V. Benda, člen bankovní rady ČNB a J. Matějů, poradce (Právo 15. 2. 2022 strana 6, rubrika Publicistika)
Nedávné protesty v Kazachstánu připomněly, jak důležitá je pro společnost stabilita cen. Rozbuškou masových nepokojů totiž byla inflace – na počátku letošního roku totiž tamní vláda odstranila regulaci cen pohonných hmot. Cena benzínu se tak přes noc zdvojnásobila. To bylo poslední kapkou. Následovaly masivní protesty, při jejichž potlačení asistovala prezidentu Tokajevovi sousední ruská armáda.
V letech 2007–2008 dramaticky vzrostly světové ceny pšenice. V roce 2010 se tento růst opakoval a začátkem následujícího roku smetlo arabské jaro vládnoucí skupiny v téměř celé severní Africe a oheň se přenesl i na Blízký východ. Jeho začátek lze vystopovat v rurální části Tuniska, kde se Mohammed Bouazizi upálil na protest proti úřední šikaně v prostředí neúrody a materiální nouze. Stejně jako láska i velké společenské změny procházejí žaludkem.
Nemusíme ale chodit daleko. I v českých dějinách najdeme příklady, kdy rostoucí ceny (zejména jídla) vedly ke společenským nepokojům. Na jaře a v létě 1695 zastihlo Moravu velké sucho, které způsobilo neúrodu. Již tehdy místní obyvatelstvo trpělo vysokou povinností roboty, kdy nařízení „práce na panském“ narostlo na tři a více dnů v týdnu. Tato kombinace vedla k povstání 1000 sedláků v panství Hukvaldy.
Podobná situace se opakovala v letech 1769–1772, kdy opakované neúrody vedly k růstu cen obilí a rozsáhlému hladomoru. To vyústilo v roce 1775 v rozsáhlé selské povstání, které potlačili až vojáci habsburské armády. Z této epizody pochází úsloví „dopadli jak sedláci u Chlumce“. A nelze pominout ani bouřlivý rok 1848, známý jako jaro národů, kdy série revolucí otřásla státy napříč Evropou. I tehdy eskalaci napětí ve společnosti předcházela několikaletá neúroda, drahota a chudoba.
Je vidět, že vysoká inflace lidem není lhostejná a může eskalovat společenské turbulence. To je i hlavním důvodem, proč jsou ve většině vyspělých zemí centrální banky právně i personálně nezávislé na vládě. Tak aby mohly nezávisle řídit měnovou politiku a zajišťovat stabilitu cen.
Měnová politika má působit proticyklicky. Tedy snižováním úrokových sazeb ulevit ekonomice v době ekonomického útlumu a naopak růstem sazeb tlumit inflaci, když ekonomice hrozí přehřívání. Zatímco snižování sazeb přináší úlevu dlužníkům, růst sazeb naopak odměňuje ty, kteří mají úspory.
Proto se ani Česká národní banka nemůže zastavit před nářky na růst úrokových sazeb, jaké nedávno zazněly například z Asociace exportérů. ČNB se zodpovídá celé společnosti a tu momentálně trápí hlavně růst cen. Hlavní nástroj ČNB pro boj s přílišným růstem cen jsou vyšší úrokové sazby.
ČNB si je vědoma možných problémů lidí, kteří zrovna nyní refinancují hypotéku. To je však velmi úzká skupina, navíc často příjmově a majetkově lépe situovaná, která má více možností, jak situaci řešit. Vyšší sazby také znevýhodní pořizování bytů na investici a mohou tak paradoxně zlepšit dostupnost vlastního bydlení.
A v neposlední řadě, většina českého obyvatelstva má víc úspor než dluhů. Není normální, aby za své obezřetné chování byli lidé s úsporami trestáni nízkým úrokem a vysokou inflací. Tuto situaci je třeba postupně napravit. Nakonec vyšší sazby s sebou nesou i silnější kurz koruny, který má šanci zlevnit alespoň zboží z dovozu.
Měnová politika ČNB, zejména současné nastavení úrokových sazeb na vyšší úrovni, významně přispívá k potlačení inflačních tlaků, a tudíž i k dlouhodobé cenové stabilitě a ekonomické prosperitě v naší zemi. ČNB udělá vše pro to, aby české domácnosti nedopadly jako sedláci u Chlumce.