Zrádná inflace služeb aneb co brání ČNB v rychlejším snižování sazeb?

Zkrácená verze článku vyšla v Hospodářských novinách (29. dubna 2025)

Inflace se od ledna 2024 drží poblíž 2% inflačního cíle ČNB. Její struktura však zůstává problematická. Jedním z hlavních domácích rizik pro udržení inflace u cíle je totiž růst cen služeb, který zůstává zvýšený. V březnu 2025 dosáhl meziroční růst cen služeb 4,9 % (měřeno metodikou Eurostatu, HICP), zatímco v patnácti letech před pandemií covidu-19 byl v průměru 2,6 %.

Důvodům zvýšeného růstu, který je možné pozorovat ve většině evropských zemí, jsme se věnovali v blogovém příspěvku loni v červenci. Během posledního tři čtvrtě roku došlo k pozitivnímu posunu – meziroční růst cen služeb mezi červnem 2024 a březnem 2025 zpomalil o 1,6 procentního bodu. Stále však zůstává téměř dvojnásobný oproti obdobím, kdy byla inflace poblíž 2% cíle.

Tato struktura inflace může být problematická v případě nárůstu volatilních složek inflace, jak jsme mohli pozorovat v posledních měsících. V červnu 2024 dosahovala celková inflace 2,2 %. Inflace byla tedy téměř na cíli. Vysokou jádrovou inflaci taženou cenami služeb tehdy totiž vyvažoval pokles cen potravin. To představitelé ČNB loni popisovali jako riziko a jeden z důvodů, proč by nebylo moudré snižování sazeb uspěchat. Situace se pak skutečně na konci loňského roku obrátila – ceny potravin začaly růst, což vedlo k nárůstu celkové inflace směrem k horní hranici tolerančního pásma cíle (3 %). Inflaci pak ale začaly ještě více tlumit ceny energií, které od začátku roku klesají, a tak v březnu 2025 dosáhla 2,7 %.

Na dlouhodobý pokles cen energií nebo potravin se nelze spoléhat; právě proto je cenám služeb věnována zvýšená pozornost nejen u nás, ale všude ve světě (viz např. články ECB, BIS). Situaci může navíc zkomplikovat růst bariér v mezinárodním obchodě, který by mohl vést k výraznějšímu a trvalejšímu zdražování zboží. Současný chaotický vývoj obchodních politik ale určitě není hlavním proinflačním rizikem; nedá se ani vyloučit, že nakonec převáží protiinflační aspekty.

Zahraniční nejistoty tak sice musíme mít na zřeteli, struktura inflace ale ukazuje, že se především musíme věnovat domácím úkolům. V tomto ohledu je dobrá zpráva, že ke zmíněnému zpomalení růstu cen služeb došlo plošně napříč skoro všemi složkami. Přesto však většina z nich (kromě komunikací) zůstává stále zvýšená.

Podobně jako ČR na tom jsou další evropské ekonomiky. Nejrychlejší růst cen služeb nadále pokračuje u zemí střední a východní Evropy (konvergujících ekonomik), což svědčí o tom, že se jedná alespoň částečně o přizpůsobení nákladovým šokům minulých let. Pozitivní přitom je, že ČR se v tempu růstu od loňského června posunula ze šestého místa na jedenácté.

Za zvolněním je sice částečně odeznění vlivu změn DPH, ale to není vše…

V lednu loňského roku došlo v rámci vládního konsolidačního balíčku ke změnám nepřímých daní. Dle Eurostatu byl primární (mechanický) dopad těchto změn do celkového indexu cen služeb zhruba 1 p. b. V loňském roce tak byl růst cen služeb na základě měřítka HICP nadhodnocen (pozn.: ČNB publikuje jádrovou inflaci i ceny neobchodovatelných složek, tedy služeb, očištěné o primární dopady změn nepřímých daní). To se týkalo zejména služeb spojených s rekreací, bydlením a cestováním. Tento rozdíl v lednu letošního roku vyprchal.

Protože očištění o dopady změn daní nemusí být úplně přesné, lepší pohled na aktuální vývoj cen nám dávají tzv. momenta inflace (tříměsíční průměry sezónně očištěných meziměsíčních změn, které jsou pak anualizované). Tento ukazatel není zatížen „efektem srovnávací základny“ a jednorázové vlivy jako změny DPH v něm zůstávají jen tři měsíce oproti dvanácti u meziroční inflace.

Momenta potvrzují, že růst cen ve službách v průběhu celého loňského roku brzdil a na počátku roku 2025 brzdí ještě silněji. Růst zpomalil zejména u rekreačních služeb, cestování a ostatních služeb. Současné tempo se pohybuje na úrovních z období těsně před pandemií, kdy už však ekonomika projevovala známky přehřívání.

Proč zůstává růst cen služeb zvýšený?

V loňském blogu jsme se věnovali hlavním důvodům, proč ceny služeb po inflační vlně zůstávají zvýšené. Pro připomenutí: smršť šoků, která v minulých letech postihla ekonomiku (covid, energie, ruská agrese), sice více a rychleji dopadla do cen zboží než služeb, z cen zboží ale také rychleji vyprchala. Ceny služeb totiž mají z celé řady důvodů vyšší setrvačnost, takže se v nich cenové šoky mohou projevovat delší dobu. Opět to není nic specificky českého, jak například ukazuje březnová analýza z eurozóny.

Dnes se ale zaměříme na dvě další oblasti, které k tomuto vývoji přispívají: 1) strukturální změny v ekonomice a 2) oživující poptávku v prostředí omezené nabídky.

Strukturální změny v konvergujících ekonomikách

Covid se stal katalyzátorem strukturálních změn, které nás přibližují západnímu standardu. Ruku v ruce s technologickým pokrokem, dlouhá léta (v průměru) klesajícími cenami zboží a (opět v průměru) rostoucí kupní silou českých domácností se stále významnější část spotřeby přesouvá od zboží ke službám. Spolu s tím se proměňuje i samotný charakter poptávky po službách, který se posouvá od kvantity ke kvalitě za vyšší ceny. Na Západě to platí už dlouho – ne náhodou byla Praha v minulosti oblíbenou destinací rozluček západních Evropanů se svobodou. Ale i v Česku už přestává být v posledních letech běžné chodit na oběd do restaurace každý den.

A není za tím jen pocovidový návrat relativních cen zboží a služeb k dlouhodobým trendům jako například v Německu či Francii. U nás nebo i na Slovensku či v Polsku už ceny služeb viditelně předbíhají i zvýšené ceny zboží. Budeme si zkrátka muset zvyknout na to, že služby budou tvořit větší část našeho spotřebního koše.

Oživující poptávka v prostředí omezené nabídky

Během pandemie bylo poskytování služeb významně omezeno. Například v sektoru ubytování, stravování a pohostinství poklesla zaměstnanost (měřeno přepočtenými úvazky) až o 18 %. Po znovuotevření ekonomiky došlo k návratu poptávky po službách, což spolu s výše popsanými strukturálními změnami vede k přesunům pracovních sil. Podle posledních dostupných čísel ubylo za rok v průmyslu skoro 21 tis. zaměstnanců a naopak v tržních službách 22 tis. přibylo. Přestože se tedy část zaměstnanců do služeb již vrátila, počet stále zůstává přibližně 6 % pod předcovidovou úrovní. Aby tyto sektory přilákaly pracovníky zpět, musejí výrazněji zvyšovat mzdy – které přitom patří k nejnižším napříč odvětvími (průměrná mzda v sektoru ubytování, stravování a pohostinství dosahuje 29 tis. Kč, zatímco průměrná mzda v celé ekonomice činí 49 tis. Kč).

Reálný růst poptávky nárůst cen i mezd umožňuje. V posledním roce totiž tržby ve službách rostou nejen díky zvyšujícím se cenám, ale i zvyšujícímu se objemu prodaných služeb.

Zejména v oblasti stravování a ubytování roste poptávka nejen ze strany domácích, ale především zahraničních návštěvníků. To dokládá i rostoucí počet přenocování v ubytovacích zařízeních, který je tažen zejména zahraniční klientelou. Vyšší cenová hladina zároveň vytváří prostor pro změnu struktury služeb zaměřených primárně na turisty – poskytovatelé se mohou více orientovat na náročnější zákazníky a zaměřit se například na služby s vyšší přidanou hodnotou, místo objemového prodeje alkoholu či jídel s nízkou marží. To dál posiluje již zmiňované strukturální změny.

Dopady na měnovou politiku

V loňském blogu jsme naznačili, že zvýšený růst cen služeb může časem odeznít i bez zásahu měnové politiky, jakmile se dřívější nákladové šoky plně promítnou do koncových cen. Aktuální vývoj si však žádá zvýšenou pozornost. Měřeno momenty inflace se růst cen služeb sice vrátil na úrovně z roku 2019, tehdy však již ekonomika vykazovala známky přehřívání, inflace začala zrychlovat a zpětně byla měnová politika hodnocena jako příliš uvolněná.

Dnes navíc čelíme kombinaci zrychlující domácí poptávky, rostoucího imputovaného nájemného (nezachyceného v metodice Eurostatu) a zvýšené volatility v cenách potravin, energií či zboží, která může být posílena novými obchodními bariérami. V takové situaci je udržení inflace poblíž dvouprocentní cíle náročné.

Ačkoli část růstu cen služeb odráží strukturální změny, které měnová politika nemůže přímo ovlivnit, její úloha v zajišťování cenové stability zůstává klíčová. Nesmí dopustit, aby „tvrdohlavé“ služby ukotvily inflaci výše, než je z pohledu centrální banky žádoucí. Přestože tedy zdražování služeb postupně polevuje a lze očekávat, že růst mezd bude díky uvolňujícímu se trhu práce zvolňovat, stále není vyhráno. I když je měnová politika vpředhledící, nemůže se spoléhat na to, že setrvačnost růstu cen služeb sama rychle odezní. Centrální bankéři tak budou se snižováním sazeb i nadále opatrní.

Tomáš Adam je poradcem guvernéra ČNB, Jiří Schwarz je poradcem bankovní rady ČNB a působí na Anglo-americké vysoké škole.