Sbohem padesátihaléři, sbohem dvacetikoruno! – část 4
Krátce po vyhlášení samostatného československého státu došlo zejména v českých zemích k masivní tezauraci neplnohodnotných a téměř ničím nekrytých bankovek, přestože obíhaly v mimořádně velkých objemech jako důsledek lombardování dluhopisů válečných půjček Rakousko-uherskou bankou. Tezauraci prováděly zejména výrobní závody, venkov a spekulační skupiny v obavě z nedostatku hotovosti při její hospodářské potřebě a k zakrytí válečných zisků pro případ zavedení majetkových daní a dávek. Tíživou situaci bylo třeba okamžitě řešit bez spolupráce s Rakousko-uherskou bankou, která své filiálky na československém území nedostatečně zásobovala vhodnou skladnou platidel. Na návrh předního finančního odborníka, budoucího ministra financí a později druhého guvernéra Národní banky Československé Karla Engliše byl již 19. listopadu 1918 přijat zákon o zavedení obchodních platidel. Jedna z nejvýznamnějších českých veřejnoprávních institucí, Zemská banka království Českého, jím byla pověřena emisí vlastních bezúročných poukázek, směnitelných v bankovkách Rakousko-uherské banky. Na československém území měly být přijímány jako zákonné peníze u všech veřejných pokladen bez omezení, jednalo se tedy o platidla s nuceným oběhem.
Během několika týdnů vznikly jednoduché, ale působivé výtvarné návrhy a ve třech pražských obchodních tiskárnách probíhala technická příprava tisku čtyř nominálních hodnot, některé ve více výtvarných typech, z nichž některé začaly být dokonce sériově vyráběny. K emisi poukázek Zemské banky však nikdy nedošlo, neboť potřeba dočasných náhradních platidel na začátku roku 1919 opadla, částečně chováním obyvatelstva, částečně přísnou emisní kázní. První československý ministr financí Alois Rašín od začátku ledna 1919 již směřoval k radikálnějšímu opatření – oddělení rozhodující části oběživa na československém území od oběživa ostatních nástupnických států Rakousko-Uherska a následnému vzniku samostatné československé měny, tzv. měnové odluce.
Dvacetikorunová poukázka Zemské banky byla tištěna na papír s průběžným pozitivním vodoznakem mřížového vzoru s podtiskem na spadávku. Hlavní obrazce tištěné knihtiskem (tisk z vyvýšených tiskových prvků – obdoba razítka) ze zinkových tiskových forem rozmnožovaných chemigraficky (tj. leptáním) jsou barvy modré, text je karmínový a podtisk šedomodrý. Po vzoru bankovek Rakousko-uherské banky nemají definitivní návrhy poukázek líc a rub, ale českou stranu a slovenskou stranu s totožným textem v obou jazycích. Český text zní Zemská banka království Českého vyplatí za tuto poukázku u své hlavní pokladny v Praze dvacet korun v bankovkách Rakousko-uherské banky. Slovenský text vznikl zřejmě překladem českého textu českými úředníky banky se znalostí slovenštiny, vyskytuje se v něm proto několik bohemismů a jiných chyb (např. dvacať namísto dvadsať, poukázka-poukážka, padelanie-falšovanie, zákonným-zákonitým). Značná variabilita slovenského pravopisu však byla tehdy běžná i ve významnějších úředních dokumentech. Hlavním motivem obou stran je rámec z rostlinných prvků a kompozice tzv. zemských znaků Čech, Moravy, Slezska a Slovenska ve značné autorské volnosti, dané neexistujícím oficiálním znakem nového státu. Heraldické figury (český lev a moravská a slezská orlice) nemají koruny, neboť po zániku monarchie se dalo očekávat odstranění znaků panovnické moci ze státních symbolů. Poukázku podepsali vrchní ředitel Emil Roos, volený ředitel Václav Šulc a stálý ředitel Vincenc Dewetter. Autorem výtvarného návrhu byl Alfons Mucha, graficky zpracoval a tiskové formy vyráběl Grafický závod Jana Štence v Praze, tiskla Knihtiskárna Politiky v Praze.
Po měnové odluce a zahájení přípravy definitivních československých platidel jako státovek ztratily poukázky Zemské banky smysl. I přes úvahy o jejich přetištění a využití již vyrobeného množství byl nakonec celý náklad úředně zničen. Pozůstatkem připravované emise je jen malé množství exemplářů ponechaných pro dokumentační potřebu a dochovaných nedůsledností při ničení hotových i rozpracovaných tisků v papírně Eichmann a spol. v Hostinném. Kuriozitou je, že ačkoliv poukázky Zemské banky nebyly nikdy uvedeny do oběhu, vyskytly se po vydání definitivních československých státovek nejméně dva případy zneužití neskartovaných exemplářů v peněžním oběhu namísto platných dvacetikorun.
Sériově vyráběný typ dvacetikorunové poukázky Zemské banky království Českého s datem 1. ledna 1919.
Tisková zkouška jiného typu dvacetikorunové poukázky Zemské banky království Českého s datem 1. ledna 1919 neznámého autorství a místa tisku. Bohatá ornamentální výzdoba a irisový tisk však naznačují profesionální přípravu, snad v Rakousku nebo v oddělení cenných papírů některé z českých obchodních tiskáren.
Měnová odluka byla složitou operací s řadou právních, ekonomických a organizačních opatření, na kterých se podílelo kolem 15 000 pracovníků převážně státní správy a více než 400 komisariátů. Pro hotovostní peněžní oběh znamenala odluka označení pěti nejvyšších nominálních hodnot posledních emisí bankovek Rakousko-uherské banky nalepovacími nebo přímo natištěnými kolky. Bankovky nižších hodnot a mince, množstevně nejrozšířenější, ale ekonomicky nevýznamné, zůstaly zatím v platnosti bez označení. Kolkování proběhlo ve dnech 3.–9. března 1919 v asi patnácti stech sběrnách, které vyměňovaly předložené bankovky za okolkované nebo je kolkovaly na místě, příp. vydaly příslušný počet kolků „přednostovi domácnosti“ k samookolkování. Polovina soukromé držby bankovek byla zadržena a vydána na ně nucená státní půjčka. Rakousko-uherské bankovky se okolkováním staly tzv. prozatímními československými státovkami, které měly být v nejbližších měsících vyměněny za definitivní československá platidla. Nominální hodnota kolků činila 1 % nominální hodnoty kolkovaných bankovek, kolek pro desetikorunu měl proto hodnotu 10 haléřů, pro tisícikorunu 10 korun atd.
Dvacetikorunový kolek byl tištěn na papír bez vodoznaku, byl zoubkovaný (opatřený perforací ke snazšímu oddělování z archů) a na zadní straně opatřený vodourozpustným lepem, kterým se lepil na bankovku. Rozměr kolků značně kolísal v závislosti na rozdílné perforaci, tiskový obrazec má rozměr 26×26 mm. Hlavní obrazec tištěný hlubotiskem z leptaných tiskových forem je barvy červené bez podtisku. Menší část nákladu byla pravděpodobně z kapacitních důvodů tištěna litografií (plochý tisk z kamenných tiskových forem vyrobených ze solnhofenského vápence), ale pro kolkování byla použita jen okrajově v obavě z podezření na padělky. Místem vylepení kolku měl být prostor uherského státního znaku na uherské straně bankovek, ale vzhledem k individuálnímu charakteru kolkování se vyskytuje řada anomálií ve straně i přesném umístění kolku. Hlavním motivem jediné tiskové strany je korunovaný český lev a název státu v osmiúhelnících, obklopených lipovými ratolestmi s nominální hodnotou. O autorství utajeně připravovaných bankovkových kolků vzoru 1919 toho mnoho nevíme, částečně vycházíme jen z novodobých hypotéz. Snad právě u dvacetihaléřového kolku však můžeme věřit osobnímu svědectví, ačkoliv bylo zaznamenáno až po sedmi letech, že jeho autorem byl litograf Haasovy tiskárny jménem Schlesinger. Dvacetihaléřové kolky vytiskla firma A. Haase v Praze, jedna z největších a nejvýznamnějších tiskáren celé bývalé monarchie.
Kolkované bankovky působily v oběhu řadu praktických potíží. Kolky malých rozměrů nedostatečně chráněné proti padělání z mastných a opotřebovaných bankovek odpadávaly a zejména byly padělány, v tuzemsku i v zahraničí, především v Rakousku, Maďarsku a Německu. Pravé bankovky dováželi spekulanti z ostatních nástupnických států a opatřovali je padělanými kolky, které se prodávaly i na nádražích u vlaků směřujících do Československa. I přes tyto potíže a škody způsobené paděláním kolků došlo k úspěšnému a rychlému oddělení československého oběživa od rakousko-uherské korunové měny, která v ostatních nástupnických státech měla ještě prodělat největší krizi. Kolkovaná dvacetikoruna prvního i druhého vydání platila až do své výměny za definitivní československou dvacetikorunu v červnu 1920.
Dvacetihaléřový bankovkový kolek vzoru 1919 a uherská strana dvacetikorunové bankovky Rakousko-uherské banky vzoru 1913, překolkované na prozatímní státovku Republiky československé se správně nalepeným kolkem na uherské straně přes uherský státní znak.