Sbohem padesátihaléři, sbohem dvacetikoruno! – část 5

Krátce po měnové odluce byly učiněny kroky k zavedení samostatné československé měny, která de iure vznikla 10. dubna 1919 účinností zákona o úpravě oběhu a správy platidel v československém státě. Zákon stanovil jediným oprávněným vydavatelem československých platidel stát (papírová platidla proto měla charakter státovek, nikoliv bankovek) a peněžní jednotkou československou korunu. V březnu, fakticky ale až v květnu 1919, byl zřízen Bankovní úřad ministerstva financí, vykonávající provizorně funkce státní centrální banky. Bankovní úřad vydal za dobu své existence do roku 1926 dvě emise státovek, první v devíti nominálních hodnotách, druhou pouze v pěti hodnotách, které vyžadovaly rychlejší obměnu.

První československá, celkem ale naše čtvrtá dvacetikoruna (nepočítáme-li kolkovanou) vzoru 1919 byla tištěna na papír s průběžným negativním vodoznakem taškového vzoru. Obě strany mají rámeček a jsou tištěny knihtiskem, líc v dvojitém modro-hnědo-modrém irisu, který je překryt irisujícím černo-červeno-černým vlnovkovým rastrem, jehož součástí je i státní znak. Rub je v barvě červené se zelenými texty, překrytý černým přímočarým rastrem. Hlavním motivem lícní strany jsou dva zdvojené, zrcadlově převrácené ženské portréty v bohaté ornamentální výzdobě, vytvořené pravděpodobně podle dvou častých Muchových modelů té doby – starší žena v šatce podle manželky Marie rozené Chytilové a mladší dívka s lipovou ratolestí podle dcery Jaroslavy (portrét je velmi podobný oleji „Osud“ z roku 1920). Hlavním motivem rubové strany je rovněž zrcadlově převrácený portrét příslušníka zahraničního československého vojska – československé legie ve Francii v baretu a s praporem v kruzích s lipovými a vavřínovými ratolestmi a stuhami, rozdělenými mečem vítězství. Modelem francouzského legionáře byl Václav Vokáč ze Zbirohu, v jehož zámku Mucha tvořil a kde vznikla i část jeho návrhů na peníze. Hlavní obrazec rubu je proveden jako kruhová liniová autotypie (linky v soustředných kruzích, které se ve světlých místech zužují, v tmavých místech rozšiřují a v nejtmavších místech dotýkají, až slévají). Státovku podepsal ministr financí Alois Rašín, i když do oběhu přišla až po demisi Krámářovy vlády v době, kdy byl ministrem financí Kuneš Sonntag. Za autora celé státovky je obvykle označován Alfons Mucha, který však vytvořil jen rubovou stranu. Na lícní stranu pak byly druhotně použity dva jeho portréty, vytvořené již dříve na poukázku Zemské banky, první pětisetkorunovou státovku a zřejmě také na jedny z prvních československých poštovních známek. Grafická koncepce lícní strany a ornamentální výzdoba jsou pravděpodobně dílem rakouského výtvarníka Rudolfa Junka, pracovníka Tiskárny cenných papírů Rakousko-uherské banky ve Vídni, čemuž nasvědčuje vysoká stylová podobnost s jeho státovkami pro Polsko, tištěnými v té době v této tiskárně.

Tiskové formy pro dvacetikorunu jakož i některé další hodnoty vyráběla právě vídeňská tiskárna, jejíž technický místoředitel Karl Hazura byl české národnosti. Z kapacitních důvodů jí ve výrobě tiskových forem pro české tiskárny vypomáhala také vídeňská chemigrafická firma Gergely. Je poněkud paradoxní, že největší technickou zásluhu na vzniku prvních československých platidel měla tiskárna Rakousko-uherské banky, která byla po měnové odluce s československými orgány ve sporu za jednostranné ukončení jejího emisního privilegia na československém území. Naznačuje to vysokou profesionalitu spolupráce na odborné úrovni, výhodné v té době pro obě strany. Spekuluje se však také, že zakázka vídeňské tiskárně byla jednou z Rašínových neoficiálních forem odškodnění. Podstatně lepší hospodářskou situaci a zásobování v Československu využila vídeňská tiskárna na dovoz uhlí, které pro ni zajišťoval Bankovní úřad u ministerstva veřejných prací. U Československé vývozní a dovozní komise pak byly zase „na přilepšenou“ zaměstnancům tiskárny zajišťovány dodávky cukru, másla, masa a uzenin. O vlastní tisk dvacetikoruny se dělily dvě pražské tiskárny, Politika a Unie. Zajímavá je jazyková stránka platidla (nominální hodnota v jazycích národnostních menšin po vzoru rakouské strany bankovek Rakousko-uherské banky), které se však budeme věnovat v samostatném příspěvku. První československá dvacetikoruna platila do poloviny roku 1928.

Dvacetikorunová státovka Republiky československé vzoru 1919.

Rozporné reakce na první československou dvacetikorunu v denním tisku. Je pouze třeba korigovat mylnou představu autora článku, že návrh dvacetikoruny byl reprodukován ruční rytinou. Rytec nemohl „mít pochopení“ pro výraz tváří legionáře, jelikož návrh byl reprodukován pouze fotomechanickou cestou (přefotografováním a vyleptáním do kovu).

Portrét francouzského legionáře na Muchově kresleném originálu a na vytištěné státovce, jak jej byla schopna reprodukovat kruhová liniová autotypie, ke zvýšení ochrany proti padělání navíc překrytá černým přímočarým rastrem.

Dvacetikoruna vzoru 1919 byla součástí tzv. I. emise československých papírových platidel, naší v několika směrech nejpadělanější emise, spadající do tzv. zlatého věku padělání. Celkem bylo v letech 1922–1941 zadrženo 8 747 kusů padělaných dvacetikorun vzoru 1919 v 11 typech a 7 variantách, celkem tedy v 18 skupinách se shodnými charakteristickými znaky. Z nich bylo 15 paděláno tiskem a 3 ruční kresbou.

Padělky byly rozpoznatelné zejména pomocí nedokonalých reprodukcí ženských portrétů na líci s příliš silnými, často slitými linkami a pomocí portrétů legionáře na rubu. Výjimku tvoří padělky typu 7 z dílny Jana Tomlíře ve Štěpánově. Padělatel se vyučil zámečníkem a byl zaměstnán v místních železárnách, které z nedostatku zakázek vyráběly na začátku roku 1923 jen 1–2 týdny měsíčně, a tak „ubíjel čas“ přípravou padělání peněz. Všiml si obrazce rubové strany dvacetikoruny tvořeného soustřednými kruhy, který analyzoval a sám si sestrojil stroj na rytí kruhových linek do kovové desky, kterou pak ručně dorýval rydlem. Během dvou let vyrobil tři tiskové desky, na první a druhé, mosazné a zinkové, pracoval vždy půl roku a na třetí, nejpovedenější měděné, pak více než rok. Současně vyráběl tiskový a jakýsi gilošovací stroj. Svoji roli padělatele bez praktických výsledků však psychicky neunesl a „v rozrušení nad marnou prací“ se v dubnu 1925 sám udal.

Kvalita tištěných padělků byla rozdílná, záleželo nejen na vlastním tisku, ale i přípravě tiskových podkladů. Obvykle šlo o leptanou ruční kresbu provedenou na tiskové desce nebo fotomechanickou reprodukci, při níž byly pomocí filtrů a ručních retuší separovány jednotlivé tiskové operace. Liniová autotypie často nebyla reprodukována vůbec nebo nekvalitně, ochranný rastr mnohdy chyběl nebo byl proveden současně s hlavním tiskem, tedy nesprávnou barvou.

Dvě vývojové fáze Tomlířových tiskových desek. Ačkoliv jde jen o přípravu padělání výrobou jedné nedokončené strany, docílil padělatel v napodobení liniové autotypie mechanickou cestou pozoruhodného výsledku.

Na ručně kreslených padělcích byla věrnost reprodukce jen přibližná, ale i tak se vyskytovaly velké kvalitativní rozdíly mezi jednotlivými typy. Některé exempláře, na nichž pracovali padělatelé i celé týdny, jsou malými uměleckými díly.