Za jakých podmínek je přípustné, aby nebankovní subjekt, jehož hlavní podnikatelskou činností je poskytování úvěrů, využíval i dluhopisové financování?

Podle § 2 odst. 1 ZoB nesmí nikdo přijímat vklady od veřejnosti bez bankovní licence (pokud zvláštní zákon nestanoví jinak, to je případ zejména družstevních záložen) přičemž podle § 2 odst. 2 ZoB se za přijímání vkladů považuje též soustavné vydávání dluhopisů a jiných srovnatelných cenných papírů, pokud a) představuje jedinou nebo jednu z hlavních činností emitenta, b) předmětem podnikatelské činnosti emitenta je poskytování úvěrů, nebo c) předmětem podnikatelské činnosti emitenta je některá z činností uvedených v § 1 odst. 3 (tj. poskytovánídalších služeb poskytovaných obvykle bankami)

Z pohledu ZoB je tedy přípustné, aby nebankovní subjekt, jehož hlavní podnikatelskou činností je poskytování úvěrů, využíval i dluhopisové financování, avšak je nutno posuzovat parametry zvažované emise dluhopisů. Klíčovým parametrem je, zda využitím SPV nedochází k obcházení regulace, tedy v konkrétním případě není z výnosu dluhopisů financována činnost poskytování úvěrů nebankovními poskytovateli.

Na prvním místě je v praxi potřebné posouzení soustavnosti vydávání dluhopisů. Jistě je myslitelná taková emise dluhopisů, která je u dané osoby zcela jednorázová, event. ojedinělá. V ostatních případech je však soustavnost pravděpodobně vždy přítomná a je velmi problematické omezovat ji opatřeními jako je například stanovení minimálního intervalu mezi jednotlivými emisemi, omezením emisních lhůt apod. Ostatně i jediná emise dluhopisů, jež by byla nabízena veřejnosti dlouhodobě, by představovala soustavné vydávání dluhopisů.1

Pokud mohou vzniknout pochyby, že k vydávání dluhopisů bude docházet soustavně, musí podmínky zvažované emise dluhopisů zaručovat, že dluhopisy nebudou nabízeny a prodávány veřejnosti. Za tímto účelem lze též doporučit i kroky které povedou k omezení nabízení dluhopisů na sekundárním trhu, jako je stanovení vysoké jmenovité hodnoty jednotlivého dluhopisu či zavedení pravidel omezujících převoditelnost. Vhodná opatření směřující k tomu, že dluhopisy nebudou nabízeny veřejnosti, mohou být například tato:

  1. dluhopisy budou moci být upsány pouze kvalifikovanými investory2 na principu soukromého umístění (private placement),
  2. emitent nikomu neumožní, ani nikoho nepověří k nabízení dluhopisů veřejnosti,
  3. v mandátní smlouvě uzavřené s aranžérem emise dluhopisů se aranžér zaváže nenabízet dluhopisy veřejnosti,
  4. s upisovateli bude uzavřena smlouva o úpisu, ve které upisovatel prohlásí, že je kvalifikovaným investorem, a zaváže se dluhopisy veřejně nenabízet,
  5. neproběhne žádná inzerce či veřejné setkání za účelem nabídky dluhopisůa nebudou oslovováni žádní drobní klienti, kteří nejsou kvalifikovanými investory, přičemž v případě, že emitent vyhotovuje prospekt dluhopisu za účelem přijetí dluhopisu k obchodování na regulovaném trhu, budou příslušná výše uvedená opatření – u kterých je to z jejich povahy možné – uvedena v prospektu, jakožto údaje o podmínkách nabídky; v prospektu dále může být uvedena informace o tom, že dluhopisy nebudou nabízeny veřejnosti, a že na základě prospektu nelze veřejné nabízení provádět.

Výše uvedená opatření směřující k omezení oslovení veřejnosti lze považovat z pohledu záměru vydávání dluhopisů nebankovním poskytovatelem úvěrů za efektivnější než opatření zamezující soustavnosti.

Podmínky přípustnosti vydávání dluhopisů emitentem, jehož podnikatelskou činností je poskytování úvěrů, které jsou uvedeny v této odpovědi, pak lze přiměřeně vztáhnout též k vydávání jiných srovnatelných cenných papírů.

Výše uvedená opatření nejsou nutnou podmínkou, rozhodující bude vždy faktický stav, tedy zda dochází k shromažďování prostředků od veřejnosti či nikoliv. Případná sekundární nabídka je relevantní, jen pokud směřuje k obcházení zákazu veřejného nabízení při primárním úpisu. Přijetím uvedených opatření však emitent zásadně snižuje riziko, že by jeho jednání při vydávání dluhopisů mohlo být posouzeno jako neoprávněný výkon činnosti vyhrazené bankám.

V souvislosti s ustanovením § 2 odst. 2 písm. a) a b) ZoB Česká národní banka dodává, že nepovažuje za jednání v rozporu s § 2 ZOB rovněž postup v případě, že mateřská společnost založí účelovou dceřinou společnost (SPV) za účelem vydávání dluhopisů, které by byly distribuovány veřejnosti a výnos z nich by byl poskytnut formou úvěru, za podmínky, že úvěr je poskytován pouze mateřské společnosti, resp. ostatním společnostem v rámci koncernu, a předmětem činnosti příjemce úvěru není některá z bankovních činností. Hlavní činností emitenta dluhopisů (SPV) zde nebude vydávání dluhopisů, ale poskytování financování v rámci skupiny. SPV v takových případech slouží jen jako technický prostředník plateb. Do určité míry analogicky lze odkázat i na zákon o podnikání na kapitálovém trhu, podle kterého se povolení obchodníka s cennými papíry nevyžaduje, pokud jde o investiční služby poskytované výhradně pro členy stejného podnikatelského seskupení.3

Naopak ale platí, že pokud nebankovní poskytovatel úvěrů, poskytovatel platebních služeb, obchodník s cennými papíry apod. (resp. osoba poskytující podnikatelským způsobem služby, které mohou poskytovat i banky) založí SPV, přes které se bude financovat soustavným vydáváním dluhopisů vůči veřejnosti, není splněna podmínka, že předmětem činnosti příjemce úvěru ve skupině není některá z bankovních činností. Požadavek na bankovní licenci se v takovém případě uplatní.

--------

1 § 2 odst. 4 zákona o dluhopisech: „Emisí dluhopisů se rozumí soubor dluhopisů vydávaných na základě týchž emisních
podmínek a majících stejný okamžik emise a stejné datum splatnosti. (…).“.
2 § 34 odst. 3 ZPKT.

3 § 4b odst. 1 písm. a) ZPKT ve znění účinném do 2.1.2018, § 4b odst. 1 písm. b) ZPKT ve znění účinném od 3.1.2018 (po
novele č. 204/2017 Sb.).

 

Toto stanovisko vyjadřuje názor pracovníků České národní banky. Soud a případně i bankovní rada České národní banky mohou zaujmout odlišný názor.