Sbohem padesátihaléři, sbohem dvacetikoruno! – část 2

Historie dalšího padesátihaléře se měla začít psát 28. května 1991, kdy Státní banka československá (SBČS) rozhodla o přípravě celé nové emise platidel. Postupně pak bylo vypracováno několik variant soustavy oběžných mincí. Například v první variantě byl padesátihaléř navržen jako (pro naše mincovnictví neobvyklá) mince s kulatým otvorem (v Evropě je známe např. z Dánska, Francie, Maďarska či Řecka) o průměru 19,8 mm, hmotnosti 3 g a s hladkou hranou. Měl být z poměděné oceli, neboť poprvé se pro naše mince uvažovaly vrstvené materiály s ocelovým jádrem a mechanicky plátovaným nebo galvanicky pokoveným povrchem z neželezných kovů. Po přechodu z cenové regulace na světové tržní ceny kovů bylo totiž nezbytné snížit použitými materiály výrobní ceny mincí a svou roli sehrála i bezpečnost zpracování mincí v nové generaci mincovních automatů.

V konečném návrhu nové soustavy, schválené SBČS 11. listopadu 1991, byl však pro padesátihaléř zvolen ještě levnější hliník. Mince měla mít průměr 20 mm, hmotnost 1,2 g a hranu vroubkovanou. Desetihaléře, dvacetihaléře a padesátihaléře nové soustavy měly být vydány do peněžního oběhu už v lednu 1993. V lednu 1992 proto SBČS vypsala celostátní neomezené anonymní soutěže na umělecké návrhy těchto hodnot. Mimořádně obeslané soutěže, do nichž bylo předloženo 173 modelů, vyhodnotila 27. května 1992 Komise pro posuzování návrhů na československé peníze. V soutěži na padesátihaléř získal první cenu akademický sochař Jiří Prádler, druhá cena nebyla udělena a dvě třetí ceny obdrželi akademický sochař Vladimír Oppl a akademická sochařka Jarmila Truhlíková-Spěváková. Padesátihaléř byl předán do výroby jako první, došel až do etapy vzorového odražku, ale další realizace celé emise byla v červnu 1992 pozastavena v návaznosti na výsledky parlamentních voleb a očekávaný rozdílný měnový vývoj České republiky a Slovenské republiky.

Návrh Jiřího Prádlera, který obdržel I. cenu. Tímto padesátihaléřem bychom platili od ledna 1993, pokud by nedošlo k zániku Československa.
Návrh Vladimíra Oppla, který obdržel III. cenu.	Návrh Jarmily Truhlíkové-Spěvákové, který obdržel III. cenu.

V průběhu léta a podzimu 1992 tak příprava nových československých mincí přerostla v Praze v přípravu mincí samostatné České republiky a v Bratislavě na přípravu mincí samostatné Slovenské republiky. Obě ústředí SBČS přitom vypracovala nové návrhy svých soustav s upravenými parametry. Zatímco Slovenská republika se výtvarně i výrobně opírala o kremnickou mincovnu, v České republice se muselo uskutečnit výběrové řízení na výrobce nových českých mincí. V něm zvítězila pro haléřové mince a tři nejvyšší hodnoty německá akciová společnost Deutsche Nickel (ražbu mincí pro ni zajišťovala mincovna v Hamburku) a pro střední korunové hodnoty kanadská Royal Canadian Mint (ražbu mincí zajišťovala v závodu ve Winnipegu). Další část zakázky na druhou polovinu roku 1993 pak byla svěřena akciové společnosti Bižuterie (později Česká mincovna), která v průběhu ledna až května 1993 ve svém závodu v Jablonci nad Nisou vybudovala moderní provoz ražebny mincí.

Vzhledem k nedostatku času na zajištění nového oběživa po česko-slovenské měnové rozluce nebyly vypisovány tradiční neomezené anonymní soutěže, ale návrhy haléřových mincí si pražské federální ústředí SBČS vybralo z proběhlých soutěží (na korunu pak byla vypsána omezená neanonymní soutěž a návrhy ostatních hodnot byly pořízeny přímým zadáním vybraným autorům). Pro padesátihaléř byl zvolen návrh Vladimíra Oppla, který získal třetí cenu ve zmíněné soutěži. Autor však musel vytvořit zcela novou lícní stranu s českým lvem a názvem nového státu a změnil i tvar a křížení hodnotových číslic se zkratkou dílčí peněžní jednotky. Nové návrhy byly předloženy SBČS 25. listopadu 1992, kde je o pět dnů později posoudili nezávislí experti. Na základě jejich připomínek autor nakonec odstranil lipové listy na rubu a tak na začátku prosince 1992 mohly být konečné návrhy odeslány k realizaci.

Návrh českého padesátihaléře před poslední úpravou rubové strany.

Padesátihaléř prodělal ze všech českých mincí během své přípravy nejvíce změn. Stejně jako u dvou nejnižších haléřových hodnot byl pro něj předurčen hliník (s procentním obsahem hořčíku), mincovní kov lehký a měkký, mincovnami neoblíbený pro vznikající kovový prach při výrobě, ale díky přirozené pasivační vrstvě oxidu hlinitého nekorodující jako měděné slitiny. Hlavně byl však levný. Padesátihaléř se stal jedinou haléřovou mincí, jejíž výrobní cena (v závislosti na několika faktorech v rozmezí 17,7–30,9 haléřů) nikdy nepřevýšila nominální hodnotu.

Průměr padesátihaléře měl být původně 18,5 mm, což odpovídalo soustavě devíti nominálních hodnot (10 h až 50 Kč) s průměry stoupajícími po 1,5 mm od 15,5 mm (desetihaléř) do 27,50 mm (padesátikoruna). Jeho hrana měla být hladká. Během konečného rozhodování o technických parametrech však zavládla obava o příliš velkou zaměnitelnost za československý desetihaléř, s nímž měl obíhat ještě několik měsíců. Ten byl ze stejného materiálu (hliníková slitina), měl velmi podobný průměr (18,2 mm) a stejnou hmotnost (0,9 g). Průměr byl proto mírně zvýšen na 19 mm, čímž byl částečně narušen původní rozměrový záměr soustavy.

Ani tato změna však obavy nerozptýlila, zejména poté, co zástupce výrobce přivezl do Prahy vzorové odražky. Uvažovali jsme proto o dalších třech možných změnách. První byla výrazně větší síla mince kolem 3 mm, podobně jako je tomu u britských liber. To nám výrobce vymlouval pro vysoké materiálové náklady, obtížnější ražbu a nepraktičnost v oběhu a pro zkušební ražbu ani neměl vhodný mincovní plech. Druhou možností byl přece jen přechod na jiný, dražší materiál, a tak dokonce vznikla zkouška z poměděné oceli. Vykalkulovaná cena však byla příliš vysoká, a tak jsme se museli spokojit s třetí uvažovanou možností, odlišením pomocí hrany. Střídavě hladká a vroubkovaná hrana (6 hladkých a 6 vroubkovaných polí po 7 vroubcích) měla zajistit odlišitelnost od hladké hrany československého desetihaléře i sousedních mincí českých – dvacetihaléře a koruny – zejména při pohledu na mince z boku uložené v peněžence.

Neméně složité, z dnešního pohledu však spíše komické, byly úpravy reliéfu rubové strany. Autor mince umístil svou signaturu VO pod zkratku haléře h. Pracovníci SBČS, snad až příliš „vystresovaní“ jinotaji, které na mincích a bankovkách vždy úspěšně nacházela naše hravá veřejnost, si povšimli možnosti spojitého čtení zkratky h a signatury pozpátku OV a číslice 0 jako písmene O do podoby slova … Těsně před odesláním modelů byla proto signatura odstraněna s tím, že bude na nově určené místo doryta při výrobě ražebních nástrojů. Chybami při komunikaci, která probíhala s ryteckým ústavem Franze Müllera v Mnichově přes dva prostředníky, však byl první odražek vyroben bez signatury autora, na druhém byla signatura doryta na původní místo a teprve na třetím odražku byla doryta na správné místo.

Zkouška padesátihaléře z poměděné oceli.	Odražek padesátihaléře se signaturou autora VO pod písmenem h.
Definitivní podoba českého padesátihaléře z hamburské mincovny se svou střídavě hladkou a vroubkovanou hranou.

A jaké byly první padesátihaléře v datech a číslech? První odražky provedla mincovna v Hamburku na lisu Schuler MRH 100 ve středu 13. ledna 1993. České národní bance (ČNB) byly předloženy 15. ledna. Druhé odražky byly předloženy 28. ledna a třetí odražky 17. února. Ty byly 18. února schváleny k sériové výrobě, která probíhala v Hamburku od 26. února do 21. září 1993. První padesátihaléře balené po 2 000 kusech v polyethylenových sáčcích a ty v dřevěných bednách dovezl kamion z Hamburku do Prahy 24. března a poslední 22. září 1993. Celkem bylo v Hamburku vyrobeno 70 003 000 kusů. Do oběhu byly nové české padesátihaléře vydány 12. května 1993 společně s desetihaléři, dvacetihaléři, desetikorunami a dvacetikorunami.

Padesátihaléř byl současně první mincí raženou v České mincovně v Jablonci nad Nisou. První odražky zde byly provedeny na lisu Gräbener MPU 156 ve středu 23. června 1993. ČNB byly předloženy 24. června, týž den byly schváleny a ještě týž den byla zahájena sériová výroba, i když slavnostní otevření mincovny v Jablonci nad Nisou s imitací první ražby proběhlo až 1. července 1993. Výroba ročníku 1993 byla ukončena 2. prosince a jeho dodávky do ČNB probíhaly od 7. července do 14. prosince 1993. Celkem bylo v Jablonci nad Nisou vyrobeno v roce 1993 30 474 000 kusů.

Padesátihaléř byl také mincí s největšími problémy se stavbou modelu, konkrétně tvarem mincovního pole a výškou reliéfu po zredukování do velikosti ocelového nástroje. K úplné spokojenosti techniků musel být redukován celkem čtyřikrát. Na mincích z původních redukcí z Mnichova z roku 1993 se projevovalo nedoražení, proto byla lícní strana znovu zredukována v jablonecké mincovně v roce 1994 a znovu pak v roce 1995. Definitivně problémy odstranily až čtvrté redukce, provedené v roce 1997 za účelem zahájení ražby oběžných mincí ve špičkové kvalitě (proof). Uvažovalo se také o zvýšení kvality hliníku a již 1. října 1993 vznikly v množství 56 000 kusů materiálové zkoušky z hliníku s tříprocentním obsahem hořčíku. Z cenových důvodů však ke změně nedošlo.

Padesátihaléř pak byl vyráběn v České mincovně každoročně až do roku 2008, v letech 1998 a 2008 jen do sad oběžných mincí pro numizmatické účely, v ostatních letech ve velkých množstvích pro zajištění hotovostního platebního styku. Celkem bylo v letech 1993–2008 účetně vyrobeno 452 827 360 kusů, tedy téměř půl miliardy v hodnotě téměř 250 milionů Kč. Poslední střížek, tedy kovový polotovar pro ražbu mincí, opatřila razidla reliéfem padesátihaléře 4. listopadu 2008.

Necelých deset let po vzniku české měny se již začala postupně projevovat nepotřebnost haléřových hodnot, které přestávaly plnit funkci oběživa. ČNB je stále masivně vyráběla a vydávala do oběhu, ze kterého se však přestávaly vracet. V roce 2002 proto ČNB rozhodla o ukončení platnosti desetihaléřů a dvacetihaléřů a v roce 2007 o ukončení platnosti padesátihaléřů k 31. srpnu 2008. Po dobu jednoho roku je pak bylo možné vyměnit v bankách provádějících pokladní operace a následně pak až do 31. srpna 2014 jen v ČNB. Neplatné a nevyměnitelné padesátihaléře pak čeká už jen likvidace a další surovinové využití…

Přehled základních technických parametrů a emisních dat našich padesátihaléřů