Řecký dluh a finanční prokletí 20. století

V minulých dnech a týdnech jsme sledovali místy až napínavý seriál debat Řecka s jeho hlavními věřiteli ohledně dalšího osudu mamutích finančních závazků země pod Olympem. V ministerských diskuzích, jimž dominovaly skoro až operetně úsměvné figury hejska s ohrnutým límcem a starého pána s přísným pohledem, zazněly různé pohledy na současnou situaci. Argumentace však nezůstala jen u aktuální ekonomické situace v Řecku. Atény použily i jiný typ munice, který se týká osudu německých dluhů v minulém století.

Pro plné pochopení je třeba se na chvíli vrátit až na konec první světové války. Vítězné mocnosti se tehdy rozhodly donutit poražené Německo k zaplacení gigantických válečných reparací. Tato dohoda se ve zpětném pohledu jeví jako skutečné finanční prokletí celého 20. století. Proč?

Německé centrální bance zlato a tvrdé měny potřebné k placení reparací brzo došly, a tak si další musela koupit na mezinárodním trhu za své marky. Těch si mohla vytisknout nepočítaně, a to taky udělala. Výsledná „výmarská hyperinflace“ dosáhla těsně před svým koncem v listopadu 1923 ročního tempa skoro 30 tisíc procent a způsobila, že německá populace má ještě dnes z inflace panickou hrůzu. Právě tato hrůza je jedním z pramenů odporu zástupců Německa v rámci ECB k dalším krokům ve směru měnové expanze.

Tím však zmíněné finanční prokletí 20. století v podobě německých reparací za první světovou válku nekončí. Například britský ekonom Keynes už tehdy varoval, že tak vysoké reparace budou pro Německo jednoduše neúnosné. Politická a sociální únosnost je vždy velmi relativní, nicméně mnozí historikové se shodují v jednom: právě břemeno reparací bylo jedním z hlavních spouštěčů popularity Adolfa Hitlera a jeho soukmenovců, a tedy bylo vlastně jakýmsi nešťastným mostem z první války do druhé.

Méně se ale ví, že požadavek hrazení reparací ve zlatě nebo tvrdých měnách způsobil zejména koncem 20. let rychlý růst ceny zlata. Většina tehdejšího rozvinutého světa spoléhala na měnovou politiku zlaté devizy. Jednotlivé centrální banky – včetně tehdejší československé – dlouho odmítaly tuto politiku opustit, a tak byly nuceny na rostoucí cenu zlata reagovat stahováním peněz, tj. domácí deflací, která vedla k hlubokým národohospodářským potížím. Takzvaná velká hospodářská krize první poloviny 30. let tedy byla dána nejen slavným krachem cen na newyorské burze, ale šlo zároveň také o dozvuk první světové války skrze nešťastný postup v otázce reparací. Jak vidno, reparace stojí za nejhoršími událostmi minulého století na poli válečném i ekonomickém.

Po druhé světové válce už byly vítězné mocnosti ohledně reparací mnohem opatrnější. V roce 1953 se dokonce rozhodly Německu značnou část nesplacených reparací odpustit. A právě na toto odpuštění se teď odvolávají někteří řečtí politici a ekonomové: Němci si tehdy užili dobrodiní svých věřitelů a nám teď podobné dobrodiní dopřát nechtějí?

Na ekonomickou debatu o řeckém dluhu se tedy nabalila a ještě může nabalit i řada úvah historických a morálních. Pro německý pohled na věc svědčí třeba skutečnost, že odpuštění části vysoké a velmi specifické pokuty za chování o dvě generace starších předků se zdá být přece jen méně štědrý krok než odpuštění části zcela standardního dluhu, jehož plody konzumovala daná země teprve před pár lety. Řekové by naproti tomu mohli namítnout, že žádný způsob vytvoření dluhu není zdaleka tak odporný, a tedy neodpustitelný, jako vyvolání války. Čeká nás zřejmě ještě mnoho kol těchto a podobných sporů. Jejich hlavní figury možná na první pohled působí operetně úsměvným dojmem; výsledek ale zdaleka tak úsměvný jistě nebude.