(Roman Pospíšil, Právo 6.12.2002 strana 15, rubrika: Trhy & Ekonomika)
ČLEN BANKOVNÍ RADY ČNB ZODPOVĚDNÝ ZA BANKOVNÍ DOHLED PAVEL RACOCHA:
* Jedním z hitů posledních týdnů se stal odhad možných nákladů na sanaci bankovního sektoru,
jenž vyšplhal na 500 miliard korun. To je ale maximalistická varianta. Jak vypadá váš odhad?
Jakékoli jedno číslo je v takovémto případě zavádějící. Vždy záleží na metodice, jakou se
tyto náklady měří. Různými postupy můžeme dojít k řadě vzájemně se rozcházejících údajů, pročež je
také těžké porovnávat naše výdaje se zahraničím. Náklady lze změřit poměrně přesně. Těžko se už ale
odhadují budoucí výnosy z majetku, jež stát převzal. Jde například o to, za kolik dokáže prodávat
svá aktiva Česká konsolidační agentura. Většinou se také do bilance státní pomoci nezapočítávají
minulé výnosy. Mám na mysli privatizační příjmy z prodeje bank, ale i to, že stát před prodejem
svých třeba od peněžních ústavů několik let inkasoval dividendy a daně. Takže kdybychom chtěli
bilancovat, kolik nás stálo budování a stabilizace bankovního sektoru, museli bychom vzít všechny
tyto záležitosti v úvahu. A navíc vzít v úvahu i časové rozlišení hodnoty peněz, neboť dnes má
stokoruna jinou hodnotu než před deseti lety. To je poměrně důležité. Při porovnání přes hranice je
potom problém nejen s používáním metodiky stanovení nákladů, ale rozsah bankovního zprostředkování
u nás je třeba vyšší než v jiných zemích, například v Polsku. K tomu se pak musejí ty náklady
vztahovat.
* Přesto musíte mít nějaký odhad...
Samozřejmě máme některé odhady, ale je třeba vzít v úvahu to, o čem jsem mluvil. Kdybych vzal
v úvahu i zmíněné výnosy, odhaduji, že se můžeme dostat někam ke 300 miliardám. Samozřejmě
vycházíme jen z odhadů, kolik bude stát případ IPB, což stále nevíme.
* Na 300 miliard odhaduje svoji závěrečnou ztrátu i Česká konsolidační agentura, takže to by
odpovídalo.
Ano. Na druhou stranu ale například Mezinárodní měnový fond to odhaduje na zhruba 20 procent
hrubého domácího produktu, což se blíží 400 miliardám. Ale zase tady platí, že neznáme přesně
metodiku, kterou se MMF k tomuto číslu dopracoval. Samozřejmě nikdo nemůže zapřít, že budování a
sanace bankovního sektoru byly drahé. Ale je to v zásadě srovnatelné s jinými transformujícími se
ekonomikami. Navíc nejde jen o náklady bankovního sektoru, ale též v mnoha případech o náklady
ekonomické transformace. Kdyby například banky neposkytovaly úvěry na přežití velkých
problematických podniků, musel by podobný výdaj realizovat stát. Takže by se to ve státním rozpočtu
objevilo hned, a ne až se zpožděním několika let. Lze podle mě říct, že očista bank v druhé
polovině devadesátých let byla částečně hrazením kvazifiskálních nákladů, které mohly být v první
polovině devadesátých let hrazeny přímo z rozpočtu.
* Existuje odhad nákladů, které by vyvolal pád některé banky, tedy situace, kdy by stát k
očistě nepřistoupil?
V jednom případě jsme takovou analýzu provedli. Možné dopady případného kolapsu jedné z
velkých bank na hrubý domácí produkt jsme odhadli v rozsahu několika procentních bodů. Vezmeme-li v
úvahu, že tyto velké banky realizovaly zhruba okolo dvaceti procent transakcí v platebním styku,
znamenalo by to, že zhruba pětina ekonomiky by zůstala bez přístupu k penězům. Takto vyvolané
problémy by se samozřejmě řetězily.
* Domníváte se zpětně, že předprivatizační odkupy špatných úvěrů od bank byly vhodným
postupem řešení situace? Nebylo by lepší jít přes posilování kapitálu bank, abychom se vyhnuli
problémům s Evropskou unií a obviňování, že stát vytvářel nerovné podmínky na trhu?
Kdybychom šli cestou navyšování kapitálu, bylo by to rozhodně čistější a levnější. Protože
každá státní pomoc znamenala přínos pro všechny akcionáře, nejen pro stát. Naopak při navyšování
kapitálu by stát za své náklady vždy inkasoval nové akcie. Když se ale u Komerční banky stát
pokusil jít touto cestou, ukázalo se to jako naprosto neprůchodné, protože zvýšení kapitálu
dokázala zablokovat jediná žaloba minoritního akcionáře. Legislativně soudní prostředí v České
republice tak způsobilo, že pomoc bankám byla dražší, než musela být.