prostředků mezi členskými státy EU a
dalšími státy Evropského hospodářského prostoru (navíc Lichtenštejnsko, Norsko a Island) navzájem.
Přeshraniční převod se uskutečňuje v měně kteréhokoliv z těchto států včetně eura. Omezení částky
převodu do výše ekvivalentu 50 000 EUR vyplývá ze směrnice a váže na záměr EK chránit malé platby
spotřebitelského charakteru. Zákon tuto hranici převzal též z důvodu zajištění reciprocity chování
institucí v členských státech (včetně ČR) například při uplatnění práva regresu. U tuzemských
korunových převodů nebylo třeba brát ohled na chování cizích subjektů. ČNB proto výši částky
převodu neomezila a vztáhla úpravu i na velké firmy a převody vysokých částek. Zde vedle hlediska
ochrany drobného spotřebitele centrální banka uplatnila hledisko péče o plynulost, hospodárnost a
pořádek v platebním styku.
* Povinnosti institucí
V souladu s cílem chránit spotřebitele klade zákon o platebním styku na instituce ve většině
ustanovení této části určité povinnosti. Transparentnost prováděných převodů sleduje zakotvení
informačních povinností do § 7. Jsou rozděleny na tzv. informace předběžné, které je instituce
povinna v obecné formě poskytnout komukoliv například na vývěsce v pobočce. Další skupinu tvoří
konkrétní informace o lhůtě a ceně převodu před poskytnutím služby na žádost konkrétního klienta.
Konečně třetím typem jsou tzv. následné informace po provedení převodu, které bude nejčastěji
obsahovat výpis z účtu či avízo o platbě.
* Lhůty převodů
Jejich úprava v § 8 byla nejvíce diskutována již v legislativním procesu, dokonce došlo k
mírné modifikaci textu přímo v Poslanecké sněmovně Parlamentu. Většině institucí by podle mého
názoru neměla tato pasáž činit vážnější obtíže. Lhůty jsou stanoveny komplexně pro tuzemský i
přeshraniční platební styk. Jsou však podle povahy převodu konstruovány rozdílně. Lhůty
přeshraničního platebního styku jsou při plné transpozici směrnice stanoveny dispozitivně -
přednost má smluvní úprava a zákon o platebním styku stanoví pouze podpůrnou lhůtu. Pro tuzemský
platební styk bylo rozhodnuto garantovat klientovi pevné (kogentní) lhůty, od nichž se smluvní
strany nemohou odchýlit v neprospěch klienta. Mohly by dohodnout lhůty kratší, což nebude běžné.
Zákonné lhůty jsou totiž velmi krátké a skýtají klientovi vysoký komfort. V tuzemském platebním
styku v rámci jedné instituce činí lhůta jeden den, mezi institucemi dva dny a u přeshraničních
převodů stanoví zákon podpůrnou lhůtu pěti dnů. Kratší lhůty by mohly být nabízeny jako
nadstandardní služby (například spěšné úhrady). Počátek běhu lhůt je vázán na den účinnosti příkazu
k převodu, který je definován v § 5 jako den, kdy příkazce splnil všechny smluvní a zákonné
podmínky (například uvedení potřebných náležitostí příkazu nebo dostatečné krytí částky převodu).
Tento den je podstatný i pro účinek sankcí podle dalších ustanovení. V této souvislosti je třeba si
uvědomit, co zákon o platebním styku chápe pod pojmem provedení převodu. Převod rozděluje do dvou
částí. Z hlediska instituce příkazce je převod uskutečněn připsáním na účet instituce příjemce. Za
druhou část převodu již nese odpovědnost tato instituce až do připsání na účet příjemce nebo
poskytnutí možnosti disponovat s částkou v hotovosti. Tuto povinnost má instituce příjemce bez
ohledu na povahu převodu nejpozději následující pracovní den po připsání částky na její účet.
* Sankce
Za velmi důležitý nový princip zákona lze považovat stanovení sankce ve formě úroku z
prodlení za nedodržení dohodnutých nebo zákonem stanovených lhůt (§ 9). Zatímco doposud bylo možné
tento případ pochybení instituce řešit cestou náhrady škody, přičemž u převodů nízkých částek bylo
pro klienta jednodušší nároky neuplatňovat a vyhnout se tak soudnímu sporu, nová úprava stanoví
objektivní zákonnou povinnost instituci zaplatit úrok z prodlení poškozenému klientovi. Podnětem
může být reklamace klienta nebo zjištění příslušného nedostatku přímo v dané instituci. Pro výpočet
úroku z prodlení bylo využito již existujícího nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví
výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku. Úrok z prodlení má povahu
speciální sankce, proto mohou účastníci převodu uplatňovat navíc případné právo na náhradu škody,
vzniklé opožděným provedením převodu, a to podle obchodního nebo občanského zákoníku. Úrok z
prodlení se do náhrady škody nezapočítává. Nejsou dotčena ani jiná práva vyplývající ze smlouvy,
například smluvní pokuta. Dalším významným prvkem, který právní úprava přináší, je povinnost pro
případ neúspěšného převodu (§ 11). Ustanovení zavádí povinnost instituce vrátit příkazci částku
převodu v plné výši tehdy, jestliže převod nebude vůbec uskutečněn. Na rozdíl od úroku z prodlení
podle § 9 zákona je třeba, aby příkazce výslovně o tuto částku požádal, nebude-li dodržena lhůta
převodu dohodnutá v souladu se zákonem nebo stanovená zákonem. Instituce příkazce je pak povinna v
dodatečné čtrnáctidenní lhůtě od doručení žádosti klienta mu částku převodu poskytnout. Tato
instituce tedy do 14 dnů buď dokončí převod a zaplatí klientovi úrok z prodlení za dobu od
předpokládaného dokončení převodu do jeho dokončení skutečného, nebo vrátí klientovi částku převodu
a zaplatí mu úrok z prodlení za dobu, po kterou s částkou nemohl disponovat. Splněním povinnosti
vrátit částku převodu končí povinnost instituce příkazce dokončit převod. Toto ustanovení výslovně
vylučuje současné uplatnění dvou sankcí. Podle povahy pochybení bude aplikován buď úrok z prodlení
podle § 9, nebo sankce podle § 11. Obě ustanovení vycházejí ze základní zásady, že instituce nese
odpovědnost ve vztahu ke svému klientovi bez ohledu na to, zda opoždění či neuskutečnění převodu
způsobila, a to i za zúčastněné zprostředkující instituce. Své oprávněné nároky bude řešit regresem
vůči partnerské instituci. Nová úprava přináší klientovi právní jistotu, že bude zjednána náprava,
neboť instituci se ukládá objektivní povinnost nápravu zjednat.
Vydávání a používání elektronických platebních prostředků
* Předmět úpravy
Do části třetí zákona o platebním styku je částečně implementována nejnovější směrnice z
tohoto oboru - 2000/46/ES o institucích elektronických peněz. Ustanovení této části vytvářejí
rovněž prostředí pro postupné přejímání principů Doporučení 97/489/ES upravujícího vztahy mezi
vydavateli a držiteli elektronických platebních prostředků, které nebylo do zákona o platebním
styku přímo transponováno. Předmětem úpravy je vydávání a používání elektronických platebních
prostředků. Také tato část zákona směřuje k ochraně spotřebitele a jejím cílem je snaha prohloubit
důvěru veřejnosti k elektronickým platebním prostředkům, ale též naplnění záměru centrální banky
bránit nekontrolovatelným emisím elektronických peněz. V postavení profesionála-vydavatele
elektronických platebních prostředků jsou podle zákona o platebním styku nejen banky, pobočky
zahraničních bank, ale jakékoliv osoby, které tuto činnost provádějí jako podnikání na našem území.
Mohou tak činit i vedle své hlavní činnosti. Zákon stanoví jistá omezení pouze pro jeden typ
elektronických platebních prostředků (viz dále). Na straně spotřebitele stojí fyzická či právnická
osoba, která užívá elektronický platební prostředek bez ohledu na to, s kým je uzavřen smluvní
vztah. Zákon pro ni zavádí pojem držitel.
* Nové pojmy
Poprvé se v české legislativě objevují definice pojmů elektronický platební prostředek,
elektronický peněžní prostředek, elektronické peníze (§ 15). Tyto definice jsou podstatné, neboť s
vydáváním některých prostředků jsou spojeny speciální povinnosti a důsledky. Elektronický peněžní
prostředek je jedním z typů elektronických platebních prostředků. Podle definičních znaků uchovává
peněžní hodnotu v elektronické podobě a může být používán k placení i u jiných osob, než je jeho
vydavatel (tzv. univerzální platební prostředek). Elektronické peníze pak představují peněžní
hodnotu uchovávanou na elektronickém peněžním prostředku. Důležitou podmínkou je předplacení
elektronického peněžního prostředku, tedy jeho vydání proti zaplacení hodnoty, která nesmí být
nižší, než je nominální hodnota elektronických peněz na něm uchovaných (nesmí dojít k úvěrové emisi
elektronických peněz).
* Vzorové obchodní podmínky ČNB a obchodní podmínky vydavatelů
Zákon o platebním styku stanoví obecné povinnosti pro všechny vydavatele všech typů
elektronických platebních prostředků a dále speciální povinnosti týkající se vydavatelů
elektronických peněžních prostředků, u nichž je centrální banka zainteresována sledovat s větší
obezřetností emisi elektronických peněz. Zákon ukládá ČNB v § 16 vydat vzorové obchodní podmínky a
zveřejnit je ve svém Věstníku, a to ke dni účinnosti zákona. Obsahem těchto vzorových obchodních
podmínek budou práva a povinnosti vydavatelů a držitelů při vydávání a používání elektronických
platebních prostředků, které budou do značné míry odpovídat zásadám citovaného Doporučení EK.
Vydavatelům všech elektronických platebních prostředků pak zákon o platebním styku hned v
následujícím § 17 stanoví povinnost ve svých obchodních podmínkách výslovně informovat, do jaké
míry tyto podmínky odpovídají vzorovým obchodním podmínkám ČNB, a to do tří měsíců od vydání
vzorových obchodních podmínek. ČNB v současné době projednává závěrečnou verzi vzorových obchodních
podmínek s bankovními vydavateli i nebankovními subjekty a připravuje jejich vydání k 1. lednu
2003. Na tomto místě se musím zastavit u jedné bohužel velmi chybné interpretace, kdy jsou běžní
klienti uváděni často v omyl. Několikrát již bylo v médiích řečeno či napsáno (bez přičinění ČNB),
že zákon o platebním styku zavádí omezení odpovědnosti držitele elektronického platebního
prostředku před nahlášením jeho ztráty či odcizení. To samozřejmě není pravdivá informace a z dikce
zákona je to zřejmé. Je třeba upozornit na to, že povaha vzorových obchodních podmínek ČNB je
doporučující. Bude-li ustanovení o omezení odpovědnosti držitele jejich součástí, nejsou vydavatelé
ještě povinni je převzít a mají právo se od něj ve svých obchodních podmínkách odchýlit. Jsou však
povinni o tom klienta informovat. Tak budou nepřímo konkurencí nuceni stanovit stále bezpečnější
podmínky výhodné pro klienta a přiblížit se maximálně standardu ČNB.
* Vydávání elektronických peněžních prostředků
V současné době je v popředí zájmu nebankovních subjektů možnost vydávání elektronických
peněžních prostředků. Nově přijatá novela zákona o bankách (zákon č. 126/2002 Sb.) v § 2 odst. 2
stanoví zásadu, že elektronické peněžní prostředky jsou oprávněny vydávat jen banky a pobočky
zahraničních bank, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak. Tímto zvláštním zákonem je právě zákon o
platebním styku, který stanoví podmínky, za nichž bude i nebankovním subjektům umožněno vydávat
elektronické peněžní prostředky. Zákon o platebním styku v § 19 stanoví tyto výjimky podle směrnice
2000/46/ES. ČNB bude udělovat ve správním řízení předchozí souhlas k vydávání elektronických
peněžních prostředků nebankovním subjektům. Někteří z nich se již obracejí na ČNB s dotazy;
diskutujeme o povaze produktů, které připravují či nabízejí svým klientům. Nabídka je tak rozmanitá
a technologická stránka natolik složitá, že není snadné názory na povahu konkrétních produktů
sjednotit. Podpořit důvěru v elektronické peníze má, kromě zpřísněných podmínek jejich vydávání,
rovněž ustanovení o jejich zpětné výměně. Držitel má podle § 20 právo kdykoliv v době platnosti
elektronického peněžního prostředku požádat vydavatele o zpětnou výměnu elektronických peněz a
vydavatel je povinen tuto výměnu provést bezhotovostně nebo v hotovosti v hodnotě uchovávané na
elektronickém peněžním prostředku. Tím je zdůrazněna povaha elektronických peněz jako skutečných
klasických peněz (bankovek, mincí, peněžních prostředků na účtu) a důvěryhodnost jejich emise. ČNB
bude vykonávat kontrolu nad dodržováním zákona v oblasti elektronických platebních prostředků.
Porušení zákona může být pokutováno až do výše 1 mil. Kč.
Platební systémy
* Předmět úpravy
Povahou a cílem se část čtvrtá zákona výrazně odlišuje od předchozích dvou částí. Nemá
bezprostřední charakter ochrany spotřebitele a není zaměřena k ochraně drobných klientských plateb,
ale k zajištění bezpečnosti velkých převodů mezi poskytovateli služeb platebního styku a dalšími
subjekty navzájem. Do ustanovení této části jsou včleněny zásady Směrnice 98/26/ES o
neodvolatelnosti zúčtování v platebních systémech a systémech vypořádání obchodů s cennými papíry,
pouze však z hlediska platebních systémů. Druhá oblast směrnice o vypořádání cenných papírů náleží
do kompetence Ministerstva financí ČR a měla by být transponována do nově připravovaného zákona o
podnikání na kapitálovém trhu. Cílem ustanovení o platebních systémech je ochrana před tzv.
systémovým rizikem, které spočívá v ohrožení účastníků i samotného systému, dojde-li k platební
neschopnosti některého z těchto účastníků. Na rozdíl od předchozích částí zákona se jedná o
speciální úpravu zaměřenou na poměrně omezený okruh adresátů. Úprava je určena profesionálům - na
jedné straně provozovateli systému a na straně druhé jeho účastníkům, kteří buď služby systému
využívají, nebo v systému zastávají určité funkce. Možný okruh účastníků systému stanoví § 24.
* Platební systém a jeho účastníci
V souladu se směrnicí je pro účely zákona o platebním styku definován pojem platební systém.
Jen takový platební systém, který naplní pojmové znaky § 23, může požívat ochrany stanovené zákonem
spočívající v neodvolatelnosti zúčtování (viz dále). Z pojmových znaků zdůrazním následující tři.
Platební systém je provozován na základě písemné smlouvy, provozovatel systému je držitelem
licen-ce udělené ČNB, existenci a název tohoto systému oznámí centrál-ní banka Komisi evropských
společenství. Základním principem je dohoda účastníků na tom, že se platební systém řídí právním
řádem ČR (§ 1 písm. c). Jakkoli se to zdá samozřejmé, vyjadřuje to zásadu směrnice, podle níž je
podstatný právní řád, jímž se řídí smlouva o platebním systému, nikoli právní řád státu, na jehož
území je tento systém provozován. Z příslušné směrnice vyplývá povinnost členských států označit
důležité platební systémy a nahlásit je EK. Tuto povinnost splnily členské státy EU různým
způsobem. ČR se v zákoně přiklonila k obezřetnějšímu přístupu a zavedla licencování a dohled nad
platebními systémy. Důvodem zvoleného řešení je skutečnost, že doposud v ČR existuje jediný
platební systém mezibankovního platebního styku provozovaný ČNB, jehož používání bankami pro
tuzemské platby v české měně bylo donedávna dle § 20b zákona o bankách povinné. Přijetím poslední
novely zákona o bankách (zákon č. 126/2002 Sb.) končí tento "monopol" a banky mají možnost účastnit
se i v jiných platebních systémech provozovaných podle zákona o platebním styku. Cílem ČNB je, aby
se banky, jimž jsou svěřeny vklady klientů, účastnily pouze bezpečných, funkčních a plně
odpovědných platebních systémů.
* Neodvolatelnost zúčtování
Hlavním cílem směrnice a tedy i části čtvrté zákona o platebním styku je zajištění
neodvolatelnosti zúčtování (§ 27). V tomto principu spočívá ochrana a významná výhoda každého
systému, který bude provozován podle zákona o platebním styku. Znamená to, že i v případě
prohlášení konkurzu na majetek účastníka systému (nebo dojde-li k přijetí obdobného opatření -
například nucená správa) budou příkazy tohoto účastníka, pokud byly již do systému přijaty,
realizovány a nemohou být odvolány ani správcem konkurzní podstaty. Příkazy jsou platné a
vymahatelné, jako by k úpadku vůbec nedošlo. Ustanovení rovněž zaručuje pro případy konkurzu
využití peněžních prostředků pro splnění závazků účastníka platebního systému vyplývajících z jeho
účasti v tomto systému. Totéž se týká i případných zástav (zajištění, kolaterál), která poskytl
účastník-úpadce v souvislosti se svojí účastí v systému. Zákon v této souvislosti stanoví řadu
oznamovacích povinností jak účastníkům systému, tak ČNB. Důležitý bude vztah ČNB ke konkurzním
soudům a zajištění vzájemných informačních vazeb v praxi. Po vstupu ČR do EU bude centrální banka
ze zákona povinna zajišťovat informovanost EK a příslušných orgánů členských států. Závěrečná
ustanovení části čtvrté zákona (§30 a násl.) stanoví licenční podmínky, zásady dohledu nad
platebními systémy až po udělování sankcí včetně odnětí licence. Tyto činnosti bude ČNB vykonávat
ve správním řízení. Licenční podmínky jsou speciálně zaměřeny na oblast platebních systémů, v
některých případech však kladou na žadatele obdobné nároky jako zákon o bankách na banky
(provozovatel musí být akciovou společností, výše splaceného základního kapitálu). K nastavení
těchto přísných parametrů vede ČNB skutečnost, že platebními systémy protékají vysoké objemy
peněžních prostředků a účastníky platebního systému bývají často banky, které spravují peněžní
prostředky vkladatelů. Závěrem k této problematice se nabízí otázka, zda je vůbec reálné, aby v ČR
nové platební systémy vznikly. ČNB zatím žádné indicie v tomto smyslu nezaznamenala. Osobně se
domnívám, že vznik dalšího systému pro tuzemský korunový platební styk (tedy alternativy k
platebnímu systému ČNB známému pod zkratkou CERTIS) by nebyl přínosem. Spíše by došlo k
znehodnocení centrálního principu mezibankovního platebního styku, který se podařilo v ČR prosadit
a který nám mnohé vyspělé země závidí. Nelze však vyloučit snahu o vznik platebního systému v cizí
měně (v euru). I když teprve čas ukáže, ČNB musí být na licenční řízení připravena.
Řešení sporů
Zákon o platebním styku v části druhé (§ 12) i třetí (§ 21) předpokládá, že spory, které
vzniknou mezi institucemi a jejich klienty při provádění převodů a spory mezi vydavateli a držiteli
elektronických platebních prostředků, bude řešit zvláštní orgán pro mimosoudní urovnání sporů
zřízený zákonem. Klientovi se dává právo volby, zda se obrátí na tento orgán nebo na soud. Jedná se
opět o výrazný prvek ochrany spotřebitele, neboť řízení před tímto orgánem musí být rychlé, pružné
a levné. K naplnění evropského práva byl přijat zákon č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi.
Dlužno podotknout, že byl schválen ve znění pozměňovacího návrhu, který výrazně změnil původní
podobu vládního návrhu vytvořeného ČNB a který vyjadřuje představu tehdejších poslanců o
institucionálním fungování tohoto orgánu.
Závěr
Účinnost zákona o platebním styku se stanoví na 1. leden 2003. Ustanovení, v nichž se
předpokládá reciprocita chování ze strany ostatních členských států EU, resp. států Evropského
hospodářského prostoru, nabudou účinnosti až dnem vstupu smlouvy o přistoupení ČR k EU v platnost.
Všeobecně se tento odklad týká zejména přeshraničních převodů a tudíž i všech ustanovení, která se
k nim vážou. Jak již bylo uvedeno, zvláštní účinnost (od l. ledna 2004) je stanovena pro úpravu
lhůty tuzemského korunového převodu v rámci jedné instituce.
JUDr. Michaela Žlebková je absolventkou Právnické fakulty UK v Praze. Od roku 1978 působí v
centrální bance v různých oblastech (peněžního oběhu, devizové, též praxe na pobočce). Posledních
dvanáct let se specializuje na platební styk, zejména stanovení standardů pro banky a na
legislativu. V současné době je zástupcem ředitele odboru metodiky a rozvoje platebního styku.