K informačním povinnostem o orgánech dohledu podle § 26 písm. d) ZTNÚ a jazyku jejich poskytnutí

Shrnutí stanoviska

Informace podle § 26 písm. d) ZTNÚ pro dlužníka, který je spotřebitelem, zahrnují údaje o ČNB a případně současně i o příslušném orgánu jiného členského státu Evropské unie, ve kterém má spotřebitel obvyklé bydliště, a kde dochází k výkonu práv a povinností ve smyslu ZTNÚ vůči spotřebiteli.

Jazyk pro poskytnutí informací podle § 26 písm. d) ZTNÚ dlužníku, který je spotřebitelem, je potřeba posoudit případ od případu podle rozhodného práva pro danou smlouvu o nevýkonném úvěru, resp. smluvních ujednání v této smlouvě.

Odůvodnění

Podle § 26 písm. d) ZTNÚ platí, že „[o]bchodník s úvěry a osoba oprávněná spravovat nevýkonný úvěr poskytnou dlužníkovi alespoň název, adresu a kontaktní údaje České národní banky a příslušného orgánu členského státu, kde má dlužník bydliště nebo kde se nachází jeho sídlo, a nemá-li podle svého vnitrostátního práva sídlo, kde se nachází jeho skutečné sídlo, u kterého může podat stížnost na jednání obchodníka s úvěry nebo osoby oprávněné spravovat nevýkonný úvěr“.

Pojem bydliště podle § 26 písm. d) ZTNÚ je potřeba vykládat ve spojení s § 2 písm. i) a j) ZTNÚ jako obvyklé bydliště. Podle § 2 písm. i) ZTNÚ platí, že „[p]ro účely tohoto zákona se rozumí hostitelským členským státem správce nevýkonného úvěru členský stát, který není jeho domovským členským státem a ve kterém má správce nevýkonného úvěru pobočku, ve kterém poskytuje služby jinak než prostřednictvím pobočky nebo ve kterém má dlužník své obvyklé bydliště nebo sídlo; nemá-li dlužník podle svého vnitrostátního práva sídlo, pak členský stát, ve kterém má skutečné sídlo“. A podle § 2 písm. j) ZTNÚ platí, že „[p]ro účely tohoto zákona se rozumí hostitelským členským státem obchodníka s úvěry členský stát, který není jeho domovským členským státem a ve kterém má dlužník své obvyklé bydliště nebo sídlo; nemá-li dlužník podle svého vnitrostátního práva sídlo, pak členský stát, ve kterém má skutečné sídlo“.

Pro účely informací podle § 26 písm. d) ZTNÚ jsou vždy relevantní údaje o ČNB a dále případně i o příslušném orgánu jiného členského státu, kde má dlužník, který je spotřebitelem, své obvyklé bydliště, a ve kterém zpravidla dochází k výkonu práv a povinností z nevýkonného úvěru ve smyslu ZTNÚ vůči spotřebiteli, a kde tedy tento spotřebitel může podat k příslušnému orgánu stížnost na činnost osoby oprávněné spravovat nevýkonný úvěr či obchodníka s úvěry v tomto členském státě.

Kde se nachází obvyklé bydliště spotřebitele relevantní pro účely § 26 písm. d) ZTNÚ, se posuzuje případ od případu podle skutkových okolností. Podpůrně je k využití § 80 OZ,^[1] kde se v českém právním řádu pro soukromoprávní účely definuje pojem bydliště, avšak s přihlédnutím k tomu, že obvyklé bydliště je pro účely výkladu povinnosti podle § 26 písm. d) ZTNÚ v daný okamžik vždy právě jedno.

Jazyk pro poskytnutí informací podle § 26 písm. d) ZTNÚ je rovněž potřeba posoudit případ od případu. Jazyk komunikace se v konkrétních případech řídí primárně rozhodným právem pro danou smlouvu o nevýkonném úvěru,^[2] resp. smluvními ujednáními v této smlouvě, ať už je informační povinnost vykonávána v České republice či v hostitelském členském státě.^[3]

V § 15 odst. 1 písm. g) ZTNÚ ve spojení s § 6 písm. g) vyhlášky k ZTNÚ jsou stanoveny toliko náležitosti oznámení správce nevýkonného úvěru o záměru spravovat nevýkonný úvěr v hostitelském členském státě, tj. že správce nevýkonného úvěru je v hostitelském členském státě připraven komunikovat určitým způsobem, nejde však o pravidla stanovující jazyk komunikace v konkrétních případech, ani o pravidla zakládající právo volby jazyka komunikace správcem nevýkonného úvěru.^[4] Tím spíše z těchto ustanovení nelze dovozovat nic o jazyku komunikace v případech, které se týkají jiných činností a subjektů než činnosti správce nevýkonného úvěru v hostitelském členském státě.

---------

[1] Podle § 80 OZ platí: „(1) Člověk má bydliště v místě, kde se zdržuje s úmyslem žít tam s výhradou změny okolností trvale; takový úmysl může vyplývat z jeho prohlášení nebo z okolností případu. Uvádí-li člověk jako své bydliště jiné místo než své skutečné bydliště, může se každý dovolat i jeho skutečného bydliště. Proti tomu, kdo se v dobré víře dovolá uvedeného místa, nemůže člověk namítat, že má své skutečné bydliště v jiném místě. (2) Nemá-li člověk bydliště, považuje se za ně místo, kde žije. Nelze-li takové místo zjistit, anebo lze-li je zjistit jen s neúměrnými obtížemi, považuje se za bydliště člověka místo, kde má majetek, popřípadě místo, kde měl bydliště naposledy.“.

[2] Český právní řád obsahuje pravidla ohledně jazyka komunikace v době trvání závazku konkrétně se spotřebitelem např. v § 1811 odst. 1 OZ, § 1843 odst. 1 písm. l) OZ, anebo část A oddíl 14 a část B oddíl 14 odst. 2 přílohy č. 4 ZSÚ.

[3] Srov. např. úvodní ustanovení 46 směrnice o správcích úvěru a obchodnících s úvěry: „Obchodníci s úvěry, kteří vymáhají plnění koupené smlouvy o úvěru přímo, by tak měli činit v souladu s právem vztahujícím se na smlouvu o úvěru, včetně pravidel ochrany spotřebitelů platných pro dlužníka. Vnitrostátní pravidla týkající se zejména vymáhání smluv, ochrany spotřebitelů a trestního práva platí i nadále a příslušné orgány by měly zajistit dodržování těchto pravidel obchodníky s úvěry na území členských států.“, a dále úvodní ustanovení 55 směrnice o správcích úvěru a obchodnících s úvěry: „…obchodníci s úvěry a správci úvěru by proto měli dodržovat unijní a vnitrostátní právo platné pro původní smlouvu o úvěru a dlužník by měl mít dále stejnou úroveň ochrany, jakou poskytuje příslušné unijní a vnitrostátní právo nebo jakou stanoví unijní či vnitrostátní pravidla v případě kolize právních řádů“.

[4] Za připomenutí v této souvislosti stojí, že správce nevýkonného úvěru se při činnosti v hostitelském členském státě musí řídit i právními předpisy daného hostitelského členského státu [srov. § 30 odst. 3 ZTNÚ a dále § 15 odst. 1 písm. e) ZTNÚ a § 6 písm. e) vyhlášky k ZTNÚ].