Ekonomické dopady obranných výdajů v Evropě: mezi růstem a fiskální zátěží
Výdaje na obranu jsou standardní součástí veřejných výdajů, a to nejen evropských zemí. Ruská invaze na Ukrajinu v únoru 2022 však zásadně proměnila politické priority a vedla k dramatickému zvýšení výdajů na obranu v a plánovaných obranných rozpočtů napříč členskými státy NATO a Evropské unie. Evropské země se postupně přibližují k dlouhodobému závazku vydávat 2 % HDP na obranu, který byl dříve u řady zemí NATO naplňován jen okrajově. Tato zvýšená dynamika směřující na 3 % HDP a výše vyvolává nejen politické a bezpečnostní diskuse, ale také otázky makroekonomických dopadů a multiplikačních efektů, jež tyto výdaje generují. Zkoumání ekonomických aspektů obranných výdajů je klíčové nejen pro hodnocení efektivity bezpečnostní politiky, ale i pro porozumění širším dopadům na hospodářský růst, zaměstnanost a inovace. Cílem článku je shrnout, jak současné trendy v oblasti obranných rozpočtů budou ovlivňovat chod evropské ekonomiky.
Úvod
Obranné výdaje představují dlouhodobě významně diskutovanou součást veřejných rozpočtů a jejich role v evropském kontextu v posledních letech zesílila. Zhoršující se bezpečnostní prostředí po roce 2014, akcentované přímou ruskou invazí na Ukrajinu v roce 2022, přimělo členské státy Evropské unie i NATO k revizi svých obranných strategií a k výraznému navýšení vojenských rozpočtů (SIPRI, 2025; NATO, 2025). Tento vývoj otevírá zásadní otázky týkající se hospodářských důsledků rostoucího zbrojení, a to jak v rovině makroekonomické, tak i fiskální a strukturální. Nejvyšší vojenské výdaje dle SIPRI (externí odkaz) vydávají v nominálním vyjádření největší světové ekonomiky: Spojené státy (997 mld. USD) následované Čínou (314 mld. USD), Ruskou federací (149 mld. USD), Německem (88,5 mld.) a Indií (81,8 mld.). V poměru ku HDP patří mezi premianty ale Izrael (Graf 1). Podrobná data k tomuto tématu jsou ale pro mnoho zemí velmi špatně dostupná a navíc není ustálená jednotná metodika, co přesně pod obranné výdaje spadá. Podle definice NATO: „Obranné výdaje zahrnují všechny běžné i kapitálové výdaje na ozbrojené síly, včetně mírových sil, ministerstva obrany a dalších vládních institucí zapojených do obranných projektů, jakož i polovojenské složky, pokud jsou vycvičeny a vybaveny pro vojenské operace“. Do výdajů tak nepatří výdaje na zabezpečení veteránů, civilní obranu, pohraniční stráž (pokud není součástí ozbrojených sil) ani finanční podpora průmyslu. Aby infrastrukturální výdaje spadaly pod výdaje na obranu, musí sloužit vojenským účelům a nejsou určeny ani částečně pro civilní využití, nepatří tam proto dálnice ani civilní letiště.
Graf 1 – Vývoj výdajů na obranu u vybraných zemí
(% HDP)
Zdroj: SIPRI
Pozn.: Pro Čínu a Rusko se jedná ve větší míře o odhady.
Výdaje na obranu by u členských států NATO měly dosahovat alespoň 2% HDP, v minulosti však tento závazek splňovala jen necelá čtvrtina zemí. Podle předběžných údajů však v loňském roce již většina (23) z celkového počtu 32 členských zemí NATO této hranice dosáhne. Mezi jednotlivými státy EU panuje odlišný postoj k navyšování výdajů na obranu. Zatímco Německo, Polsko, severské a pobaltské státy jsou ochotny navýšit své výdaje na obranu na v budoucnu požadovaných 5 % HDP, Francie a Itálie mají rezervovaný postoj (zejména kvůli rozpočtovým omezením) a Španělsko má vyloženě negativní postoj k tak razantnímu navýšení obranných výdajů. Je zajímavé si povšimnout, že ochota států navyšovat své výdaje na obranu koreluje s geografickou vzdáleností země od Kyjeva. Čím blíže se země nachází ke Kyjevu, tím je ochotnější výdaje na obranu zvyšovat. Podíváme-li se na výdaje na obranu v rámci EU a jejich strukturu, pak na investice (nákupy techniky, softwarová řešení, vybavení vojáků) jde ještě menší část z celkových obranných výdajů (Graf 2). Velká část výdajů (zhruba čtvrtina až třetina) tvoří především výdaje na personál. Nejmenší část pak na infrastrukturu. Právě infrastrukturní výdaje jsou často zmiňovány při zvyšování výdajů na obranu, nicméně výše diskutovaná definice NATO je v identifikaci takových výdajů velmi striktní.
Graf 2 – Celkové a investiční výdaje na obranu v EU
(% HDP)
Zdroj: European Defence Agency
Multiplikační efekty obranných výdajů
Makroekonomické dopady obranných výdajů nejsou jednoznačné. Zatímco část tradiční ekonomické literatury zdůrazňuje jejich stimulační účinky prostřednictvím poptávky po zboží, službách a inovacích v obranném průmyslu (Keynes, 1936; Dunne & Tian, 2013; Hartley, 2011), jiné studie upozorňují na jejich možné vytěsňování produktivnějších civilních investic a na dlouhodobé fiskální zatížení (Barro, 1990; Benoit, 1978; Deger & Smith, 1983). V evropském kontextu je navíc třeba zohlednit odlišné rozpočtové kapacity jednotlivých států, jejich závislost na importu zbrojních technologií i specifika společného trhu (Brauer & Dunne, 2019; Hartley, 2011).
Z makroekonomického hlediska je klíčové zkoumat tzv. fiskální multiplikátor. Ten měří, o kolik se zvýší HDP v důsledku zvýšení vládních výdajů. U obranných výdajů bývá multiplikátor nižší než u investic do vzdělání či infrastruktury, protože část prostředků je vázána na zbrojní importy. Nejcitovanější akademické práce odhadují krátkodobé multiplikátory zhruba mezi 0,5 a 1,6; vyšší hodnoty se předpokládají, když jde o domácí investičně-kapitálové výdaje, které jsou v recesi a při dluhovém financování. Naopak nižší (až blízké nule) nastávají, když je vysoký dovozní podíl investic a výdaje se kryjí s fiskálními škrty v jiných oblastech.
Výdaje na obranu (obranné investice) doprovázejí specifické efekty na celou ekonomiku. Prvním efektem je podpora domácího průmyslu. V zemích s rozvinutou zbrojní výrobou (Francie, Německo, Itálie, Švédsko, Česká republika) vede zvýšení obranných zakázek k růstu zaměstnanosti, exportu a technologických inovací. Druhý specifický efekt plyne z tzv. technologických přesahů, kdy výzkum a vývoj v oblasti obranných technologií výrazně ovlivňuje civilní sektor (např. letectví, kybernetická bezpečnost, telekomunikace). Tento nepřímý efekt obranných výdajů zvyšuje dlouhodobou produktivitu. Třetí specifický efekt plyne z rozmělnění geografické koncentrace, neboť investice do armádní infrastruktury a základen stimulují regionální ekonomiky, zejména v méně rozvinutých oblastech či odlehlých regionech.
Vztah mezi obrannými výdaji a hospodářským růstem je v empirické literatuře nejednoznačný. Závěry se liší v závislosti na použitém vzorku, časovém období a metodice. OECD odhaduje, že fiskální multiplikátor v tomto případě může dosahovat hodnoty 1,0–1,2, tj. každé 1 euro vynaložené na obranné investice generuje až 1,2 eura v celkovém HDP. Hodnocení založené na modelech Evropské centrální banky (ECB, 2025) odhaduje průměrný fiskální multiplikátor ve výši 0,93 v horizontu dvou let. Mezi jednotlivými modely však panují značné odlišnosti – projekce se pohybují od minima 0,42 až po maximum 1,13. Dle výpočtů Oxford Economics budou nyní plánované obranné výdaje dosahovat v průměru nižšího fiskálního multiplikátoru, a to v rozmezí 0,6–0,8. Některé metaanalýzy (např. Alptekin a Levine, 2012) zjistily nízký pozitivní čistý efekt obranných výdajů na HDP, a to v rozmezí 0,056 až 0,066. Zvýšené výdaje na obranu mohou mít pozitivní krátkodobé dopady na agregátní poptávku, které se však postupem času snižují. Naproti tomu jiné metaanalýzy (např. Simpartl, 2024; Yesilyurt a Yesilyurt, 2019) dospěly k závěru, že vztah mezi obrannými výdaji a hospodářským růstem je negativní nebo nevýznamný. Simpartl (2024) na základě analýzy 405 odhadů z 67 studií zjistil statisticky významný negativní efekt zvýšených obranných výdajů na hospodářský růst, v rozmezí -0,107 až -0,052.
Výše fiskálního multiplikátoru obranných výdajů závisí také na tom, v jakém období se ekonomika nachází. V době zvýšeného geopolitického napětí dosahuje multiplikátor vyšších hodnot. Zatímco v průběhu studené války činil v průměru přibližně 0,86, po jejím skončení klesl na polovinu – v průměru okolo 0,41 (Antonova a kol., 2025). Dalším významným faktorem ovlivňujícím výši multiplikátoru je struktura ekonomiky a kapitálu. Hodnota multiplikátoru bývá vyšší v průmyslově orientované ekonomice (obvykle okolo 0,94) než v ekonomice zaměřené na sektor služeb (obvykle okolo 0,76). Multiplikátor klesá s rostoucími náklady na realokaci kapitálu mezi vojenským a průmyslovým sektorem. Přesun kapitálu z průmyslu do armády je relativně méně nákladný než přesun ze sektoru služeb, jelikož průmyslovou aktivitu lze snáze využít pro vojenskou výrobu.
Zásadním faktorem je také načasování realizace výdaje a pohled na fiskální multiplikátor v čase, neboť zde hrají roli také očekávání soukromého sektoru. Obranné výdaje bývají zpravidla rozloženy do více let – jsou oznámeny předem a implementovány postupně. Toto předběžné oznámení poskytuje ekonomickým subjektům čas na reakci. Vyhlídka na budoucí zvýšení daní a vyšší úrokové sazby vyvolává – za jinak nezměněných podmínek – snížení soukromých výdajů, což fiskální multiplikátor oslabuje. Tento vztah je klíčový pro cíl aliance NATO navýšit výdaje na obranu ve střednědobém horizontu na 5 % HDP, protože přesně odpovídá typu předem ohlášeného víceletého programu, u něhož studie obvykle ukazují omezený dopad na HDP. Obecně by mělo platit, že fiskální multiplikátor dosahuje v krátkém období nižších hodnot. V dlouhém období může dojít k efektivnější alokaci obranných výdajů, které pak mohou mít hluboký a trvalý vliv na výrobní kapacitu ekonomiky – zejména prostřednictvím podpory průmyslového rozvoje, technologických inovací a rozvoje lidského kapitálu.
Na výši fiskálního multiplikátoru má dopad také způsob financování obranných výdajů. Financování prostřednictvím zvýšení daní vede k okamžitému „vytěsňování“ soukromé spotřeby a investic, což může mít za následek dokonce i negativní dopad do HDP. Naproti tomu financování dluhem bývá z krátkodobého hlediska typicky prorůstové – pokud ovšem nevyvolá v soukromém sektoru výše zmíněné očekávání budoucího zvýšení daní.
Diskutovaným a obtížně kvantifikovatleným faktorem ovlivňujícím velikost fiskálního multiplikátoru je objem dovozů a rozsah mezinárodních přelivů kapitálu. Často není dopředu jasné, jaký bude podíl dovozu při pořizování obranného vybavení, kdy je nutné nakupit vojenskou techniku v zahraničí, což vede k tomu, že část výdajů stimuluje spíše ekonomiky obchodních partnerů. To snižuje domácí multiplikátor, ale zároveň zvyšuje pozitivní přelivy do ostatních zemí. Proto se dovážející země snaží nalézt jiné mechanismy, jak dosáhnout alespoň částečného pozitivního vlivu na domácí ekonomiku.
Offsetové programy pozměněné do tzv. průmyslové spolupráce představují právě tyto dílčí kompenzační nástroje pro zvýšení ekonomických stimulů domácí ekonomiky při dovozně náročných obranných investicích. Využívání offsetových programů (tj. kompenzačních obchodů spojených zejména s nákupem vojenské techniky) v evropských zemích bylo hojně aplikováno do konce první dekády tohoto století. Po vstupu v platnost přísnějších pravidel EU[1] o veřejných zakázkách v obraně řada evropských zemí od povinných (nárokových) offsetů ustoupila. V praxi však tyto programy stále probíhají ve formě lépe právně formulovaných dohody, často označovaných jako průmyslová spolupráce[2].
Dopad na inflaci
Zvyšování obranných výdajů má na inflaci typicky proinflační účinek, zejména v krátkodobém horizontu, kdy dochází k růstu agregátní poptávky bez okamžitého odpovídajícího růstu produkční kapacity. Studie ECB (2025) odhaduje pouze malý vliv zvýšených obranných výdajů na spotřebitelské ceny. Nárůst výdajů na obranu o 1 % HDP by v horizontu dvou let vedl k průměrnému zvýšení inflace měřené prostřednictvím HICP o 0,1 p. b., a o 0,2 p. b. po čtyřech letech. Tento relativně malý dopad naznačuje, že se očekává schopnost ekonomiky absorbovat zvýšenou poptávku bez výrazných cenových šoků. Další studie pro USA (např. Ben Zeev a Pappa, 2017) však obvykle nacházejí krátkodobý a malý proinflační efekt. Z historického hlediska byly minulé nárůsty vojenských výdajů USA, např. během korejské a vietnamské války, výrazně proinflační. Je však nutné zdůraznit, že tehdejší fiskální expanze byly mnohem dramatičtější než ty, které v současnosti zvažují evropské země. Podle predikce Oxford Economics bude dopad na inflaci významný zejména v krátkém období, a to kvůli nedostatečným výrobním kapacitám ve zbrojařském sektoru.[3]
Tabulka 1 – Výdaje na obranu a dopad na inflaci
| Zdroj | Dopad na inflaci | Časový horizont |
|---|---|---|
| ECB (2025) | +0,1 – 0,3 p. b. | 1–2 roky |
| Evropská komise (2024) | +0,2 p.b. | cca 3 roky |
| Ramey (2011) | +0,3 p. b. | 2 roky |
| Ben Zeev & Pappa (2017) | +0,1 – 0,3 p. b. | 1–2 roky |
| Nakamura & Steinsson (2014) | 0 p.b. | 2 roky |
Pozn.: Efekt při zvýšení vládních výdajů na obranu o 1% HDP.
Inflační dopady jsou samozřejmě primárně determinovány způsobem financování zvýšených výdajů na obranu. Pokud by byly kryty převážně prostřednictvím emisí dluhopisů, lze očekávat výraznější inflační dopad, než jaký predikuje studie ECB. Naopak, pokud by zvýšené výdaje na obranu byly financovány zvýšením daní nebo snížením jiných vládních výdajů, mohly by působit dokonce i protinflačně.
Dopad na produktivitu
Navzdory nejasnému čistému efektu existuje několik dobře identifikovaných mechanismů, prostřednictvím nichž mohou vojenské výdaje podporovat dlouhodobý růst produktivity. Prvním z nich je tzv. spillover efekt z výzkumu a vývoje (R&D). Vojensky orientovaný R&D může být silným motorem inovací a vytvářet technologie s dvojím využitím, které nacházejí široké uplatnění i v civilním sektoru. V této oblasti panuje výrazný rozdíl mezi USA a EU. Zatímco podíl výdajů na R&D v rámci vojenského rozpočtu činí v USA přibližně 16 %, v EU je to pouze 4,5 %.
Trvalá a rozsáhlá vládní poptávka po vojenském materiálu také vytváří prostředí, v němž mohou podniky využívat úspory z rozsahu a postupně snižovat jednotkové náklady. Tento proces, někdy označovaný jako učení z nutnosti, umožňuje firmám získávat zkušenosti, zdokonalovat výrobní postupy a budovat rozsáhlou kapitálovou i znalostní základnu, z níž může těžit celá ekonomika.
Investice do obranného vybavení v EU mají silné multiplikační účinky zejména v technologicky náročných odvětvích (Graf 3). Nejvíce z nich těží odvětví průmyslu s vysokou přidanou hodnotou, jako letectví či přesné přístroje, které generují významné sekundární efekty v navazujících sektorech. Celkově tedy obranné investice v EU stimulují především kapitálově a technologicky intenzivní průmysly, které jsou často strategicky důležité i pro civilní inovace. To naznačuje, že část obranných výdajů působí jako investice do širší průmyslové kapacity a technologického rozvoje, nejen jako čistě fiskální výdaj.
Graf 3 – Dopad investic na obranu do sektorů v EU
(mld. € v hrubém výstupu)
Zdroj: Oxford Economics
Poslední vývoj: plány členských zemí EU
Strategická otázka evropských zemí spočívá v tom, jak propojit zvýšené obranné rozpočty s posílením vlastní průmyslové a technologické základny. Iniciativy jako Evropský obranný fond (EDF) či společné akviziční programy EU směřují k vyšší koordinaci a snížení závislosti na mimoevropských dodavatelích. Pokud se podaří sladit obranné výdaje s podporou domácího R&D a inovací, může se jejich multiplikační efekt přiblížit či dokonce překročit hodnoty známé z civilních infrastrukturních investic
Na červnovém summitu NATO v Haagu v roce 2025 se členské státy shodly na ambiciózním posunu obranných závazků, když přijaly nový cíl investovat do roku 2035 až 5 % HDP do „jádrových obranných potřeb“ a do s obranou a bezpečností souvisejících výdajů. Struktura 5% cíle by měla být rozložena takto: minimálně 3,5 % HDP ročně na „jádrové obranné potřeby“ (podle definice NATO) a až 1,5 % HDP na související oblasti (např. kritická infrastruktura, kybernetická obrana, civilní připravenost a odolnost, inovace, obranný průmysl). Do výpočtu se započítají i přímé příspěvky na obranu Ukrajiny a její obranný průmysl. Členské státy NATO předkládají každoroční plány s požadavkem věrohodné trajektorií k cíli. Přezkum cesty naplňování cíle je naplánován na rok 2029. Finanční prostředky na tyto investice lze navíc do určité míry čerpat z fondů EU, což by tlumilo efekt vytěsňování soukromých výdajů. Dodatečných 1,5 % HDP navíc nemusí v mnoha státech vést ke zvýšení celkových rozpočtových výdajů, protože řada zemí již na tyto oblasti požadované prostředky vynakládá.
Závěr
Přestože zvýšené výdaje na obranu posilují bezpečnost a mohou přispívat k hospodářskému růstu, nesou i ekonomická rizika. Tradičně zmiňovaným je tzv. vytlačovací efekt (crowding out) soukromých investic těmi vládními: Vyšší obranné rozpočty mohou také omezit fiskální prostor pro jiné veřejné výdaje, zejména v oblasti zdravotnictví, vzdělávání a infrastruktury. Dalším charakteristickým rysem je procyklický charakter výdajů na obranu. V časech hospodářských recesí či krizí mohou vysoké vojenské výdaje prohlubovat strukturální deficity. V neposlední řadě zvýšené obranné výdaje jsou velmi často spojeny se zvýšenými dovozy, což snižuje výše popsaný multiplikační efekt investic.
Autorem je Luboš Komárek, Mikuláš Zeman a Petr Polák. Názory v tomto příspěvku jsou jejich vlastní a neodrážejí nezbytně oficiální pozici České národní banky.
Zdroje
https://www.nato.int/nato_static_fl2014/assets/pdf/2024/6/pdf/240617-def-exp-2024-en.pdf
Alptekin, A., & Levine, P. (2012). Military expenditure and economic growth: A meta-analysis. European Journal of Political Economy, 28(4), 636-650.
Antonova, A., Luetticke, R., & Müller, G. J. (2025, 1. května). The Military Multiplier. CESifo Working Paper No. 11882.
Barro, R. J. (1990). Government Spending in a Simple Model of Endogenous Growth. Journal of Political Economy, 98(5), S103–S125.
Ben Zeev, N., & Pappa, E. (2017). Chronicle of a War Foretold: The Macroeconomic Effects of Anticipated Defence Spending Shocks. The Economic Journal, 127(603), August 2017
Benoit, E. (1978). Growth and Defense in Developing Countries. Economic Development and Cultural Change, 26(2), 271–280.
Brauer, J., & Dunne, J. P. (2019). Peace Economics: A Macroeconomic Primer for Violence-Afflicted States. Routledge.
Deger, S., & Smith, R. (1983). Military Expenditure and Growth in Less Developed Countries. Journal of Conflict Resolution, 27(2), 335–353.
Dunne, J. P., & Tian, N. (2013). Military Expenditure and Economic Growth: A Survey. The Economics of Peace and Security Journal, 8(1), 5–11.
ECB (2025). Macroeconomic impacts of higher defence spending.
Evropská komise (2025). The economic impact of higher defence spending. Economy and Finance – Economic Forecasts. Retrieved October 23, 2025, from https://economy-finance.ec.europa.eu/economic-forecast-and-surveys/economic-forecasts/spring-2025-economic-forecast-moderate-growth-amid-global-economic-uncertainty/economic-impact-higher-defence-spending_en
Hartley, K. (2011). The Economics of Defence Policy: A New Perspective. Routledge.
Hall, G. J., & Sargent, T. J. (2022). Three world wars: Fiscal–monetary consequences.
IMF (2024). Fiscal expansion and inflation pressures in advanced economies.
Keynes, J. M. (1936). The General Theory of Employment, Interest and Money. Macmillan.
OECD (2023). Fiscal policy, inflation, and resilience.
Nakamura, E., & Steinsson, J. (2014). Fiscal stimulus in a monetary union: Evidence from US regions. American Economic Review, 104(3), 753-792.
NATO (2025, 25. dubna). The Secretary General's Annual Report 2024.
Ramey, V. A. (2011). Identifying Government Spending Shocks: It’s All in the Timing. Quarterly Journal of Economics, 126(1), 1–50.
SIPRI. (2025,28. dubna). Unprecedented rise in global military expenditure as European and Middle East spending surges. Stockholm International Peace Research Institute.
Sheremirov, V., & Spirovska, S. (2022). Fiscal Multipliers in Advanced and Developing Countries: Evidence from Military Spending. Journal of Public Economics, 208(C). DOI:10.1016/j.jpubeco.2022.10463
Simpart, J. (2024). Military Expenditure and Economic Growth: A Meta-Analysis (No. 2024/8). Charles University Prague, Faculty of Social Sciences, Institute of Economic Studies.
Yesilyurt, F., & Yesilyurt, M. E. (2019). Meta-analysis, military expenditures and growth. Journal of Peace Research, 56(3), 352-363.
Klíčová slova
Výdaje na obranu, NATO, fiskální multiplikátor
JEL Klasifikace
E63, H56, O40
[1] Evropská unie přijala v roce 2009 směrnici 2009/81/ES, která zakázala povinné offsety u obranných zakázek, pokud nejsou nezbytné pro bezpečnostní zájmy státu.
[2] Příkladem je Polsko nebo Finsko, které i nadále požadují od zahraničního dodavatele tzv. transfer technologií, i když není označovaný jako „offset“. Česko po roce 2014 oficiálně offsety nepoužívá, ale u akvizic (např. F-35, radar MADR) rovněž usiluje o zapojení domácího průmyslu jinými mechanismy.
[3] Vývoz (a dovoz) zbraní není jednoduché ve standardních statistikách či výkazech (např. Plabební bilance) explicitně najít, nevyskytuje se v samostatné položce „zbraně“ nebo „obrana“. Je zahrnut uvnitř širších položek, takže je obtížné ho z běžných statistik přímo vyčíst. Centrální banky (např. ČNB, ECB) neuvádějí vývoz zbraní samostatně — je zahrnut v souhrnném exportu zboží. Statistické úřady (např. Eurostat nebo ČSÚ) však zvlášť sledují obchod se zbraněmi podle celních kódů (např. KN 93). Tyto údaje se s určitým analytickcým úsilím dají sladit s obchodní bilancí, ale platební bilance sama je neodděluje.